Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/knihy-souvislosti/4762-valach-cesi-v-neklidne-dobeBrněnský filosof Milan Valach (1956 – 18.5. 2013), jedinečný lidr občanského hnutí Přímá demokracie.
Je autorem knih Češi v neklidné době, Marxova filozofie dějin, Svět na předělu a spoluautor publikace Přímá demokracie pro Českou republiku.

Kapitalismus je založen na sobectví.
Když někoho postihne neštěstí, vidí v tom kapitalisté příležitost jak jej ještě více oškubat a pokud mu již není co vzít, nechají jej klidně umřít hladem. Tak to bylo po celé 19. století, nakrátko se poměry změnily, když si lidé vybojovali silný sociální stát. A nyní se nás pokoušejí vrátit do 19. století. Kapitalismus je systém, v němž výrobní prostředky – podniky, patří soukromým vlastníkům. Jejich cílem je maximalizace jejich! soukromého zisku.
My všichni jsme jen prostředky, nástroje, které jim slouží k uspokojování jejich soukromých potřeb. V Anglii měli v 19. století kapitalisté pro dělníky příhodné jméno „hands“, ruce. Nic více pro ně nebyli, jen ruce, které jim dělají zisk. A pokud by snad některých z těchto majitelů ochabl ve své snaze vyrazit - vykořistit z dělníků co nejvíc, zničí jej ostatní svou konkurencí. Není to věc morálních vlastností jednoho či druhého, je to systém soukromého vlastnictví a konkurence. Všichni se musí řídit jeho pravidly. Běda slabým, to je jeho důsledek.
Takto se běžné chovají nadnárodní firmy v tzv. rozvojových zemích, ale stejně se zachází s chudými, s nemocnými, pokud jsou současně chudí a nezaměstnaní.

Současný neoliberalismus je projevem nepokorné pýchy. Je náboženstvím svého druhu, v němž byl na boha povýšen Trh.
Podobně jako strana za minulého režimu, osobuje si Trh monopolní postavení a všechno ostatní si podřizuje. Trh se stává monopolem, popírajícím vší skutečnou pluralitu. To on přiřazuje hodnotu všemu, i člověku a činí tak jen podle svých vlastních měřítek. Ti, kteří umějí vydělat více, jsou více lidmi, než ostatní. To oni „prokázali přirozenou, tj. od přírody danou nadřazenost a v laskavé velkorysosti dávají neschopným nebo méně schopným nuzákům práci. 

Tato nová ideologie oprašuje starý sociální darwinismus, jeden z ideových zdrojů nacismu, v němž budoucnost patří mocným a úspěšným, které sama příroda předurčila k jejich výjimečnému postavení.   Těm ostatním „zbývá pouze jedno:  děkovat mocným, že je vůbec nechají žít“. Případný hospodářský úspěch je založen na zhoršujících se podmínkách pro zaměstnance. Když se z pracujících stanou lidé s prekérním, nejistým zaměstnáním a životem, nevznáší požadavky, jsou levnější, můžete je kdykoli vyhodit a tak dále. Tohle se dnes běžně považuje za nezbytný rys zdravé ekonomiky. Přitom to není žádný přirozený stav, ale rozhodnutí lidí, kteří drží v rukou moc.

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá.
I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie   je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. 

Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu.
Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí.
Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická. 

Skutečným zdrojem moci je vlastnictví.
V dnešní době tedy extrémní a stále narůstající nerovnost vlastnictví.  Obrovské majetky nadnárodních investorů dávají jejich držitelům do rukou moc větší, než je moc národních vlád.  Tyto majetky se ale také rodí v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních prostředků, v tomto jádru kapitalistické ekonomiky, jejíž princip moci vlastníka nad zaměstnanci považuji společně s  americkým politologem Dahlem a mnoha dalšími za feudální.  Nejen tedy, že umožňuje  koncentrovat v rukou   soukromých vlastníků enormní bohatství a díky němu získávat vliv nad sdělovacími prostředky i osudy vlád, ale  vrhá absolutní většinu občanů do poměrů, v nichž je každodenní zkušenost, podtržená faktickou  závislostí na těchto vlastnících přesvědčuje, že podřizovat se moci je nutné.  Kapitalismus ve svém vlastním jádře soukromého vlastnictví je takto protikladný demokracii a svobodě.

Bylo by velkou iluzí domnívat se, že řešením tohoto problému je  vlastnictví státní.   
Pokud by stát ovládaly nějaké, jakékoliv mocenské elity,  jednalo by se jen o skrytou formou vlastnictví soukromého,  tj. o vlastnictví právě těchto elit.  Jediným řešením tohoto problému,  již poměrně dobře ve světě vyzkoušeným, je přechod vlastnictví podniků do rukou jejich zaměstnanců.   A až teprve tento krok bude oním rozhodným získáním moci lidem a zrušením  veškeré institucionálně dané vlády člověka nad člověkem. Až s dosažením tohoto cíle budeme moci považovat ideály 17. listopadu 1989 za naplněné a revoluci za dokončenou.  

Samospráva v řízení podniků a aplikované prvky přímé demokracie ve všech obcích jsou základem této nové organizace, která musí být bez nadřízenosti svou formou i obsahem. O moc se nebojuje. Moc je škodná, kterou je třeba zničit.
To zní jako propagace přímé demokracie a já chápu, že stát je společnou věcí, společným zájmem a důvodně se tedy předpokládá, že by měl být spravován svými občany. To se daří například na Islandu, který nemá ani tolik občanů jako Praha nebo ve Švýcarsku. Ale s velikostí státu rostou technické nároky na správu a náš stát přímo spravovat nelze. Proto je asi nezbytné konat volby zástupců občanů, kteří mají záležitosti „obce“ spravovat. Přímá demokracie tak vypadá jako vize, utopie, kterou uskutečnit nejde, jako nešlo uskutečnit komunismus.

Ani na Islandu či ve Švýcarsku se nejedná o přímou demokracii, ale o prvky přímé demokracie.
Přestože je podle ústavy nositelem veškeré moci ve státě lid, nemohou lidé ani o důležitých věcech, které se skutečně týkají každého z nich, rozhodovat bezprostředně. Vždy se mezi ně a příslušné rozhodnutí stavějí strany. Opakovaně pak dochází k situacím, kdy se politická reprezentace snaží tvrdošíjně protlačit nějakou záležitost proti vůli naprosté většiny občanů státu. Instalace takových prvků přímé demokracie pak není utopií, protože se v řadě okolních zemí – i mimo stále citované Švýcarsko – osvědčilo.

Na důležitá místa v parlamentu a státní správy se často dostávají lidé, jejichž hlavní kvalifikací je ochota udělat pro svou stranu doslova cokoli. I když už nějaký čas uplynul, stále si živě pamatuji poslance za ODS Jana Moravu, jehož hlavním úkolem bylo sledovat a vydírat poslance jiných stran.
Problém  lze snadno vyřešit drobnou úpravou volebního zákona. Voliči nebudou do uren házet lístky stran, budou volit jednotlivé kandidáty jmenovitě. To samozřejmě nebere stranám právo navrhovat a propagovat svoje kandidáty. Podstatné je, že poslanec nebo zastupitel si je v tomto případě vědom, že neodpovídá straně, ale svým voličům. Vždyť v odpovědnosti poslance si Ústava protiřečí!

Poslanci jsou po svém zvolení prakticky neodvolatelní. Podle ústavy jsou zodpovědní jenom svému svědomí.
Problém řeší odvolatelnost poslanců voliči. Všude, kde nějaká osoba zastupuje jinou osobu nebo skupinu osob, je běžné, že zastupující osoba může být odvolána, pokud nevykovává své pověření v zájmu toho, koho zastupuje. Právo odvolat ředitele (manažera) firmy jejími akcionáři nikdo nezpochybňuje. Stejně tak by nemělo být zpochybňováno i právo voličů odvolat jejich zástupce v případě, že neplní své poslání.