Jednoho dne na počátku roku 1887 se jistý bráhman ubírá z madráské provincie do chrámu bohyně Namagiri. Bráhman provdal svou dceru už před hezkou řádkou měsíců a lože manželů zůstává neplodné. Kéž jim bohyně Namagiri přinese plodnost! Namagiri vyslyší jeho prosbu. Druhého prosince se narodí chlapec, kterému dají jméno Srinivasa Ramanujan Alyangar. V předvečer narození se bohyně zjevila matce a oznámila jí, že její dítě bude neobyčejné.
V pěti letech ho dali do školy. Okamžitě udivoval svou inteligencí. Zdá se, že už zná to, čemu ho učí. Udělí mu stipendium do lycea v Kumbakonanu, kde ohromuje své spolužáky i profesory. Je mu patnáct let.
Jeden z jeho přátel mu vypůjčí z místní knihovny dílo nazvané Synopsis elementárních výsledků v čisté a aplikované matematice. Toto dílo uveřejněné ve dvou svazcích je příručka, kterou sestavil George Shoobridge, profesor v Cambridgi. Obsahuje shrnutí a výsledky bez důkazů asi šesti tisíc teorémů.
Výsledek, který vyvolá v duchu mladého Hinda, je fantastický.
Ramanujanův mozek začne najednou fungovat způsobem pro nás naprosto nepochopitelným. Dokazuje všechny rovnice. Když vyčerpá geometrii, pustí se do algebry. Později bude Ramanujan vykládat, že se mu zjevila bohyně Namagiri, aby mu vysvětlila nejobtížnější propočty.
V šestnácti letech ztroskotá při zkouškách, protože jeho angličtina je stále chabá, a vezmou mu stipendium. Pokračuje sám bez podkladů v matematickém bádání. Nejprve dožene v této oblasti všechny znalosti až k stavu, ve kterém byly v roce 1880.
Může teď odhodit dílo toho profesora Shoobridge. Už je dávno překonal. Sám o sobě znovu vytvořil a pak překonal veškeré matematické úsilí naší civilizace, a to vyšel z kompendia ostatně neúplného.
Historie lidské myšlenky nezná jiný podobný příklad.
Ani Galois nepracoval sám. Studoval na polytechnice, která byla v té době nejlepším matematickým střediskem světa. Měl přístup k tisícům děl. Byl ve styku s vědci prvního řádu. Při žádné příležitosti se lidský duch nepovznesl tak vysoko s tak nepatrnou podporou. V roce 1909 po letech osamělé práce a bídy se Ramanujan ožení. Hledá si místo. Doporučí ho místnímu výběrčímu daní Ramačandrovi Rao, osvícenému muži, jehož koníčkem byla matematika. Ten nám zanechal vyprávění o jejich rozhovoru:
„Malý nečistý mužíček, neoholený, s očima, jaké jsem nikdy neviděl, vstoupil do mé světnice s opotřebovaným zápisníkem pod paží. Vykládal mi o zázračných objevech, které nekonečně přesahovaly mé vědění
Zeptal jsem se ho, co pro něho mohu udělat. Řekl mi, že by chtěl právě jen trochu jídla, aby mohl pokračovat ve svém bádání.“
Ramačandra Rao mu založil maličkou rentu. Ale Ramanujan je příliš hrdý; konečně mu najdou postavení: bezvýznamné místo účetního v přístavě v Madrásu.
V roce 1913 ho přesvědčí, aby dopsal slavnému anglickému matematikovi G. H. Hardymu, tehdy profesoru v Cambridgi. Napíše mu a pošle mu přiložené sto dvacet geometrických teorémů, které právě dokázal. Hardy prý vzápětí odepsal:
„Tyto poznámky mohl napsat jedině matematik nejvyšší kvality. Žádný zloděj myšlenek, žádný podvodník, i kdyby byl geniální, by nebyl schopen pochopit tak vysoké abstrakce.“
Navrhuje Ramanujanovi okamžitě, aby přišel do Cambridge.
Ale jeho matka se proti tomu staví z náboženských důvodů. Bohyně Namagiri rozhodne ještě jednou tuto svízel. Objeví se té staré dámě a přesvědčí ji, že se její syn může odebrat do Evropy bez nebezpečí pro svou duši, a ukáže jí ve snu Ramanujana sedícího ve velkém amfiteátru v Cambridgi uprostřed Angličanů, kteří ho obdivují.
Na sklonku roku 1913 vstoupil Ind na loď.
Po pět let pracuje a posune matematiku o zázračný kus vpřed.
Je zvolen členem Královské společnosti nauk a jmenován v Cambridgi profesorem na koleji Trojice. V roce 1918 onemocní. Zjistí se, že má tuberkulózu. Vrátí se do Indie a umírá tam v dvaatřiceti letech.
Všichni, kdož se mu přiblížili, si na něho zachovali mimořádnou vzpomínku.
Žil jen mezi čísly. Hardy ho navštíví v nemocnici a říká mu, že si vzal taxík. Ramanujan se zeptá na číslo vozu: 1729. „Jaké krásné číslo!“ zvolá. „Je to nejmenší číslo, které je dvakrát součtem dvou trojmocí!“
A skutečně, 1729 se rovná trojmoci 10 plus trojmoci 9, a také trojmoci 12 plus trojmoci 1. Hardy potřeboval půl roku, aby to dokázal.
A týž problém není ještě rozřešen pro čtvrtou mocninu.
Ramanujanův příběh je z těch, kterým by nikdo neuvěřil. Ale je naprosto pravdivý. Není možné vyjádřit v jednoduchých výrazech povahu Ramanujanových objevů. Jde o nejabstraktnější tajemství pojmu čísla a zejména „celých čísel“.
Víme málo o tom, co zajímalo Ramanujana kromě matematiky. Staral se málo o umění a literaturu.
Ale vášnivě se zajímal o nadpřirozené jevy. V Cambridgi si vytvořil malou knihovnu a lístkový katalog o všech jevech překračujících rozumové chápání.
