Třetí oko. Vize C.G. Junga z roku 1944

C.G. Jung

Tato Jungova vize - nikoli sen - pochází z počátku roku 1944, kdy si C. G. Jung zlomil nohu a poté dostal srdeční infarkt. Několik dní byl ve stavu bezvědomí, na pokraji života a smrti, kdy prožíval deliria a vize.

Zdálo se mi, jako bych byl vysoko nahoře ve světovém prostoru. Daleko pod sebou jsem viděl zeměkouli ponořenou do nádherně modrého světla. Viděl jsem tmavomodré moře a kontinenty. Hluboko pod mýma nohama ležel Ceylon a přede mnou indický subkontinent. Mé zorné pole nezahrnovalo celou Zemi, avšak její kulovitý tvar byl zřetelně rozpoznatelný a její obrysy stříbrně probleskovaly skrze nádherné modré světlo. Zdálo se, že zeměkoule má na několika místech barevné či tmavozelené skvrny jako oxidované stříbro.

„Vlevo" ležela v dáli široká rozloha - červenožlutá poušť Arábie. Bylo to, jako kdyby tam stříbro Země nabralo červenožlutý odstín, pak přišlo Rudé moře a zcela daleko vzadu, takřka „vlevo nahoře" jsem mohl právě ještě postřehnout výběžek Středozemního moře. Můj pohled směřoval především tam. Všechno ostatní se jevilo jen nezřetelně. Viděl jsem sice i sněhová pohoří Himaláje, avšak bylo tam zamženo nebo oblačno. „Napravo" jsem se nedíval. Věděl jsem, že hodlám odejít ze Země.

Chvíli jsem se díval a pak se otočil. Stál jsem takřka zády k Indickému oceánu, obličejem k severu. Pak se mi zdálo, jako bych udělal obrat k jihu. V mém zorném poli se objevilo cosi nového. V malé vzdálenosti jsem v prostoru zahlédl obrovský kamenný blok, jako nějaký meteorit - asi velikosti mého domu, snad ještě větší. Ve světovém prostoru se vznášel kámen a já sám jsem se vznášel ve vesmíru.
Podobné kameny jsem viděl na mořském pobřeží Bengálského zálivu. Jsou to obrovské kusy z černohnědé žuly, do nichž jsou někdy vytesávány chrámy. Takovým obrovitým tmavým kusem byl i můj kámen. Vchod vedl do malé předsíně.

Vpravo seděl na kamenné lavici černý Ind v lotosové pozici. Měl bílé roucho a byl v dokonale uvolněném klidovém stavu. Tak mě mlčky očekával. K této předsíni vedly dva stupně a na její levé vnitřní straně byla brána do chrámu.
Nesčetné, do malých výklenků umístěné prohlubně naplněné kokosovým olejem a hořícími knoty obklopovaly dveře věncem jasných plaménků.
Když jsem se blížil schodům ke vchodu do skály, stalo se mi něco zvláštního: měl jsem pocit, jako by ze mě stahovali všechno dosavadní. Vše, co jsem se domníval, co jsem si přál nebo myslel, celá fantasmagorie pozemské existence ode mě odpadávala nebo mi ji uloupili - byl to krajně bolestivý proces.
Avšak něco zůstávalo, jako kdybych všechno, co jsem kdy zažil nebo udělal, vše, co se kolem mě dělo, měl nyní při sobě. Mohl bych také říci: bylo to u mě a to jsem byl Já. Z toho jsem se takříkajíc sestával. „Jsem uzlík toho, co bylo vykonáno a co bylo.

Tento zážitek mi přinášel pocit krajní chudoby, avšak zároveň velkého uspokojení. Nic jsem už nechtěl, nic si nepřál, nýbrž existoval jsem takříkajíc objektivně: byl jsem to, co jsem žil. Zprvu sice převažoval pocit zkázy, oloupení nebo vyplenění, ale náhle se i ten stal vratkým. Zdálo se, že všechno ustává, zůstal jen nezměnitelný stav, fait accompli, bez nějakého zpětného vztahu k tomu, co bylo dříve. Neexistovala už lítost, že něco odpadlo nebo že mi něco vzali. Naopak: měl jsem vše, co jsem byl, a měl jsem jen to.

Ještě něco jiného mě zaměstnávalo: zatímco jsem se blížil ke chrámu, měl jsem jistotu, že přijdu do osvětlené místnosti a zastihnu tam všechny lidi, k nimž ve skutečnosti patřím. Tam bych - i to byla jistota - konečně pochopil, do jaké historické souvislosti já nebo můj život patří. Věděl bych, co bylo přede mnou, proč jsem vznikl a kam by dále plynul můj život. Můj žitý život mi připadal jako historie, která nemá začátek ani konec. Měl jsem často pocit, že jsem historickým výřezem, k němuž chybí předcházející a následující text. Můj
život se mi zdál jako vystřižen nůžkami z nějakého dlouhého řetězce a mnoho otázek zůstávalo bez odpovědi. Byl jsem si jist, že bych na vše dostal odpověď, jakmile bych vstoupili do kamenného chrámu. Tam bych poznal, proč všechno bylo tak, a ne jinak.
Zatímco jsem ještě přemýšlel o této věci, stalo se něco, co upoutalo mou pozornost: zdola, z Evropy vystupoval
nějaký obraz. Byl to můj ošetřující lékař nebo lépe jeho obraz zarámovaný zlatým řetězem nebo zlatým vavřínovým listem.
Nyní však přicházel ve své prapodobě, jako Basileus z Kosu.
V životě byl vtělením tohoto Basilea, časovým ztělesněním jeho prvotní podoby, která existovala odjakživa.
Bezpochyby jsem i já ve své prapůvodní podobě. To jsem sice nevnímal, představuji si jen, že tomu tak bylo. Když se ke mně vynořil jako obraz zhloubi a stál přede mnou, došlo mezi námi k němému předání myšlenek. Můj lékař byl totiž vyslán ze Země, aby mně přinesl poselství: že prý se ozývají protesty proti tomu, že hodlám odejít. Nesmím prý opustit Zemi a musím se vrátit. V okamžiku, kdy jsem to uslyšel, vize přestala.
Byl jsem zklamán, neboť nyní se vše jevilo marné.
Bolestný proces „zbavování" listí byl marný a já jsem nesměl do chrámu, k lidem, kteří ke mně patřili.

Ukázka je z knihy:
C. G. Jung / Duše moderního člověka / překlad K. Plocek / vydal Atlantis