Tu knihu mi vtiskl doslova do rukou náš český Sherlock Holmes, autor literatury faktu Aleš Kolohrubec na letošním Světu knihy v Praze. Aniž tušil, s jakou rychlostí si ji přečtu. Napínavá, poučná, oprášil jsem si své znalosti italštiny, jíž jsem se kdysi učil ve spojení se zájmem o osobnost Benita Mussoliniho (1883-1945) – tohoto italského politika, spolutvůrce a dokonce průkopníka fašismu.
V tomto románu – literatuře faktu – se prolínají na jedné straně události z 15. a 16. století, kdy vládl despoticky a absolutisticky Alexandr VI., kdy byl papežem vzdělaný, leč prostopášný Giuliano della Rovere a kdy žili protagonisté románu.
Na druhé straně z 20. a 21. století, kdy papež všemi milovaný Jan Pavel II. hovořil o nutnosti sjednotit křesťany, židy a muslimy v jednom jediném Bohu, kdy čtenářovo napětí vzbuzuje osud Giovanniho Pika, hraběte z Mirandoliny.
Devadesátdevět tezí o božské podstatě, o podstatě člověka a jeho původu
Na 400 stranách knihy se dozvíme, že podobný cíl jako papež měl už před pěti stoletími měl tento hrabě, který sepsal Devadesátdevět tezí o božské podstatě, o podstatě člověka a jeho původu. Tajemství odhalená jeho geniálním mozkem nesměla být tehdy světu předložena, ba ještě dnes znamenají „smrtelnou hrozbu“ pro další existenci států a institucí.
Tajemství hrobky Giovaniho Pica ve Florencii
Giovanni Pico (1463 – 1494) však neodpočíval donedávna v pokoji, jak by se mohlo nám smrtelníkům zdát. Přes mnohé rozpaky dominikánů, kteří dnes spravují slavný chrám svatého Marka ve Florencii, odunuli zničeho nic náhrobní desku z jeho hrobky, údajně pod záminkou zkoumání jeho kostí. Proč u toho byli karabiníci je nepochopitelné. Že by před těmi pěti stoletími došlo ke zločinu? Či měli zasáhnout, kdyby se nalezlo něco, co by naopak mělo být navždy pohřbeno?
Klíčem k této hádance byla věta v latině (pochopitelně, jak jinak?), která se dostala do rukou autora a v překladu zněla: Co hledáš, nachází se u jeho kostí (neboli tam, kde je pohřben). Takže když před dvěma lety hrob skutečně otevřeli, vyňali kosti z rakve, podrobili je zkoumání na základě DNA (čili nukleové kyseliny, která je nositelkou genetické informace všech organismů) a vyšla najevo pouze ona pravda, známá po celá uplynulá staletí: že Giovanni Pika zemřel na otravu. Kosti vrátili do rakve, hrobku uzavřeli, ale tajemství zůstalo dále tajemstvím.
Ať už to bylo jakkoli, ať už si zhanobení, k němuž v kostele svatého Marka došlo a objednal si je kdokoli, autor knihy o něm v samotném závěru říká: „Pikův sen je stále zde, žije mezi námi a já jsem jeho Posledním strážcem“.
Historická detektivka hodna Sherlocka Holmese
O všem, co se odehrálo v životě několika významných osobností Itálie (a že jich bylo!), o tom, jak autor pátral u matematiků, historiků a filozofů a ptal se jich na záhadnou větu, která nedává žádný smysl, o tom je tato kniha, novodobá detektivka a už se nedivím svému příteli, který se hrdě hlásí i svým ustrojením k Sherlocku Holmesovi, literární postavě detektiva z povídek a románů A. C. Doyla. Kdo z nás by je neznal a jsou tací, kteří je rádi vyprávějí nazpaměť. To se o mne s děravou pamětí říci nedá. Kolikrát mi je můj profesor zabavil, když zahlédl, že čučím pod lavici, cože to tam vlastně mám!? Nedokázal jsem se od čtení odpoutat, třebaže byla hodina kupeckých počtů.
Ty časy se mi náhle vracejí nad stránkami knihy, kterou jsem právě dočetl a rád bych ji doporučil všem ostatním. Jistě nelze od mého psaní očekávat, že tu převyprávím celý mnohovrstevnatý děj a události tolika lidí, kteří se v jejím obsahu ocitají: básníci, bojovníci, umělci, bankéři, tiskaři, milenky, manželky, řeholnice, ošetřovatelky, nacističtí zločinci, partyzáni, templářští rytíři, literární agenti… Autor nezůstal nic dlužen své profesi a profesionalitě. Přesvědčte se sami! Miroslav Sígl
999 Poslední strážce | Carlo Adolfo Martigli | překlad Zdeněk Frýbort | Euromedia Group – Knižní Klub, 2011
Giovani Pico (1463 – 1494)
Zajímal se o filosofii a klasické jazyky, začal studovat práva v Bologni. Roku 1483 odešel do Florencie, kde se seznámil s Lorenzem Medicejským a mladými filosofy a básníky jako byli Marsilio Ficino, Angelo Poliziano. Začal se zabývat kabalou a myšlenkou na spojení a smíření všech náboženství. Chtěl svolat do Říma velkou disputaci, pro niž připravil 900 tezí a poslal je papeži Inocenci VIII. Poněkud zhýralý papež však s disputací nesouhlasil a dal teze prozkoumat komisi, jež některé z nich označila za heretické. Nakonec byl při obhajobě spisu roku 1487 církevně odsouzen.
Pico uprchl do Francie odkud se o pár let později, s podporou francouzského krále, vrátil do Florencie. Tam se věnuje náboženským úvahám spolu radikálním dominikánským kazatelem Girolamo Savonarolou, který ve Florencii nastolil tzv. republiku Kristovu, přísně teokratický stát, z něhož měla být vymýcena veškerá neřest, marnotratnost, přepych, pýcha a vůbec veškeré nepravosti lidstva. Pico umírá v roce 1494 a je pochován v Savonarolově kostele San Marco. Savanorola byl o 4 roky později upálen jako kacíř římské církve.
Nejznámější Picovo dílo je předmluva k 900 tezím pro plánovanou římskou disputaci, kterou roku 1496 uveřejnil jeho synovec pod názvem “O lidské důstojnosti” (De hominis dignitate). Pico zde vyzvedá zvláštní postavení člověka, jehož Bůh postavil nade všechny tvory, který však má svůj osud v rukou a může se buď pozvednout, anebo stát zvířetem. Text se stal manifestem humanismu a byl mnohokrát tištěn i překládán. (redakce)
