Výjimečný Válečný deník Jana Slavíka. Komunistickým režimem umlčeného historika

Z období druhé světové války  se dochovalo množství deníků, jež si vedli autoři v letech svého zahraničního exilu, avšak deník  Jana Slavíka (1885 – 1978), poúnorovým režimem umlčeného historika, se obvyklému způsobu vymyká. Pro nakladatelství  Academia Praha knihu edičně připravil  Jaroslav Bouček, syn známého zahraničního zpravodaje Rudého práva a ČTK (1923-2001),  pracující jako archivář,  k dějinám má blízko a díky svému povolání se mu podařilo nalézt  v pozůstalosti legionáře a novináře Václava Chába poválečný Slavíkův strojopis deníku – vše v archivu Národního muzea v Praze.

Knihu „Válečný deník historika“
(546 stran včetně podrobného jmenného rejstříku) sepisoval autor bezprostředně po válce v roce 1945 na základě svých starších deníkových záznamů.
Profesionální dráhu  po studiu na Univerzitě Karlově (zejména u profesorů J. Golla a  J. Pekaře, na jejichž obhajobu sepsal v roce 1938 úvahu pod názvem  Německý postup proti Slovanům a jeho sudetský agent) začínal Jan Slavík jako středoškolský profesor na pražském  gymnáziu v Žitné ulici, kde se poznal s Aloisem  Jiráskem. Ještě působil na Kladně, ale již v roce 1925 až do roku 1939 byl  ředitelem Ruského archívu při ministerstvu zahraničních věcí.

Z jeho předválečného období pocházejí četné publikační práce.
Jako spolupracovník Masarykova slovníku naučného  připojil k Masarykově práci Rusko a Evropa  svůj Přehled dějin Ruska za první světové války a bolševické revoluce. Řídil Slovanský přehled, psal do Národního osvobození. Kritizoval „naivní realismus“ české historické vědy a požadoval hlubší noetickou reflexi při tvorbě obecných historických pojmů, zejména prostřednictvím  sociálních věd do historiografie a použitím srovnávací metody. Při úvahách o historických problémech zdůrazňoval význam hospodářských a sociálních dějin a pojmu revoluce, přičemž  využil pramenné základny i své osobní zkušenosti z cest po Sovětském Rusku. Jeho vystoupení měla kritický a polemický charakter. Pojednání o českých dějinách vycházela z obecně známého pramenného základu, měla však také polemický charakter, daný zejména metodologickými východisky. Měla význam i pro udržení sebevědomí českého národa v době okupace. Ve sporu s Pekařem se Jan Slavík postavil na Masarykovu stranu. V třicátých letech vystupoval proti nastupujícímu fašismu a hájil čs. politiku před výpady Henleinovy strany.

S jeho jménem publicisty se veřejnost setkala zase až po druhé světové válce,
jeho válečné zápisky otiskoval  deník Svobodné slovo, jeho další články  Národní osvobození, Peroutkův Dnešek, Svobodný zítřek, nebo  deník Práce. Z filozofického hlediska měl význam jeho pokus  o vytvoření nové metodologie historické práce. Sotvaže vystoupil  veřejně v roce 1947 na sjezdu historiků, kde protestoval proti zavádění nových totalitních metod, byl na půl roku uvězněn a po únoru 1948 dlouhodobě a měl být i definitivně umlčen -   s výjimkou Pražského jara 1968 až do jeho smrti. Dalších třicet let historické pero však neodložil.  Psal komentáře, metodologické studie a právě ony paměti pod názvem Příhody a nehody historika, k tomu lze ještě přičíst několik jeho přednášek v poloilegálním Historickém klubu. Významně přispěl do sborníků Když minulo let padesát, Deset tezí o tom, v čem se s komunisty rozcházím a také ve sborníku  Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918 – 1945.

Boučkovo  ediční dílo  nám představuje v monografii pozapomenutého historika Jana Slavíka, který byl za první republiky kritizován z obou stran politického spektra,
avšak  patřil mezi nejvýraznější osobností českého dějepisectví v meziválečném období. Jeho studiu  se nemůže  žádný současný historik vyhnout, třebaže tak mnozí ještě činí (z nevědomosti? z neznalosti? z opatrnosti?). Od prvního záznamu 1. října 1939 a posledního z 9. května 1945  jsou to brilantní komentáře k veškerému „úžasnému“  dění  v prolhané Hitlerově Říši, v nuceném,  okupovaném, zastrašovaném,  dusném a doutnajícím  Protektorátu, ale i k jednotlivým bojům německých, slavně neslavných a loupeživých  armád na východní i západní   frontě, kdy Evropa byla vržena o celá desetiletí zpět.

Jan Slavík si dokázal obstarat  německy psané noviny, cituje z týdeníku SS Das schwarze Korps (vycházel od roku 1935 a naposledy 15. dubna 1945!), z mezinárodně uznávaného deníku  Frankfurter Zeitung (přestože byl založen již v roce 1866, Hitler ho zakázal v srpnu 1943), z týdeníku pro německou inteligenci  a propagaci v cizině Das Reich (1940-1945), který v době vrcholu své slávy dosahoval  nákladu 1,4 milióny výtisků a pravidelně v každém čísle měl pochopitelně svůj úvodník Joseph Goebels (Můžeme vyhrát! Musíme vyhrát! Vyhrajeme!  Ale také: Pokud bychom měli válku prohrát, ztratili bychom tím vůbec nárok na národní dějiny!), nebo z ústředního orgánu  NSDP Völkischer Beobachter  (vycházel  v letech 1923 – 1945 – poslední číslo neslo datum 30. dubna 1945 – několik dnů před pádem poraženého Německa). Jak velkohubý, ale pravdě se podobající  je například výrok  z dalšího fašistického deníku, vycházejícího v Praze  Der Neue Tag : Německý voják na východě  je jedinou zárukou, aby čeští dělníci na otázku své národní hymny Kde domov můj? nemuseli odpovídat beznadějně Na Urale…“

Jak  jsou si blízcí nacismus a bolševismus, komunismus, lze ve Slavíkovi vystopovat v mnoha jeho břitkých komentářích
– odpudivý, odporný, brutální a teroristický je vnucován širokým masám a přitom hodlá jeden i druhý likvidovat svého podobného protivníka jen zdánlivě opačného pojetí. Neues Wiener Tagblatt  rok před koncem války například napsal: „Sověti žádají, aby Němci v  Rusku postavili, co pobořili, ale na druhé straně se přikazuje německému vojsku, že všechno, co má být opuštěno, musí být důkladně zničeno…“

Trefné jsou Slavíkovy citáty z antických klasiků
(o bohyni osudu Moira Atropos: Co je jednou zapsáno do svitku, je neodvratné…), kroniku zbabělosti  napsal posléze tento český autor o našem odvěkém sousedu, kroniku utrpení a zotročení, kdy v německých vesnicích byli do pluhů zapřaháni jen váleční zajatci (všichni muži na frontě, všechna tažná zvířata vybita a snědena), kdy ještě v dubnu 1945 vyhrožuje fašistický Die Zeit deportacemi otroků  z našeho českého území na Sibiř),  a nakonec i kroniku zrady a chaosu, kdy Němci, navzdory bojům, jaké v historii nikdy nebyly,  museli sami s hrůzou nahlédnout do propasti smrti a zmaru.  Kdy chytrý vítěz se připravuje k tomu, aby své požadavky předkládal přemoženému  jen po částech útlaku, jinak by mohl znovu sahat po zbrani.

Záznamy umlčeného historika jsou pro svou filozofickou hloubku  nadčasové. Studujme je a srovnávejme. Po jejich přečtení neubude zmatků v hlavách dodnes pomýlených, ale v rukou lidí přemýšlivých se stanou velmi účinnými argumenty.

Bibliografie:
Děkabristé, 1926; Ruská politika na Balkáně před světovou válkou, 1927; Smysl ruské revoluce, 1927, 1928; Nový názor na husitství (Palacký či Pekař?), 1928; Pekař contra Masaryk, 1929; Dějiny a přítomnost, 1931; Básnická perioda českého dějepisectví, 1932; Tři přednášky o nacionalismu (s Z. Nejedlým, J. B. Kozákem), 1932; Bolševismus v Rusku, 1932; Bolševismus v přerodu, 1932; Husitská revoluce, 1934; Leninova vláda, 1935; Národnostní politika ve SSSR, 1937; Německý historik o českých dějepiscích a o československém státu, 1937; Německý postup proti Slovanům a sudetský agent, 1938; Počátky českého národa, 1940; Český národ ve starším středověku, 1940; Český národ za květu feudalismu, 1940; Lenin, 1943; Vznik českého národa, 1946, 1948; Příhody a nehody historika (paměti, strojopis, ANM, fond J. Slavík). Sborníky: Když minulo let padesát, Deset tezí o tom, v čem se s komunisty rozcházím, , ed. V. Veverka, 1995;
J. Petráň: Historická skupina. Studie z obecných dějin (Sborník k sedmdesátinám prof. dr. Jaroslava Charváta), 1975; J. Vávra: Ke genezi a místu Historické skupiny, tamtéž; F. Kutnar: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, 1978; I. Holzbachová: K metodologickým východiskům J. S., Sborník historický 1989; Z. A. B. Zeman: Paměti J. S., ČČH 1990; J. Bouček: J. S., Historie a vojenství, 1991; J. Marek: O historismu a dějepisectví, 1992; J. S. – bibliografie prací (usp. J. Bouček), Národní knihovna v Praze, 1994; Josef Hanzal: J. S., historik a myslitel (ke 110. výročí narození), ČČH 1995; Spor o smysl českých dějin (ed. M. Havelka), 1995.

Jan Slavík
Od mládí se věnoval problematice slovanských, především ruských dějin, roku 1925 se stal ředitelem Ruského historického zahraničního archivu při ministerstvu zahraničí. Jeho studie založené na srovnání ruské revoluce s průběhem a výsledky předcházejících revolucí se staly trvalým obohacením historické vědy. Podnětný Slavíkův přístup se projevil zejména v nejúspěšnějších knihách Lenin (1934) a Leninova vláda (1935). Ruské revoluci věnoval Slavík i obsáhlou publicistickou činnost.Zároveň Slavík jako nejvážnější oponent svého učitele Josefa Pekaře a kritik pozitivistické faktografičnosti Gollovy školy z pozic sociologického výkladu dějin, který podal Max Weber a u nás T. G. Masaryk, výrazně zasahoval do otázek smyslu a pojetí českých dějin, zejména husitství.Jako temperamentní publicista Slavík často zasahoval do politických otázek.

Válečný deník historika  / Jan Slavík / Vydala Academia, 2009 / stran: 476, vazba váz.,