Martin Patřičný. Umění dřeva aneb cesta dovnitř stromu i pod kůru člověka

Martin Patřičný

Dřevěná kniha pana Patřičného – cesta dovnitř stromu i pod kůru člověka. Najdete v ní jak využít obrazy ze dřeva a kresby ve dřevě ve výtvarné práci a jaký bonus mají sochy ze dřeva proti těm z jiných materiálů.
Kromě uměleckých objektů na cca 150 barevných fotografiich, najdete i oddíl o autorské knize – ze dřeva, nic takového nikdo jiný nedělá. A poslední kapitola? To je úsměv a vtip ve dřevě, všichni to v téhle době potřebujeme jako sůl.

Martin Patřičný - znáte ho z televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu, z jeho výstav a knih. Novinka - Umění dřeva přináší další řadu nápadů i námětů. – Od časů jeho první výstavy v Národním muzeu i vydání Monografie uplynula řada let a Patřičného experimenty – nejen - se skládáním dřeva už inspirovaly celou řadu výtvarníků i amatérů.
Mnozí si od něj razantně vypůjčují techniku i nápady. Zkuste to i vy.

Jednoduché popisy i hlubší osobní svědectví pro vás budou vodítko k další práci a návod ke vnímání dřevěných obrazů.

Martin Patřičný / Umění dřeva / vydal ISMC Bohemia 2022

patricny drevena miska

Ukázky z knihy:

Kapitola ÚSMĚV A VTIP

Dnes, kdy chlapi v hospodě už nehovoří o ženách, sportu a politice, nýbrž o vaření, přichystali jsme i my jeden nový a báječný recept, abychom byli cool, zkrátka in, víte?
Bukový steak na houbách.
Takže – kus buku pěkně od prostředka, od dřeně, vyřízneme a přes noc naložíme do kořeněného nálevu. Ráno vyjmeme, opláchneme a osušíme. Potom důkladně naklepáváme z obou stran a necháme 5 min. odpočinout. Připravíme si pánev, zpěníme cibulku, přisypeme půl hrsti suchých hub a steak prudce osmahneme. A potom podlijeme a dusíme na mírném ohni. Jestli jste dočetli až sem a nepochopili, že je to humor, přímo satira, dobře vám tak, dejte si místo steaku bukvice.
Podáváme na nahřátých mísách a s brusinkami.
Podávat na bukové míse je zvlášť stylové.

Kapitola o výstavách.

V r. 1997- Dneska už se tomu směju, jak jsem se tehdy rozčiloval u pana Generálního ředitele Národního musea – i když – tehdy se mu ještě asi neříkalo generální a mohli jste se k němu objednat. A já jsem mu říkal, že Národní muzeum má nekonečné nudné sály šutrů (rozuměj – nerostů) spousty zvířat a podobně ale nemá žádné dřevo. Žádné. Vůbec nic! Nemá ani základní vzorník, na který by si děti mohly sáhnout! Hernajs!! Jakoby dřevo nebylo! Pro Národní museum asi dřevo ani neexistuje! Dřevo! Materiál člověku nejbližší, teplý, přátelský – a tady ho ignorují!

A pan ředitel neztratil klid, zvednul ruku a ptal se – Co navrhujete?
Navrhl jsem výstavu dřeva – prostě jen dřevo. Dřevo krásných stromů…
Později jsem zjistil, že to přede mnou ještě nikdo neudělal. Takže poprvé!

A když pak byla výstava ve dvou obrovských sálech v prvním patře, naproti Pantheonu odsouhlasena, napětí ze mě spadlo a já jsem si umínil, že ukážu nejen dřevo obyčejné, ale vůbec všecky krásy dřeva…
Je to úkol nesplnitelný, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl.
A na téhle výstavě se na exponáty mohlo sahat. To bylo zřejmě v Národním muzeu taky poprvé.