V poslední době jsem dospěl k přesvědčení o jisté teorii týkající se povahy tyranie. Může být správná nebo chybná, ale já si myslím, že stojí alespoň za zamyšlení ve spojitosti s jistou nesmírně zajímavou záležitostí.
V širším smyslu dosud běžně přijímaná teorie tyranie tvrdila, že lidé po staletí reptali v nějakém systému a nakonec se proti němu vzbouřili.
Ale já si myslím, že lidé udělali něco úplně jiného.
Vzbouřili se proti systému, proti němuž nereptali.
Celá záležitost je ovšem natolik popletená a rovněž natolik palčivá, že mi snad tím spíš bude povoleno několik slov na vysvětlenou.
Vezměme například – abychom rozproudili debatu – dvě vzpoury proti tyranii, o nichž se nejčastěji uvažuje v současné literatuře:
anglické povstání z první poloviny 17. století a Francouzskou revoluci.
Podle běžně přijímané teorie měl Karel I. být dědicem nejméně dvaceti nesnesitelných despotů. Je ovšem pravda, že byl dědicem jednoho nesnesitelného despoty (který nepěstoval despotismus zcela účelně) a všechno ostatní bylo jinak.
Královna Alžběta nebyla snesitelná, a také nebyla jen snášena.
Pokud ji současníci vydrželi, také ji touž měrou zbožňovali. Kavalíři stejně jako puritáni vzpomínali na její panování (nepochybně neprávem, ale o to jistěji) jako na vrcholné období oblíbené monarchie.
Zkrátka angličtí puritáni se nevzbouřili proti starému zřízení – ať bylo jakékoli, rozhodně nebylo staré.
A i kdyby byl Karel I. mnohem horším králem, než jaký skutečně byl, neměl by stejně dost času na založení obecné a kruté tradice, která by zastínila tradici Alžbětinu.
Několik let před Karlovým stětím byla většina Angličanů ochotna položit život, aby Alžbětě zůstala hlava na krku.
Podíváte-li se na francouzskou monarchii před revolucí, spatříte přesně stejný stav.
Ještě velmi krátkou dobu před revolucí byla francouzská monarchie všeobecně přijímána jako symbol Francie. Král vládnoucí před Ludvíkem Gilotinovaným byl Ludvík Milovaný. Monarchie (ve Francii stejně jako v Anglii) se stala velice nepopulární velmi brzy poté, co byla ještě velice populární.
Neexistovalo žádné přechodné období slabosti, žádný dlouhý úpadek; porážka následovala krátce po prvním vítězství.
Karel I. nebyl posledním z anglických despotů. Byl naopak jedním z prvních anglických despotů – jenomže další už nepřišli.
Povzbuzen arogancí a popularitou královny Alžběty, která ztělesňovala patriotismus, protestantství a vzdorování Španělsku, Karel se pokusil pracovat s alžbětinskou Anglií, a bohužel zjistil, že alžbětinská Anglie už neexistuje. Nebyla příliš stará na to, aby vydržela, byla na to naopak příliš mladá.
Ludvíkem XVI. nekončila dlouhá řada neoblíbených panovníků. Naopak, Ludvík XVI. byl prvním z řady oblíbených panovníků, kteří se stali nepopulárními.
Tohle všechno dokážu vysvětlit pouze svou soukromou teorií o tyranech, která zní:
Lidé se nebouří ani tak proti starému, jako spíš proti novému.
Vrhnou se na cokoli, jakmile zjistí, že je to chytilo do pasti.
Nebouří se proti něčemu, co je nepopulární. Bouří se (a velice oprávněně) proti něčemu, co je populární.
Nenáviděli Karla I., jelikož milovali Alžbětu. Zabili Ludvíka XVI., protože byli zabíjeni kvůli Ludvíkovi XIV.
A právě tohle je zřejmě míněno zdánlivě nesmyslným výrazem „vrtkavost davů“, který má znamenat, že dav pozná rychleji než ostatní, že se člověk dostal do pasti.
Anglie se div nezbláznila radostí z anglické monarchie, protože španělská Armada nedobyla Anglii. A potom se táž Anglie zničehonic div nepominula vztekem, jelikož si uvědomila, že (během toho vzrušujícího mezidobí) anglická monarchie dobyla Anglii. Unikli jsme sice Filipovým osidlům, ale chytili jsme se do Alžbětiných. Osidla Karla I. jsme roztrhali.
ZÁKLADNÍM ZNAKEM TYRANIE JE TOTO:
Tyranie je vždycky nová věc.
Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždycky přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti.
Lidé hledící tváří v tvář Armadě neviděli královnu, a proto ji posílili. Když později nehleděli na krále, nevědomky posílili krále. A stejně když později zaútočili na aristokracii, nezpozorovali bohaté obchodníky, kteří na ni útočili – a které pozorovat měli.
Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie.
Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje a stěží existuje něco jako staré pověry.
Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti – mezi králi, kněžími nebo vojevůdci.
Děláte-li to, pouze hledíte na španělskou Armadu, zatímco vám za zády někdo obrací Anglii v zemi ovládanou despocií. Monarchie kdysi bývala velmi oblíbeným nástrojem vlády, ale tento nástroj byl obrácen proti lidu.
Nezapomínejte, že noviny jsou oblíbené nástroje, ale také mohou být obráceny proti lidu.
Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.
Poznámka redakce:
A proto každá nová tyranie s nesmírným úsilím kritizuje starou tyranii, aby odvedla pozornost od své tyranie.
To je je jeden ze základních znak propagandy. Otočení nepříjemných faktů o 180 stupňů a onálepkovat tímto oponenty dřív, než s tím ve velkém začnou proti nám.
Proto například systémy s nacistickými prvky vládnutí označují své oponenty nacisty.
Z knihy Eseje o věcech veřejných / Vybral a přeložil Zdeněk Hron / Dybbuk v Praze 2010
V knize jsou eseje z pera autorů:
Francis Bacon (1561–1626)
Thomas Dekker (asi 1572–1632)
Jonathan Swift (1667–1745)
William Butler Yeats (1865–1939)
Gilbert Keith Chesterton (1874–1936)
