Jak se dělá demokratizace? Je možné se neztotožnit s hodnotami přední mezinárodní organizace? Proč vlají vlajky členských států tak vysoko? A proč nikdo neřekne pravdu? Mladá právnička se vydává do Kosova a na vlastní kůži získává šokující odpovědi na své otázky.
V rámci jednoho roku zažije příběhy zdrcující i povznášející, udělá řadu chyb a spoustu záslužné práce, přičemž se stane černou ovcí mezinárodních misí a hrdinkou obyčejných lidí v Kosovu. Smích, který vzbuzují její glosy na adresu Organizace i kosovské společnosti, často tuhne na rtech a stožáry s vlajkami členských států obkličuje znepokojivými otazníky.
Román Totál Balkán vznikal v první řadě jako kvalitní a přístupná e-kniha, a to bez ohledu na její tištěnou verzi, která rovněž existuje. Opravdu Skvělé Nakladatelství bude postupně nabízet všechny tituly Blanky Čechové ve formě e-knih a zaměří se na popularizaci elektronického formátu a atraktivní využití všech technických prvků, které elektronický formát umožňuje.
Blanka Čechová (1980)
vystudovala právo na PF UK tvůrčí psaní na University of Oxford. Jako právnička působila mj. u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a v misi OBSE v Kosovu. Je autorkou odborných textů a přednášek, které realizovala ve spolupráci s Poradnou pro občanství a lidská práva (Rovnost a diskriminace – C.H.Beck, 2007), se společností Člověk v tísni (Dějiny, film a lidská práva) nebo s týmem autorů blogu Jiné právo (Komunistické právo: kapitoly z dějin bezpráví – Mezinárodní politologický ústav, 2010; Jiné právo literární – Auditorium, 2011).
Její beletristickou prvotinou se stala kniha Na rok za školou, kterou v roce 1999 vydalo brněnské nakladatelství Doplněk. V letech 1999–2002 pravidelně přispívala do Lidových novin a do časopisu Reflex. V roce 2008 spolupracovala s Divadlem Járy Cimrmana jako asistentka režie při přípravě inscenace České nebe. V roce 2010 jí v nakladatelství Paseka vyšla kniha Mým divákům – rozhovor s Ladislavem Smoljakem. V současné době je na volné noze, píše blog Jiné psaní, pracuje na další knize a filmovém námětu.
Blanka Čechová je prvním absolventem tvůrčího psaní na University of Oxford, jehož mateřským jazykem není angličtina.
Ukázka z knihy:
Na první pohled vypadá Kosovo jako nádrž, do který se nepřetržitě naplno pumpuje, a všichni se okatě diví, jak je možný, že i po deseti letech je v nádrži vody sotva po kotníky. „Ale kam všechny ty prachy přišly?“ rozčílím se. Kluci vybuchnou smíchy, jako bych jim právě řekla skvělej fór, kterej sama nechápu. „Nejspíš to narvali do pěti set tisíc osmi set padesáti pěti ping-pongovejch turnajů!“ chechtá se Radim. Kryštof mi věnuje konejšivej úsměv, takže si připadám jako obecní primitiv, kterýmu léta naschvál tvrdili, že Země je placka, a on jim, blbec, věřil. 21:00 Jedu zpátky do Mitra. Všude tma. Nejde proud. Silnice je samá díra, kam člověk dohlídne, jsou siluety rozvalin, jako by válka skončila předevčírem. Není voda, není práce, není nic. Jen bordel, marasmus a špína. Doma přendám máslo z (teplý) lednice do (jakž takž chladnýho) mrazáku, aby ráno nebylo na kaši, poleju se vodou ze tří pet lahví a padám potmě na postel. Otázka dne: Dají se stamilióny rozkrást po stovkách?…
---Zvenku hlučí baterie generátorů. Strašnej mráz. Arlindě se ulomil čerstvě udělanej gelovej nehet, takže na mě nevraží, protože neumím pochopit její utrpení a navíc jí nutím tlumočit.
Na zasedání obecní rady se řeší bod 11), a sice vyvlastnění pozemku, co v Dolní Polní sousedí se hřbitovem. „Ty mrtvoly jsou tam namačkaný!“ huláká okresní rada pro rozvoj. „Jako sardinky. Zatímco majitel, sedlák, tam vůbec nic nepěstuje. Ani nechová. Nestaví. Nic!“
„Naprosto neefektivní využití půdy,“ glosuje ekonomickej náměstek.
„Já bysem mu to vzal,“ ozve se tajemník. „Bez náhrady. Nepěstovals – tvoje smůla.“
„Možná, že nám ten pozemek daruje dobrovolně,“ vrací se náměstek. „Vždyť si to může pokládat za čest, že přispěje k rozvoji pietního místa, že uvolní prostor pro vztyčení největšího památníku mučedníkům války v regionu Mitrovica!“
Všichni souhlasně zamručí a udělají si důležitou poznámku.
Rychle listuju v zákoně, abych zjistila, jestli vyvlastnění za účelem mohyly padlým lze považovat za jednání ve veřejném zájmu. Těžko říct. Zákon psala parta albánskejch vlastenců pod vedením zahraničních expertů, kterým na vyvlastňování zahrad v Kosovu záleželo o dost míň než na tom, jak ve vlastní zahradě v Provence nebo v Lombardii zlikvidovat housenky a krtka.
Šeptám Arlindě, ať se zeptá, jestli by nešel památník vztyčit na obecní půdě a – že jsem tak smělá – kolik bude takový vztyčení stát? Chudák Arlinda se snaží do překladu vnést opovržení těmi, kteří pochybují o nutnosti vztyčení památníku, aby nakonec ona sama nevypadala jako protialbánskej živel, co podkopává oprávněný zájmy městečka Veselí.
„Tisícovka za grafický návrh, patnáct tisíc za kamenické práce, dvanáctset za úpravu terénu a vztyčení, to máme sedmnáct tisíc dvěstě euro,“ hlásí rada pro rozvoj. Tváří se, že takhle lacině ještě nikoho žádnej památník nevyšel.
„Plus náhrada za vyvlastnění,“ doplním. „Mimochodem, kdy proběhlo výběrové řízení na kamenickou firmu?“
Tajemník se namíchne. „Rád bych vás, slečno, upozornil, že na výstavbě památníku obzvlášť záleží náměstkovi jednoho z vládních ministrů, který z našeho kraje pochází a který tu ve válce přišel o strýce.“
„To je mi líto,“ řeknu. „Na druhou stranu by v takovém případě mohla památník zaplatit přímo vláda, co myslíte?“ Arlinda mě kopne do kotníku. „Nebo sám pan náměstek?“
Sbor radních vzrušeně zaševelí, starosta se nahne k tajemníkovi, aby mu řek, ať mě nejpozději do osmačtyřiceti hodin odstraní, načež konstatuje, že hlasování o bodu 11) Památník se odročuje na příští zasedání. Arlinda se za mě stydí.
Tupě zírám na obrovskej portrét válečnýho mučedníka na zdi za starostou a přemítám, jestli je vážně nutný bojovat s korupcí za každou cenu a usilovat o to, aby se člověk sám stal mučedníkem vlády práva. Ksakru už s demokracií! – Kdybych celej bod 11 velkoryse přeslechla, stalo by se akorát to, že by jakejsi sedlák nedostal zaplaceno za kus gruntu a nějakej kameník by vydělal za kus památníku, což se stane stejně, zatímco schválení bodu 12) Cedule by bejvalo mělo alespoň miniaturní šanci na úspěch. Takhle je leda pro smích.
„Pokud chtějí naši vážení srbští spoluobčané ceduli, budou se na její výrobu muset složit sami,“ usmívá se náměstek. „Obecní rozpočet je vypjatý a jeho deficit nelze zvýšit ani o pět set euro.“
„Cedule stojí čtyři stovky,“ poznamená plaše zástupce srbský menšiny.
„Navíc žádná albánská vesnice cedule nemá,“ vpadne rozvojovej rada. „A u každý srbský enklávy beztak všichni vědí, kde začíná a končí.“
„Zřízení cedulí je odůvodněno bezpečnostním hlediskem,“ hlásíme s Arlindou. „Menšinové oblasti musí být zřetelně označeny. Navíc úprava místních komunikací plus cedule spadají do kompetence obce.“
Hlasuje se. Proti je les rukou všech radních. Pro je ubohej chudák srbskej zástupce. 12 : 1. My hlasovat nesmíme, ale vahou svý autority máme účinně apelovat na svědomí hlasujících, případně zvrátit výsledek. Takže to bude v každým případě na mě, Stamatis vyvodí důsledky, vyrazí mě z kanceláře i s nábytkem, utrhne mi z krku průkazku a sebere vysílačku.
Oklepu se.
„Zklamali jste mě,“ zaštkám. „Velmi jste mě zklamali. A nejen mě.“ Radní zpozorní. „Totiž, když jsem se posledně bavila o rozvoji obce Veselí s Václavem Havlem, řekla jsem, že jste vzácným příkladem péče o etnické menšiny.“ Václav Havel rozšířil starostovy zorničky do velikosti chodských koláčů. Rada pro rozpočet upustil tužku a tajemníkovi se zamlžily brejle. „Škoda. Příště mu budu muset říct, že pokud zavítá do Kosova, bude Veselí jediným zdejším okresem, kde bohužel nenajde v srbských enklávách cedule s názvy obcí.“ Starosta začne roztržitě rejdit tužtičkou okolo bodu 12). „Přitom, jak se jistě všichni shodneme, cedule jsou opravdu tím nejmenším, čím může albánská radnice dát najevo svou úctu k menšinovému etniku.“ Pokrčím rameny a zavírám desky s podklady pro dnešní schůzi. „Ale samozřejmě respektuji vaše většinové stanovisko.“
„Počkat!“ houkne náměstek.
„Nevěděl jsem, že se znáte s Václavem Havlem.“ Tajemník složitě hledá tón, kterým by vyjádřil, že mě upřímně nenávidí, ale zároveň adoruje každýho, kdo spatřil Václava Havla, i kdyby jen jedenkrát v životě a k tomu ze dvou kilometrů. Neví, jak si s tou šlamastykou poradit. „To je ohromující,“ vydechne.
Trochu se stydím. Ale couvnout nejde, takže svoje svědomí bleskově umlčím pohotovou interpretací Zásad komunikace s orgány místní samosprávy, a sice – že v zájmu lidský dimenze, pokroku a demokracie je tvůrčí práce s pravdou naprosto, ale naprosto ospravedlnitelná. Navíc si skoro myslím, že jsem Václava Havla jednou doopravdy zahlídla.
„Pan Havel ví o našem městě? Vy jste s ním skutečně mluvila?“ šklebí se náměstek.
Zatvářím se tak, aby bylo jasný, že každej, kdo pochybuje o člověku, který tvrdí, že mluvil s Václavem Havlem o rozvoji kosovskýho okresu Veselí, by měl bez lítosti přijít o místo. „No dovolte,“ urazím se. „Za koho mě máte?“ Radní klopí oči. Tváří se, že hledají v papírech. „Kromě toho jsem si jistá, že by se Václav velice divil, kdyby věděl, že obětavá snaha věhlasné mezinárodní organizace u vás nemá ani zdaleka takový ohlas, v jaký jako přední humanista a bojovník za demokracii vždy doufal.“
Ticho.
„Podívejte se, 400 euro není zase tolik,“ hlesne rozpočtář směrem ke starostovi.
„Využívám své pravomoci vyvolat revizní hlasování,“ prohlásí starosta. „Čili znovu: kdo je pro zřízení cedulí do našich srbských enkláv?“
Ruka srbskýho zástupce vyletí do vzduchu. Ostatní bloumají jeden po druhým.
Starosta pomalu zvedá ruku.
Do pěti vteřin jsou pro i všichni ostatní.
Zpráva dne: S potěšením konstatujeme, že v návaznosti na úspěšnou intervenci našeho týmu dnes obecní rada jednomyslně schválila výrobu a instalaci informačních tabulí s názvy obcí do všech srbských enkláv v okrese Veselí/Veselje. Náš tým hodlá včasné a řádné plnění tohoto bodu usnesení pečlivě monitorovat.
Kiš, kiš, Stamatisi! Důsledky budeš muset vyvodit až někdy příště.
P.S. Děkujeme panu Václavu Havlovi za pochopení a srdečně zveme na inspekční obchůzku srbských enkláv v našem Okrese/Okresu.
