Stačí sebemenší vnější názvuk, aby se ve mně samém rázem rozezvučela celá hudební skladba, jež právě odpovídá mému plnému cítění, a to v dokonalosti tak ideální, jakou by mým vnějším smyslům neuměl předvést ani nejlepší orchestr světa. Za takové nálady je můj – jindy tak skrupulosní – hudební sluch dost poddajný a chybný hobojový tón mnou jen lehce trhne; ba, jsem s to se shovívavým úsměvem vyslechnout falešný tón trubky, aniž se jím dám na delší dobu vytrhnout z oblažujícího pocitu, v němž si v slastném sebeklamu lichotně namlouvám, že poslouchám právě nejdokonalejší provedení svého nejoblíbenějšího díla. Za takové nálady mě nic víc nedopálí, než když se nějaký hladkosluchý ťulpas ve vznešeném rozhořčení rozhorluje nad některou maličkou hudební nehodou, která uráží jeho nadmíru něžný sluch, ačkoliv mu týž sluch příštího dne nebrání obdivovat vřískavou škálu, s kterou nějaká oblíbená zpěvačka týrá současně nervy i duši. Takovému subtilnímu hňupovi jde hudba prostě kolem uší, a někdy dokonce jen okolo očí; vzpomínám si totiž, že jsem leckdy pozoroval lidi, kteří nehnuli ani brvou, když zrovna některý dechový nástroj pochybil, ale hned si zacpávali uši, jakmile si všimli, že zdatný hráč nad svou chybou zahanbeně a zmateně vrtí hlavou.
Richard Wagner, O hudbě a umění