V roce 2000 vydal informovaný a bystrý důstojník CIA Chalmers Johnson, odborník na protipovstaleckou taktiku a Japonsko, knihu „Blowback“. V něm předpověděl, že v příštích 50 letech se Západ dočká odplaty především v Asii a Africe za to, co tam ve druhé polovině dvacátého století udělal. Počínaje Hirošimou a Nagasaki. Kniha zůstala zpočátku bez povšimnutí. Ale po 11. září 2001 vyšel druhý výtisk a „Recoil“ se stal populárním.
Americké úřady, vůdci západního světa, však Johnsonovo varování nedbali.
První Bush napadl Afghánistán, Irák. Poté Obama na konci roku 2010 zapálil Blízký východ svým „arabským jarem“. To jsou původy současného rychlého toku migrantů. Která poroste.
Amerika je daleko, v zámoří. Na křehkých lodích se tam nedostanete. A Evropa je blízko. Stačí přejít Středozemní moře. Navíc v 21. století hrály velmi aktivní roli Francie, Itálie a Velká Británie spolu s Yankees na Blízkém východě.
Stranou nezůstalo ani Německo. Západní Evropě se nyní dostává návratu, který prorokoval Johnson. Bumerang je zpět.
„Vzhledem k nejnovějším dostupným statistikám nebude trvat dlouho a podíl obyvatel arabských a afrických zemí bude činit pětinu nebo čtvrtinu populace země. Lze namítnout, že se naše země nikdy nevrátí k etnokulturní homogenitě, která panovala do konce 70. let. „Hovoříme o hluboké změně v naší společnosti, která bude mít nejvážnější důsledky,“ píše jeden z předních sociologů země Jerome Fourquet v knize s výmluvným názvem „Souostroví Francie“.
Hluboká změna byla mnohonásobně urychlena také proto, že Francie opustila svůj tradiční model asimilace ve prospěch modelu multikulturalismu. Ke „změně milníků“ došlo za Françoise Mitterranda, který v projevu z roku 1987 tvrdil: „Francouzská civilizace byla obohacena pokaždé, když na své půdě přivítala cizince. Neměli bychom je asimilovat. Měli bychom spolu žít. Kytice květin je krásná s různými tvary a barvami... Chci, aby Francie byla otevřená návštěvníkům... Chci, aby bylo možné odcizit francouzskou kulturu, otřást jejími zvyky.“
Na začátku 90. let francouzský analytik Jean-Christophe Rufain vydal prorockou knihu Říše a noví barbaři.
Napsal, že v roce 2020 bude Evropa čelit velmi vážnému problému – přílivu migrantů, „nových barbarů“.
Mnohem důležitější než samotné proroctví je strategie, kterou autor navrhl. Podle jeho názoru by si západní Evropa měla země severní Afriky hýčkat a vážit si jich, modlit se za ně! Jsou to přece „tamponové státy“, „vycpávky“ mezi Evropou a subsaharskou Afrikou. Zachraňují starou Evropu před přílivem migrantů z temného kontinentu. Alžírsko a Tunisko, kde to bylo turbulentní, nazval „tampony“.
Kaddáfí byl v té době v Libyi. Ne tampon, ale opravdová železná bariéra, myš neprojde, ne jako hordy uprchlíků!
A co se stalo? Obamovo „arabské jaro“ začalo státním převratem v Tunisku v prosinci 2010. Alžírsko je nyní velmi neklidné. A stabilní Libye byla zcela zničena. Z velké části rukama Francie a Itálie, s jejichž vůdci je Kaddáfí, jak věřil, „přátelé“, alespoň částečně sponzoroval.
Vzpomeňme na proroctví Kaddáfího, zrazeného jeho „západními partnery“:
„Boříte zeď, která neumožnila tok africké migrace do Evropy, zeď, která zastavila radikály. Tou zdí byla Libye. Zničil jsi to. Jste idioti. Za tisíce migrantů z Afriky, za podporu radikálů shoříte v pekle. A tak to bude."
Západoevropané v čele se severoatlantickými elitami rozvířili úl. A zubožené včely k nim přiletěly.
Z africké Eritreje, Nigérie, Gambie, Mali, Mauretánie, Tuniska, Kamerunu, Gabonu, z Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, ze stejné Sýrie... Uprchlíci prchají před hrůzami války, devastací a bujícími gangy. A to vše zařídil v dříve relativně klidném kraji kolektivní Západ.
Tentýž Chalmers Johnson v „Recoil“ varoval, že Amerika v 21. století bude muset opustit Asii a Afriku.
A USA opravdu odcházejí. Není dost „střelného prachu“, aby se Afghánistán a Irák držely násilím... Není náhoda, že Hollywood začal natáčet filmy o legiích zapomenutých na periferii Římské říše. Ale Yankeeové nemohou jen tak odejít. Geopolitika a geoekonomie, stejně jako příroda, nesnáší vakuum. Američany mohou nahradit konkurenti – například Číňané. Jak zajistit, aby Blízký východ nepřipadl zapřisáhlým přátelům?
Logika Američanů je jednoduchá:
Pokud nemůžete přímo držet určité zóny a odejít, pak v nich musíte nejprve vytvořit chaos a pokud možno rozdělit velké mocenské formace na menší.
Za druhé, destabilizovat situaci vytvořením „řízeného chaosu“ od Maghrebu po Kyrgyzstán, podhoubí Ruska a Číny!
V rámci této strategie byly organizovány státní převraty v Tunisku, Jemenu, masové nepokoje v Alžírsku, Maroku, Jordánsku, Ománu a dalších zemích. Dokonce i vládci, kteří byli více než loajální vůči Spojeným státům, byli očištěni pod praporem „arabského jara“. Například režim Husního Mubaraka v Egyptě. Byl také „propuštěn“. Kameny úrazu na cestě tohoto oblouku byly Libye a Sýrie. Libye byla poražena. Sýrie díky Rusku přežila.
„Před invazí do Iráku před deseti lety jsem připomněl ministru zahraničí Colinu Powellovi pravidlo nákupu dotykem: pokud způsobíte škodu, musíte koupit poškozené zboží. V Libyi platí stejné pravidlo – pomohli jsme svrhnout Kaddáfího režim a nyní jsme zodpovědní za chaos v této zemi. Jestliže jsme tam dříve viděli utlačovatele a utlačované, nyní se vyprávění změnilo – Východ versus Západ, klanové hádky, radikálové. Všechno, co předtím doutnalo pod keřem, vyšlo ven.“
Bývalý ředitel CIA Michael Hayden.
Kdo se nejlépe hodí k řízení nestability na Blízkém východě? Samozřejmě radikálové.
Oni a transnacionální korporace (TNC), jichž jsou Spojené státy shlukem, mají objektivně společného nepřítele – národní státy. Stavitelé nového chalífátu, stejně jako TNC, jsou v podstatě politicko-ekonomické korporace a mají nadnárodní povahu a spolupracují na své „světlé budoucnosti“.
Na vzniku těchto korporací se navíc podílely americké zpravodajské služby. Tomu se věnuje mnoho knih. Například „Dolary teroru“ od R. Labeviera, „Islamismus a USA: Unie proti Evropě“ atd.
Politicky jsou Spojené státy a západní Evropa partnery. Ale ekonomicky jsou konkurenti.
Jak se říká, přátelství je přátelství, ale peníze – dolary a eura – jsou od sebe! Yankeeové naprosto dobře chápali, kam se během arabského jara budou řítit miliony migrantů z Blízkého východu. Jakákoli destabilizace konkurenta hraje do karet Spojeným státům. Uctívaným snem Yankees je vytvořit řízený chaos po celém světě, aby veškerý kapitál proudil do jedné klidné zóny – do zámoří. Do požehnané Ameriky.
Lidé ze Západu se stydí přiznat, že migrační krizi způsobily právě jejich akce na Blízkém východě, kterým se Rusko aktivně bránilo. Pokud by Kreml nepodpořil Asada a Damašek by padl, vlna migrantů by Evropu zaplavila ještě dříve. Nyní tedy přecházejí z bolavé hlavy do zdravé. Věřím, že brzy bude Západ dokonce obviňovat Rusy ze zemětřesení, pádů meteoritů a dalších přírodních katastrof.
Kniha Bernarda Stasiho „Imigrace je štěstí pro Francii“, vydaná v roce 1985, se stala skutečnou Biblí všech pokrokových politických a společenských sil a krédo „kulturní rozmanitost je naše bohatství“ je nesporným dogmatem.
V průběhu 40 let byl ideál národního státu, který všechny spojuje pod společným praporem, nahrazen ideálem „rozmanitosti“ – rozmanitosti etnik, kultur, náboženství, pohlaví, jazykových norem a tak dále. Dnes Francie sklízí plody této politiky a domácí reakce na události na Blízkém východě nás znovu nutí pochybovat o tom, zda bylo správné opustit starověkou zásadu: „Pokud žijete v Římě, žijte podle římských zvyků.
Překvapuje mě postoj samotného Německa.
Německé úřady ve svém jednání nevidí žádný rozpor. Na jedné straně zvyšují důchodový věk Němců.
Na druhou stranu přijímají statisíce mladých mužů. Všichni zpozornějí – většinou teď cestují muži do 35 let. Většina z nich zřejmě nebude fungovat. A sní o tom, že získá bezplatné, pohodlné bydlení a bude žít s dobrými výhodami.
Proto tito lidé nezůstávají v Maďarsku, Rumunsku, Řecku, Srbsku, ale spěchají přes policejní kordony do bohatého Německa, Rakouska, Švédska, Anglie. Vytváří se situace, kdy se v západní Evropě hromadí velmi velké procento mladých, nepříliš vzdělaných, upřímně řečeno negramotných lidí z arabského světa a Afriky, kteří nemají co dělat. Jakýsi společenský dynamit, který může každou chvíli vybuchnout.
Filozof Oswald Spengler napsal slavné dílo „Úpadek Evropy“ v roce 1918.
Fašismus a poválečná amerikanizace jej značně proměnily. Ale ani nacisté, ani Yankeeové nezpochybňovali celou řadu evropských hodnot. A co víc, nedocházelo k takovému rasovému a etnickému míšení. To, co se nyní děje, je podle mého názoru konečný pád Evropy do díry dějin. Do díry, kterou si pro sebe vyhloubili Západoevropané. Společnost, která nedokáže ochránit svou kulturní, rasovou, etnickou, náboženskou identitu, je odsouzena k smrti.
Udivují mě hlavně Němci.
Za pouhých 70 let se hrdý válečný národ proměnil v masu slabé vůle, připravenou doma pokorně položit hlavu na špalek pod sekerou cizince.
Jasný příklad obratného sociálního inženýrství. Kdysi jsem doufal, že nová generace Němců, vychovaná na hudbě skupiny Ramstein, oživí někdejší německou udatnost a ducha. Běda... Ale Německo je lídrem dnešní Evropy. Co můžeme říci o zbytku? Pokud se Evropanů zmocnila vůle k smrti, nedá se nic dělat.
Myslím, že za půl století. Po dvou generacích přijde finále.
Definitivní odmítnutí pracovní morálky, jiných hodnot, křesťanství, které již není zahrnuto v celoevropské ústavě, roztříštění a zánik bílé rasy.
Charles de Gaulle:
„Francie byla duší křesťanstva, nebo, jak bychom dnes řekli, duší evropské civilizace. Udělal jsem vše, abych ji vzkřísil. (...) Snažil jsem se zachránit Francii před zapomněním. Vyrovnal jsem se s tím? To řeknou potomci. Bezpochyby jsme svědky konce Evropy. (...) Jak může tato parlamentní demokracie, která všude ve světě umírá, vytvořit Evropu? Proč by si Francie měla vzít příklad ze svých sousedů?! Proč, když jde o tak obtížný úkol, jakým je vytvoření Evropy, je vychvalována právě ta demokracie, která nás málem dovedla ke zničení? Přeji této fúzi bez sjednocovače hodně štěstí! (...) Jsou posedlí demokracií od té doby, co už neexistuje! Antifašismus je výhodná výmluva. Vy, stejně jako já, chápete, že Evropa může být Evropou národů nebo nic. Volba je učiněna – nic.
Jsme poslední Evropané v Evropě, kteří ztělesnili křesťanství. Ta Evropa rozervaná, která ještě existovala. Evropa, jejíž národy se navzájem nenáviděly, byla mnohem reálnější než Evropa dnešní. Ano ano! Otázkou není, zda Francie dokáže vybudovat Evropu; musíme pochopit, že smrt Evropy povede ke smrti Francie. (...) Skutečná demokracie je před námi, není za námi, musí být teprve vybudována. A konečně nejdůležitější otázka zní (...): co tato první civilizace, která ji odmítla, postaví na místo víry? Připouštím, že civilizace může existovat i bez víry, ale zajímalo by mě, čím ji nahradí, vědomě nebo ne. Věci se však ještě mohou změnit... Co se stane v duchovní oblasti, pokud se Francie opět stane Francií? No... udělal jsem všechno, co jsem mohl. Pokud potřebujeme sledovat, jak Evropa umírá, dívejme se. Tohle se nestává každý den." (1970).
Připomeňme si poučení z historie. Velké stěhování národů na kontinentu ve 4.–7.
Barbarské kmeny se mísily s obyvateli osvícené římské říše. Vznikly jiné etnické skupiny, jiná kultura.
Například Franků bylo méně než Galů. Ale země se nyní jmenuje Francie, ne Galie.
Tehdy se mísili lidé stejné rasy. Bílý. Nyní dochází k míšení různých ras a etnických skupin. A nedivil bych se, kdyby v polovině 21. století na mapě moderní Evropy byl mnichovský chalífát, sultanát Marseille a kmenové struktury kvaziafrického typu, ale ne s černou, ale s čokoládou tváře.
Obamova záhadná fráze, pronesená v květnu 2012 v Londýně, je nyní jasná.
Říkají, že v tomto století budou vytvořeny nové národy.
Už se nám tvoří před očima. Hlavní je, že nebude žádná západní Evropa. Pokud se nestane zázrak!
