Před sto lety nebyly rozhlas ani televize, ale na počátku první světové války se rozbujelo čtení o hrdinech. V Anglii se zabýval psaním podobných reportáží spisovatel Arthur Machen (1863-1947), velebil prosté vojíny a jeho rekům se zjevovali svatí - včetně Jiřího. Ten se údajně vynořil 23. 8. 1914 i nad první bitvou první světové války u belgického Monsu, aby vedl waleské lučištníky.
Německá armáda v počtu 170 tisíc vojáků se právě vrhla na Britský expediční sbor o síle 70 tisíc mužů, který se u Monsu pokoušel zaujmout obrannou linii v délce 43 kilometrů, v jejíž západní části se Britové chvatně zakopali podle kanálu De Condé. Uhájit exponovaný výběžek fronty však znamenalo problém. Němci tu podnikli ústřední útok a nejprve vyslali pěchotu. Pod palbou utrpěla ztráty. Ačkoli britské síly nebyly početné, odrážely jeden útok za druhým a postavení držely. K obklíčení nicméně dojít muselo, to bylo očividné, a generál French vydal rozkaz ustoupit. Právě detailů onoho ústupu se chopil snílek Machen a patrně je částečně dotvořil.
Mons alias Bergen leží ve Valonsku, u hranic s Francií, a dnes má tři racionální, mysticismus rozhodně potírající univerzity a takřka sto tisíc obyvatel.
Je tedy něčím jako belgickou Plzní, s níž ostatně udržuje styky. Počínaje rokem 1967 tu také sídlí velitelství spojeneckých sil, nicméně vojenský tábor zde ležel již za dob Římanů. Mons včetně hradu se od sedmého století rozrůstal okolo kláštera svaté Valtrudy. V letech 1873-1875 básník Verlaine pykal ve zdejším žaláři, když postřelil přítele Rimbauda, ale víc se místo proslavilo 23. a 24. srpna 1914, kdy se tu poprvé v první světové válce střetly armády.
A také o pět set let dříve, kdy se srazila vojska (25. října 1415) u blízké, severofrancouzské vsi Agincourt. Zubožené, asi jen sedmitisícové anglické vojsko vedené Jindřichem V. se tak střetlo s odpočatými, pětadvacetitisícovými šiky Francouzů v 78. roce tzv. stoleté války a soky dělil jen kilometr pole.
Angličané se už zčásti smířili s tím, že budou rozdrceni, a snad jen jejich král je do poslední chvíle přesvědčoval, že naopak „s pomocí boží“ zvítězí. Pravděpodobné to však nebylo. Ani trochu ne. A Francouzi Britům navíc nepovolili ani průchod do Calais, a to ač král Jindřich prohlašoval, že zaplatí škody způsobené předchozím tažením a omezí britské nároky. Kdepak! „Žabožrouti“ pochopili, že jejich odvěký nepřítel z Ostrova nemá sebemenší šanci. Jakmile pokryla krajinu noc, dokonce uzavírali sázky, kdo za kuropění pobije víc mužů. A Jindřich? Neměl kam ustoupit.
Nejlepší obranou je útok a po čtyřech hodinách ranního vyčkávání tudíž anglický král rozhodl o „útěku vpřed“. Tři čtverce rytířů bez koní ozbrojených kopími, sudlicemi a halapartnami vcelku zvolna vykročily vstříc smrti. Oklopovalo je a zpředu krylo šest tisíc pochodujících lučištníků, kteří byli převážně žoldáky jižního Walesu.
Dvě stě metrů před Francouzi se toto vojsko na pokyn krále zastavilo mezi dvěma lesy a lučištníci zabodli do země 170-180 centimetrů dlouhé luky. Mnozí přitom vztyčili prostředník a ukazovák pravic, že mají prsty uchystány k napnutí tětivy, a stalo se to zárodkem gesta, které známe dodnes. „Poroučejte se ke všem svatým!“ překládá to slušná mluva. Lučištníkům ovšem hrozilo, že jim prsty v zajetí uřežou.
Ještě je měli, i pustily tětivy a smrt zašuměla nebesy. Každých deset vteřin vylétlo šest tisíc šípů. Francouzská kavalerie se zmohla na pohyb až po čtvrté z těch salv, aby ji zasáhla salva pátá. Jindřich předtím Angličany a Walesany zastavil v ideální úžině a Francouzi museli přes bláto deštěm rozmáčeného pole, kde někteří uvízli, až se kavalerie nakonec dala na útěk. Ale nahradili ji těžce odění francouzští pěšáci: sevřená masa vzorně pochodující vstříc smrti.
Bojiště mělo šíři osm set metrů, po stranách les a pod palbou jste mohli uhnout leda podle fronty. Chlapi vzadu však vás nemilosrdně hnali. Francouzů se posléze na poli shromáždilo tolik, že ztratili manévrovací prostor, sráželi se a po stovkách umírali či padali do zajetí. Přesto Jindřicha V. neopouštěl strach. Oni Francouzi přece zformují síly! říkalo mu cos a patrně proto vydal podlý rozkaz a dvě stě lučištníků bylo vyčleněno do rolí vrahů, aby podřezali zajatce. Historici sice dodávají, že šlo o emotivní reakci na masakr, při kterém předtím Francouzi zavraždili několik anglických dětí, jež hlídaly vozy se zásobami, ale nejde ani tak o tvrzení historiků, jako spíše Williama Shakespeara. Ten jistě uměl psát, ale i lhát. Rozhodně neplatí za spolehlivý pramen a ve své známé hře dokonce zastřel i původní Jindřichovo žadonění ohledně ústupu. O drtivém efektu lukostřelby, natož o podřezávání zajatců se taktéž nezmiňuje a pomíjí dokonce i klíčový význam chytré anglické taktiky. Výhru přičítá „pomoci boží“.
Už po pár dalších devastujících salvách lehce odění lučištníci luky upustili a masakrovali Francouze sekerami a kladivy, takže krátce po poledni na zemi leželo patnáct tisíc mrtvých a umírajících Francouzů, zatímco Angličané dosud přišli jen o tři sta mužů. Tisíce Francouzů naopak padly do zajetí, ale nelze se jim vysmívat, že by šípům nečelili. Měli však jen kuše. Jejich nabití trvalo šestkrát déle než natažení luku.
Dlouho vládly oprávněné dohady o smrtícím potenciálu oněch luků a o jejich průraznosti a dostřelu, neboť se žádný nedochoval. Archeologové však nakonec se štěstím vyzdvihli celou stovku luků z válečné Mary Rose Jindřicha VIII. potopené roku 1545, a tak již známe tu údernou sílu. Rovná se osmdesáti kilogramům na čtvereční centimetr a podobný šíp tudíž snadno proklál jakékoli brnění. Luky byly z tisového dřeva a pouštěly šípy rychlostí 40 m/sec. Účinný dostřel dvě stě metrů v bitvě u Agincourtu stačil.
S odstupem lze říct, že nasazení těžce oblečené jízdy i pěchoty na tamním poli bylo chybou, která bezprostředně ohrozila existenci Francie. Víc než sedm tisíc vojáků pak onen omyl zaplatilo životem, zatímco Angličanů nakonec padlo "jen" pět set, přičemž mezi nimi jen jediný šlechtic, hrabě ze Suffolku. Těžko totiž počítat obézního vévodu z Yorku, který zemřel na infarkt po pádu z koně.
Šest set let stará minulost, kterou jsme právě vylíčili, našla podivuhodné pokračování právě před sto lety. 29. září 1914 uveřejnil Arthur Machen v The Evening News svou nejslavnější povídku. Lučištníky. Vracela čtenáře do horkého srpna a poslední jeho neděle, ale i časopis The Weekly Dispatch tehdy lířil úděsný úprk Britů od Monsu.
„Jako bych to viděl také,“ vzpomíná Machen, „ale ač rozprášeni, to my triumfovali.“ A tvrdil, že postřehl okolo vojáků aureolu a vstoupil s onou vizí i do kostela. Při zpěvu evangelia pak prý vymyslil i povídku Vojákův odpočinek (1914). Má motiv grálu, ale nezůstal u toho a v další, nazvané Velký návrat (1915) vylíčil i příchod tří „červených“ strážců grálu (podle něj oltáře) do Walesu. Trojice se vynořila „za halasu zvonů“, všeobecného smíru a ve chvíli, kdy se uzdravila umírající dívka.
Větší pozornost než tyto příběhy však Machenovi získala zmíněná povídka Lučištníci, k níž jej inspiroval Kipling příběhem Ztracená legie - o přízračného indickém pluku. Machenova próza byla krátká, i přetiskly ji promptně některé farní věstníky. A roku 1915 pak jeden duchovní Machenovi navrhl, abys ji reeditoval jako knihu. Už dotyčný duchovní ovšem bral příběh jako pravdu a ve stejný čas Královstvím kolovalo vícero verzí téhož příběhu, v jednom z nichž se zjevily v mrtvolách Prusů i jizvy po šípech.
V jiném se mezi vojska spustilo mračno, aby Brity skrylo, a v další variaci oblak obestíral zářící siluety, jež Němcům plašily koně.
O dlouhé řadě siluet obestřených září píše i Machen, nicméně až nespolehlivý A. P. Sinnett v Okultní revui z května 1915 „slyšel o tom“, že se mezi čely vojsk vynořila „řada zářících bytostí“, Andělů z Monsu. Tak také okultista historku přejmenoval.
Stala se předmětem kázání a sám předseda Národní federace rad svobodné církve sir Joseph Compton Rickett pak hlásal, že vojáci přeludy viděli.
Společnost pro výzkum nadpřirozených jevů naopak psala překvapivě racionálně o halucinaci jen „několika“ z nich. Ale ze všech koutů světa přicházejí vydavateli The Ewening News dopisy s teoriemi a vysvětleními, pokračoval Machen v kutí žhavého železa. Vše je poněkud přízračné, píše ve své knize Lučištníci a další válečné legendy (1915), i ptejme se: Udělal z komára velblouda?
Osmdesát či méně než sedmdesát tisíc Britů expedičního sboru ustupovalo tenkrát před třemi sty tisíci muži, jak se tradovalo. Ale těch bylo ve skutečnosti „jen“ 170 tisíc. Podporovalo je však dělostřelectvo. Co pak přesně vylíčila Machenova „reportáž“, která nemá víc než čtyři stránky?
Obraz Douglasa W. Culhama z roku 1917
To, jak jednu výspu linie s tisícem obránců ohrozilo úplné vyhlazení. Pokud by došlo ke zničení oné výspy, tvrdí Machen, byly by anglické síly poraženy. I ostatní spojenci by učinili čelem vzad a na řadu by nevyhnutelně přišel Sedan. Jenže muži na výspě byli jiní. Utahovali si z přilétajících granátů, ba dávali jim komická jména. Sázeli se o ně. A vítali je úryvky kabaretních písniček. Přesto granáty vybuchovaly a trhaly dobré Angličany od hlavy k patě. Zdálo se, že té části linie není pomoci. Obránců zůstalo už jen pět set, a kam oko dohlédlo, blížily se oddíly německé pěchoty jako nějaký šedivý svět, píše Machen. Nezbývala žádná naděje. A tak si pár obránců výspy potřáslo rukama a jeden z nich vymyslil hned na místě novou verzi bojové písně Good buy, good buy to Tipperary.
Pokračovali v neúnavné palbě. Nepřátelé padali řada za řadou. Pár kulometů se vyznamenávalo, seč mohlo, ale všichni, jak tam stáli, už pochopili, že to bude k ničemu. „A svět bez konce. Amen,“ prohodil údajně jeden vojín a vzpomněl na vegetariánskou restauraci v Londýně, v níž si dal před válkou kotlety upečené z čočky a ořechů. Na talířích byl pod kotletami modře vyveden svatý Jiří a šlo přečíst i heslo: Adsit Anglie Sanctus Georgius, ale co znamenalo, to stolovník netušil, neboť neznal latinu. V zákopu si nicméně prý talíř vybavil. Jako obraz. Měl pocit chuti na ono maso, ale to chybělo. Zato masa útočníků je nahrazovala. Tři sta yardů před jedlíkem i s jeho vzpomínkou. Vyřkl v tu chvíli ono heslo? Skutečně vzápětí pocítil „elektrický“ šok? Machen to tvrdil. A bitevní vřava se vojínovi stala jen ševelením. „Do řady, do řady, do řady!“ zněl však „hlas silnější hromu“ a tisíce hlasů mu odpovědělo:
„Svatý Jiří! Svatý Jiří! Nedej nám zahynout, za veselou Anglii! Monseigneur, svatý Jiří, přijď na pomoc, přijď. Dlouhý luk a silný luk!“
Sotva výzva dozněla, voják uviděl řadu siluet obestřených září a podobaly se, ano, mužům napínajícím tětivy. Uslyšel výkřik, zaslechl hučení. Mračno šípů hučelo. Zabodlo se do zákopů nepřátel a Angličané spatřili „naráz padnout regiment“. Šedí muži však klesali i dál po tisících a Angličané slyšeli jen hrdelní řev německých důstojníků a rány z revolverů, kterými stříleli váhavce, líčí Machen. K zemi putovala jedna řada za druhou řadou a prosbu Jiřímu uslyšeli znovu: „Jezdče na výšinách, ochraňuj nás!“ A hučící šípy létaly tak hustě a rychle, až zčernal vzduch, tvrdí Machen. Před výspou zůstalo deset tisíc mrtvých a nedošlo díky tomu k dobytí Sedanu, ale mrtvoly prý nenesly stopy zranění.
Použila snad tenkrát Británie v dotyčném sektoru bojový plyn? Anebo stačily kulomety: Ty - a šílící voják, který na chvíli ohluchl? Machen končí každopádně slovy: Avšak muž, který věděl, jak chutnají ořechy, i když se jim říkalo steaky, taky věděl, že Svatý Jiří přivedl Angličanům na pomoc azincourtské lučištníky.
Příběh o „zářících siluetách“ sepsaný fakticky na zakázku se stal fámou a putovala mezi lidem, který mu uvěřil a vylepšoval jej, kterémužto počínání se odborně říká mem.
Z lučištníků se tak stali andělé a... Na konci řetězu stanul i Machen sám: zaskočen obrovskou mocí oné legendy. Opatrně se tedy vyjádřil - v tom smyslu, že obracet se o pomoc k svatým „není britskou zvyklostí, ale projevem papeženství“.
Známý je ovšem i jiný jeho výrok: „Dlouho jsem zastával názor, že pojmeme-li kostel jen jako místo, kde si vyslechneme kázání, může škodit víc než hostinec.“