Tajemství hrobky Giovanniho Pika. Tu knihu mi vtiskl doslova do rukou náš český Sherlock Holmes, autor literatury faktu Aleš Kolohrubec na letošním Světu knihy v Praze. Aniž tušil, s jakou rychlostí si ji přečtu. Napínavá, poučná, oprášil jsem si své znalosti italštiny, jíž jsem se kdysi učil ve spojení se zájmem o osobnost Benita  Mussoliniho (1883-1945) – tohoto italského politika, spolutvůrce a dokonce průkopníka fašismu.

V tomto románu – literatuře faktu – se prolínají  na jedné straně události z 15. a 16. století, kdy vládl despoticky a absolutisticky Alexandr VI., kdy byl papežem vzdělaný, leč prostopášný Giuliano della Rovere a kdy žili protagonisté románu.
Na  druhé straně z 20. a 21. století, kdy papež všemi milovaný Jan Pavel II. hovořil o nutnosti sjednotit křesťany, židy a muslimy v jednom jediném Bohu, kdy čtenářovo napětí vzbuzuje osud Giovanniho Pika, hraběte z Mirandoliny.

Devadesátdevět tezí o božské podstatě, o podstatě člověka a jeho původu
Na 400 stranách knihy se dozvíme, že podobný cíl jako papež měl už před pěti stoletími měl tento hrabě, který sepsal Devadesátdevět tezí o božské podstatě, o podstatě člověka a jeho původu. Tajemství odhalená jeho geniálním mozkem nesměla být tehdy světu předložena, ba ještě dnes znamenají „smrtelnou hrozbu“  pro další existenci států a institucí.

Tajemství hrobky Giovaniho Pica ve Florencii
Giovanni Pico (1463 – 1494) však neodpočíval donedávna v pokoji, jak by se mohlo nám smrtelníkům zdát. Přes mnohé rozpaky dominikánů, kteří dnes spravují slavný chrám svatého Marka ve Florencii, odunuli zničeho nic náhrobní desku z jeho hrobky,  údajně pod záminkou zkoumání jeho kostí.  Proč u toho byli karabiníci je nepochopitelné. Že by před těmi pěti stoletími došlo ke zločinu?  Či měli zasáhnout, kdyby se nalezlo něco, co by naopak mělo být navždy pohřbeno?  

Klíčem k této hádance byla věta v latině (pochopitelně, jak jinak?), která se dostala do rukou autora a  v překladu zněla: Co hledáš, nachází se u jeho kostí (neboli tam, kde je pohřben). Takže když před dvěma lety hrob skutečně otevřeli, vyňali kosti z rakve, podrobili je zkoumání  na základě DNA (čili nukleové kyseliny, která je nositelkou genetické informace všech organismů) a vyšla najevo pouze ona pravda, známá po celá uplynulá staletí: že Giovanni Pika zemřel na otravu.  Kosti vrátili do rakve, hrobku uzavřeli, ale tajemství zůstalo dále tajemstvím.

Ať už to bylo jakkoli, ať už si zhanobení, k němuž v kostele svatého Marka došlo a objednal si je kdokoli, autor knihy o něm v samotném závěru říká:
„Pikův sen je stále zde, žije mezi námi a já jsem jeho Posledním strážcem“.

Tajemství hrobky Giovanniho Pika je historická detektivka hodna Sherlocka Holmese!
O všem, co se odehrálo v životě několika  významných osobností Itálie (a že jich bylo!), o tom, jak autor pátral u matematiků, historiků a filozofů a ptal se jich na záhadnou větu, která nedává žádný smysl, o tom je tato kniha, novodobá detektivka a už se nedivím svému příteli, který se hrdě hlásí i svým ustrojením k Sherlocku Holmesovi, literární postavě   detektiva z povídek a románů A. C. Doyla. Kdo z nás by je neznal a jsou tací, kteří je rádi vyprávějí nazpaměť. To se o mne s děravou pamětí říci nedá.  Kolikrát mi je můj profesor zabavil, když zahlédl, že čučím pod lavici, cože to tam vlastně mám!? Nedokázal jsem se od čtení odpoutat, třebaže byla hodina kupeckých počtů.

Ty časy se mi náhle vracejí  nad stránkami knihy, kterou jsem právě dočetl  a rád bych ji doporučil všem ostatním. Jistě nelze od mého psaní očekávat, že tu převyprávím celý mnohovrstevnatý  děj a události tolika lidí, kteří se v jejím obsahu  ocitají: básníci, bojovníci, umělci,  bankéři, tiskaři, milenky, manželky, řeholnice, ošetřovatelky, nacističtí zločinci, partyzáni, templářští rytíři, literární agenti… Autor nezůstal nic dlužen své profesi a profesionalitě. Přesvědčte se sami!   
Miroslav Sígl

999 Poslední strážce | Carlo Adolfo Martigli | překlad Zdeněk Frýbort | Euromedia Group – Knižní Klub, 2011

Giovani Pico (1463 – 1494)
Zajímal se o filosofii a klasické jazyky, začal studovat práva v Bologni. Roku 1483 odešel do Florencie, kde se seznámil s Lorenzem Medicejským a mladými filosofy a básníky jako byli Marsilio Ficino, Angelo Poliziano. Začal se zabývat kabalou a myšlenkou na spojení a smíření všech náboženství. Chtěl svolat do Říma velkou disputaci, pro niž připravil 900 tezí a poslal je papeži Inocenci VIII. Poněkud zhýralý papež však s disputací nesouhlasil a dal teze prozkoumat komisi, jež některé z nich označila za heretické. Nakonec byl při obhajobě spisu roku 1487 církevně odsouzen.
Pico uprchl do Francie odkud se o pár let později, s podporou francouzského krále, vrátil do Florencie. Tam se věnuje náboženským úvahám spolu radikálním dominikánským kazatelem Girolamo Savonarolou, který ve Florencii nastolil tzv. republiku Kristovu, přísně teokratický stát, z něhož měla být vymýcena veškerá neřest, marnotratnost, přepych, pýcha a vůbec veškeré nepravosti lidstva. Pico umírá v roce 1494 a je pochován v Savonarolově kostele San Marco. Savanorola byl o 4 roky později upálen jako kacíř římské církve.

Nejznámější Picovo dílo je předmluva k 900 tezím pro plánovanou římskou disputaci, kterou roku 1496 uveřejnil jeho synovec pod názvem “O lidské důstojnosti” (De hominis dignitate). Pico zde vyzvedá zvláštní postavení člověka, jehož Bůh postavil nade všechny tvory, který však má svůj osud v rukou a může se buď pozvednout, anebo stát zvířetem. Text se stal manifestem humanismu a byl mnohokrát tištěn i překládán. (redakce)

The post Tajemství hrobky Giovanniho Pika, hraběte z Mirandoliny ve Florencii first appeared on Čítárny.

Třebaže narozený ve slovenském Púchově je Rudolf  Pellar (1923 – 2010) známý jako  český herec, překladatel, zpěvák, moderátor, šansoniér a hudební pedagog. Hned po studiu herectví na konzervatoři v Brně následovalo angažmá  jedno za druhým: nejprve Jihlava a  Opava, po nichž natrvalo zakotvil v Praze (dnešní Divadlo Pod Palmovkou neslo dříve jméno S. K. Neumanna, Hudební divadlo v Karlíně a celých třicet let  hrál a zpíval v Městských divadlech pražských).

Hudba, zpěv a přednes po celý život
Při tom vystudoval hudbu a  zpěv. Jeho krásně znělý  a barevný baryton v celém rozsahu spolu s tanečními a pohybovými schopnostmi uplatnil nejen v operetách a muzikálech (Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo ABC), ale zejména s mnoha orchestry a hudebními skupinami včetně slavných  K. Krautgartnera, G. Broma, K. Vlacha, Slávy Kunsta a J. Jirmala. Kdo by neznal jeho songy z americké  country hudby, francouzské a další světové  šansony, interpretované také v brilantním  českém překladu!

Ještě donedávna vyučoval Rudolf Pellar  šansonový zpěv na konzervatoři v Praze. Jeho umělecká a pedagogická činnost má nebývalý rozsah: nejméně 50 přeložených knih, právě tolik divadelních rolí, deset zvukových nosičů, další nepočítané množství četby na pokračování a dramatizované četby, rozhlasové hry,  pohádky, komponované pořady – v té knížce zahrnuje jeho výběrová bibliografie 15 stránek! K tomu lze připočíst i ocenění (jsou jen tři: již vzpomenutá  státní cena za celoživotní překladatelské dílo s Lubou Pellarovou (1997), Křišťálová růže za interpretaci mluveného slova (2000) a třetí místo v soutěži Neviditelný herec za četbu knihy Petrolejové lampy (2006).

Šanson, věc veřejná
Měli či vlastně ještě stále ho máme rádi (funguje s Janem  Petránkem, u klavíru Milan Jíra a všude tam bývá plno, kde tato trojice v pořadu Šanson věc veřejná účinkuje) a  za jeho písničky Karla Hašlera, Voskovce a Wericha,   nebo kuplety z Červené sedmy. Uveďme alespoň některé nejoblíbenější písničky v podání Rudolfa Pellara:  Červená aerovka, Takový  sníh už nepadá, Malý bar, Pařížské bulváry, Starý povozník, Atomová pohádka,  Pardon, já musím, S buřinkou v ruce, Bambus a řeka  nebo Buffalo Bill.

Zákazy, zákazy, zákazy….
Dnes ho známe ho  z gramofonových desek, z rozhlasu. Kdysi měl deset let  zákaz  hrát,  zpívat nebo recitovat a číst v rozhlasu a zahrál si ve filmu a v televizi –  ale tam také nesměl 17 let vystupovat.  Dokonce  byl vydán zákaz na jeho překlady, na nichž se podílela i jeho žena Luba. Vysoce postavení soudruzi postihli podobným zákazem také mnohé herce, dostávali na své dopisy stejnou odpověď: „Není námitek proti Vašemu vystupování, ale v současné době se pro Vás nenašly žádné úlohy…“  To se opovážili napsat nejen R. Pellarovi, ale také Václavu Voskovi.

Jak se tedy, proboha,  ten náš Rudolf živil? Překládal.
Byli tu stateční lidé, kteří pomohli: básnířka Jiřina Hauková, Jana Nováková z nakladatelství Svoboda, díky Janu Zábranovi (odmítl překlady s tím, že má práce jiné dost…) byly například přeloženy knihy E. Hemingwaye. Slyšeli jste to určitě již také: existovali  tzv. „pokrývači“, lidé dosud nepostihovaní,  pod jejichž  jmény mohly překlady vycházet, kteří za ně utržili honorář a ten  vrátili manželům Pellarovým.

„Samozřejmě, trochu nás mrzelo, když vyšel náš překlad pod cizím jménem, ale ze všeho nejdůležitější byla pro nás práce a živobytí…“, říká Rudolf Pellar, vlastně to všechno píše ve své právě vydané v malé, ale rozkošné  knížce  „Nejdřív se musíte narodit…“ (Radioservis, Praha 2009, 120 stran). Právě všechny ty zákazy manžele Pellarovy donutily více překládat, zejména americkou prózu i dramata. Teprve v roce 1997 byli oceněni za celoživotní překladatelské dílo.

Bilancování v knize Rudolf Pellar – Nejdřív se musíte narodit….
V úsměvné knížečce jsou nesmírně lidské příběhy a kapitoly, jako například:  Jak jsme se zmohli (na spartaka), Řekla byste před manželem „fuck you?“, Estrády s kouzelníkem a Drnová chýše, Festival mládeže a StB,  Jejich rekreace pohoršuje celou ulici, Co jsem si nezahrál, Byli kluci Pellarovi studijní typy? Nebo vyprávění  o jeho dětství, kdy se dědečkovi v Hrubé Vrbce, kde farářoval přes padesát let, jinak neřeklo než „starej pan Masaryk“ nejen proto, že byl TGM věrně podobný, ale byl o tři roky starší než náš prezident-Osvoboditel.

Ano, všichni Pellarovi předkové byli evangeličtí faráři a jak je možné, že se celá léta tradovalo a traduje dosud, že je žid. Pravda – nazpíval mnoho jidiš písniček, pár slov jidiš pochytil už ve třídě, kde měl třináct židovských spolužáků. Ano, vyhověl pražské Židovské náboženské obci, když měli zájem o jeho recitaci, docela slušný repertoár jidiš písniček je i na „cédečkách“, zalíbily se v Drážďanech, Lipsku, Berlíně – byla taková doba, kdy se StBákům hodilo, že „byl žid“, ale vůbec nedokázali objevit, že židovského původu je Pellarova žena, která o tom „profízlovaném režimu“  často říkala: „No, pak to má s tím státem nějak vypadat!“

Letos v říjnu mne pozval Jan Petránek do jejich pořadu Šanson věc veřejná, aby si se mnou povídal o mé nové knize Události pravdy, zrady a nadějí (Akcent 2009, 544 stan), známe se spolu desítky let. Vystupoval tu tehdy s nimi i Ilja Racek. O přestávce jdu za Rudolfem Pelllarem s touto jeho  modrou  knížkou. Většího vyznamenání se mi nemohlo ten den dostat, když mne uvítal slovy: „Vám pane Sígle, rád knížku podepíšu…“ Nemohu jinak, než jeho knížku jen pochválit a doporučit každému ctiteli jeho umění.

Rudolf Pellar – Nejdřív se musíte narodit…. / Hana Soukupová
Známý herec, zpěvák a překladatel Rudolf Pellar vzpomíná na dětství v idylickém prostředí Vysočiny, na léta studií i na své účinkování v řadě českých divadel, před televizní kamerou a rozhlasovým mikrofonem. Tradiční herecké memoáry jsou v jeho pojetí zasazeny do souvislostí s vývojem naší země v posledních osmdesáti pěti letech, a vyprávění tak získává plasticitu historického románu. Knihu doplňují fotografie z osobního archivu a výběrový soupis Pellarovy herecké, autorské i překladatelské tvorby.

Photocredit: web Šanson věc veřejná
http://www.chanson.cz/

The post Jedinečný Rudolf Pellar. Hudba, zpěv, šansony, přednes a překlady po celý život first appeared on Čítárny.