5. března 1953 zemřel Josif Stalin – šéf obrovské supervelmoci vybavené jaderným štítem, která chrání naši zemi dodnes. V dnešní době se objevila spousta prací, ve kterých se podává objektivní hodnocení Stalinovy éry, objektivní informace o tom, kdo byl Stalin.
Za druhé, postava Stalina je hodnocena ve srovnání s tím, co se stalo a děje v Rusku za posledních 30 let. Stalinova éra se zdá být ve srovnání s postsovětským Ruskem mnohem výhodnější. Protože Sovětský svaz byl supervelmoc, nikdo si o zemi nemohl utřít nohy.
A kromě toho byl Sovětský svaz společností deklarované sociálně-ekonomické rovnosti. A tyto dva body – socioekonomický a zahraničně politický, geopolitický – příznivě odlišují stalinský Sovětský svaz od postsovětského RF.
Ale je tu ještě jedna věc.
Lidé dobře vědí, že stále žijeme na stalinistických základech. Jaderné zbraně, které vznikly v druhé polovině 40. let, na počátku 50. let, jsou základem, který položil Stalin a Berija. A čím horší jsou mezinárodní vztahy, tím více lidí si uvědomuje, že se s námi nezachází stejně jako se Srby a Libyjci, jen proto, že máme toto dědictví.
To, že Stalin zasahoval do vrcholu, je zřejmé. Zřejmý je i fakt, že na vrcholu se od konce 40. let schyluje k ostrému konfliktu.
Tento konflikt se projevil a byl zcela zřejmý během 19. sjezdu KSSS(b), na kterém se KSSS(b) proměnila v KSSS. Odpadla zkratka „b“ – tedy „bolševici“. A stačí se podívat na Stalinovo chování na tomto sjezdu, abychom pochopili, že byl nespokojený. A není náhodou, že hned po sjezdu na plénu rozšířil složení předsednictva ÚV KSSS a rozšířil seznam kandidátů na členy předsednictva.
To znamená, že určitě zasahoval do vrcholu. A jak přesně se to stalo – zda tato smrt byla násilná, otrávili ho nebo prostě neposkytli pomoc, nebo ho otrávili a pomoc neposkytli – to je velmi těžká otázka. Ale nepochybuji, že Stalinovi pomohli zemřít.
Zajímala se o to část stranického aparátu a zde se jeho zájmy shodovaly se zájmy našich geopolitických oponentů. Ostatně není náhoda, že od konce 40. let vytvořily anglo-americké speciální služby společnou speciální skupinu s názvem How To Make Stalin's Passing – tedy „Jak přimět Stalina, aby odešel“.
Historie má konjunktivitu. Špatní historici tvrdí, že neexistuje. Historie má vždy několik možností vývoje.
A říci, že dějiny nemají žádnou subjunktivní náladu, znamená zcela popřít mnohorozměrnost dějin a zredukovat je na tak rigidní determinismus a vyloučit problém lidské vůle, subjektu a nakonec náhody.
Marx řekl, že bez náhod by historie měla mystický vzhled, proto mluvit o tom, že historie nemá konjunktivitu, je pokusem dát historii mystický vzhled. Historie má vždy několik možností. Stalin by samozřejmě problém vyřešil nástupcem. Zadruhé alespoň vymáčkl z prezidia to, čemu se dříve a potom za Brežněva říkalo „politbyro“. Řada lidí.
Šlo o to, že už Stalin sváděl nerovný boj.
Během Velké vlastenecké války, zatímco byla ušetřena čistek, se nomenklatura formovala ve skutečnosti jako kvazitřída. Stranické struktury navíc přerostly v ekonomické. Není náhodou, že v roce 1946 bylo přijato usnesení o nepřípustnosti stranické struktury přebírat ekonomické funkce. Stalin nebojoval jen se svým nejužším kruhem, ne s některými konkrétními lidmi, bojoval s celou vrstvou, která se postupně znovuzrodila. A v tomto ohledu je třeba říci, že obavy Stalina a obavy Trockého – dvou nepřátel – se ukázaly jako pravdivé.
Trockij už koncem 30. let otevřeně psal o degeneraci sovětské byrokracie v kvazitřídu a mluvil o nebezpečí její degenerace v buržoazii.
Stalin tuto skupinu nazýval „zatracenou kastou“, ale věřil, že tento problém vyřeší čistky a vytažení dělnické třídy. Dobře si ale uvědomoval nebezpečí, že s blížícím se socialismem třídní boj zesílí. Někteří z nás si to vykládají jako boj proti „kulakům“ – nic takového, myslel tím nebezpečí degenerace byrokracie v buržoazii. Jak Gorbačov, tak Jelcin ukázali, že se bál oprávněně, to je zhoršení třídního boje v průběhu budování socialismu.
Potřebujeme Stalinův institut, který by studoval stalinistické dědictví. Jak teoretické, tak praktické.
Stalinův institut musí studovat několik věcí, musí studovat stalinskou éru a zadruhé stalinistický odkaz z hlediska jeho místa v marxistickém myšlení, ruském myšlení. Na základě tohoto centra by bylo možné pořádat konference věnované nejen Stalinovi, ale i Stalinově éře. Toto centrum by navíc mohlo působit jako bojovník proti očerňování sovětského období v našich dějinách. Stalin samozřejmě nebyl anděl, ale nebyl ani démon. Potřebujeme nemilosrdnou pravdu o nás samých, o Stalinovi a Stalinově éře.
Myslím si, že pokud je Rusku souzeno přežít a projít úzkým hrdlem krize příští dekády, pak pomníky Stalina budou stát nejen v Moskvě. Budou stát v mnoha městech – iniciativa přijde nejen shora, ale i zdola. Inu, pomník Stalina není jen piedestal vítěze ve druhé světové válce, důležitější je pro nás Velká vlastenecká válka, bude to pomník největší osobnosti ruských dějin.
Svět vstoupil do velmi, velmi akutní krize, toto je krize konce kapitalistické éry.
Bohužel v historii velmi často vítězí ta nejhorší varianta. Vždy je třeba se připravit na nejhorší, jak se Stalin připravil v roce 1931 - na rok 1941. Poté řekl, že pokud se za 10 let nevydáme cestou, kterou za 100 běžely západní země, budeme rozdrceni. Za 10 let skutečně začala Velká vlastenecká válka a ve 30. letech jsme opravdu velmi rychle utekli. V roce 1937 dosáhl Sovětský svaz vojensko-průmyslové autarkie od kapitalistického světa.
Nyní je situace podobná, jen je možná vyhrocenější, protože dnešní Rusko je slabší než Sovětský svaz 30. let. Navíc je slabší nejen po materiální a technické stránce, ale také po stránce ideologické a politické, ideologické.
