Informace v knize vás možná vyděsí. Ale klid, je to hypotéza, dokonce ani ne teorie. Jedná se totiž o to, že autor knihy Leonard Susskind před lety vyhlásil Stephenu Hawkingovi, patrně nejznámějšímu fyzikovi dneška, „válku“, která je z fyzikální literatury známá jako válka o černé díry.
Nejde o žádný podružný fyzikální detail. Hawkingovo tvrzení, že informace z našeho vesmíru se definitivně ztrácejí v černé díře, by mělo pro pilíře fyziky a pro svět jako takový dalekosáhlé důsledky.
Co mají společného černé díry, kvantová gravitace, informace, strunová teorie a holografický princip?
Ještě nedávno by fyzici řekli, že patrně nic. Jenže moderní fyzikální kolbiště, na němž se střetly jedny z největších mozků planety, se proměnilo v líheň zásadních objevů o nejhlubších dějích (nejen) v našem prostoročase.
Dvě desetiletí trvající zápolení obou vynikajících vědců, po němž Hawking Susskindovi ustoupil, vyústilo v důležitý teoretický výzkum a řadu objevů a mimo jiné přineslo domněnku, že náš svět a my všichni můžeme být jen pouhou holografickou iluzí, projekcí ze světa majícího o rozměr méně.
Koneckonců, to co skutečně jsme, napsal Susskind víc než jasně:
Nejspíše jsme stále popletení zelenáči s velmi naivními představami o světě kolem nás a konečná realita zůstává mimo naše chápání. Na mysl se vkrádá terra incognita, termín starého kartografa označující neznámé země. Zdá se, že čím více objevujeme, tím méně toho víme. To je fyzika v kostce.
Válka o černé díry: Souboj se Stephenem Hawkingem o záchranu principů kvantové mechaniky / Leonard Susskind / Vydalo Argo, Dokořán, Paseka 2013
Výpisky:
Jsme Jen vyvinutější potomci opic na malé planetě patřící velmi tuctové hvězdě. Ale můžeme chápat vesmír. Tím Jsme výjimeční.
/ Sam HawkingVědě se ani nezdá, Horacio, co všechno zem a nebe skrývají. / William Shakespeare
Při čtení této knihy narazíte na spoustu hodně velkých a hodně malých čísel. Lidský mozek se nevyvinul, aby si představoval čísla větší než 100 nebo menší než 1/100. Tento nedostatek však můžeme zlepšit tréninkem. Protože jsem zvyklý pracovat s čísly, můžu si například víceméně představit, co je milion, ale rozdíl mezi bilionem a biliardou je už za hranicí i mé představivosti. Spousta čísel v této knize je přitom větší než bilion či biliarda. Jak se v nich tedy orientovat? Klíč leží v jednom z největších mozkových přepojení všech dob: ve vynálezu exponentů a vědeckého zápisu.
Začněme s docela velkým číslem. Populace lidí na Zemi činí asi šest miliard. Jedna miliarda je číslo 10 znásobené samo sebou devětkrát. Můžeme ji vyjádřit také jako jedničku následovanou devíti nulami.
Jedna miliarda= 10 x 10 x 10 x 10 x 10 x 10 x 10 x 10 x 10 = 1 000 000 000
Zkrácený zápis pro číslo deset znásobené sebou devětkrát je 109, což čteme jako
deset na devátou. Tudíž populace Země je zhruba dána výrazem
6 miliard= 6 x 109.Jenže v roce 1905 Einstein rozcupoval Newtonův absolutní čas na kousíčky. Podle speciální teorie relativity je rychlost tikání hodin závislá na tom, jak se hodiny pohybují - a to i tehdy, když jde o hodiny naprosto stejné. V obyčejných situacích je tento jev nepostřehnutelný Avšak když se hodiny pohybují rychlostmi blízkými rychlosti světla, jev už bude mnohem patrnější. Podle Einsteina všechny hodiny pohybující se po své světočáře tikají svou vlastní rychlostí. A tak Minkowski měl důvod definovat nový pojem vlastního času.
Když se v takto expandujícím vesmíru podíváte dostatečně daleko, dojdete do bodu, v němž se galaxie od vás vzdalují rychlostí rovnou rychlosti světla. Jednou z pozoruhodných vlastností exponenciálně se rozpínajícího vesmíru je, že tato vzdálenost se nikdy nemění s časem. Vypadá to, že v našem vesmíru se objekty nějakých patnácti miliard světelných let daleko od nás vzdalují rychlostí světla, ale co je ještě důležitější, bude tomu tak navždy.
Je tu cosi povědomého, ale současně i odlišného. Na mysl se totiž vkrádá pulčí jezero z 2. kapitoly. Pluje-li Alice po proudu, v určitém okamžiku projde bodem, z něhož již není návratu, a od Boba se bude vzdalovat rychlostí zvuku. K něčemu podobnému dochází na mnohem větších měřítkách. Ať se podíváme jakýmkoli směrem, galaxie procházejí bodem, ve kterém se vzdalují od nás rychleji než světlo. Každého z nás obklopuje kosmický horizont - sféra, kde se objekty vzdalují rychlostí světla - a z toho, co je za ním, k nám nemůže doputovat žádný signál. Jakmile hvězda projde tímto beznávratovým bodem, je už navždy pryč. Tam v dáli, asi patnáct miliard světelných let od nás, kosmický horizont polyká galaxie, hvězdy a možná i život. Jako kdybychom byli uvězněni ve vlastní soukromé černé díře.Kolem nás vládne chaos a zmatek. Příčina s následkem ztratily smysl, jistota se vytrácí, všechna stará pravidla vzala zasvé. Tak to chodí, když je z trůnu svrženo dominantní paradigma.
Avšak brzy se vynoří no\ré systémy. Nejprve nedávají smysl. Co se s tím dá dělat? Vezměte je, klasifikujte, kvantujte a kodifikujte novou matematikou i novými zákony logiky, bude-li to třeba. Nahraďte stará zapojení novými a sžijte se s nimi. Ze znalosti se rodí respekt či alespoň souhlas.