Henychovy Dějiny vědomí. Zdarma ke stažení zajímavý pohled na dějiny lidských společenství, určený všem, kteří hledají souvislosti

Henychovy Dějiny vědomí

Opravdu zajímavý a inspirující pohled na lidské dějiny, na podstatu lidského vědomí a vnímání reality, na vztahy mezi individuálním rozvojem a kolektivním uspořádáním od australských Aboriginců až po současný celosvětový globální chaos. Kniha, ke které se budete vracet.

"Tak jako jsou dějiny civilizací dějinami válek, tak jsou dějiny vědomí dějinami chyb. Musíme je odhalit, popsat a pochopit, jinak je nám vědomí na obtíž.
Vědomí si předáváme z generace na generaci, drobná odchylka na počátku časem naroste v absurdní paradox, který mění celou planetu, píše ve sví knize autor Jiří Henych a pokračuje:

"Pokud nepochybuješ, nečti, nepotřebuješ to. Pokud nevěříš naučenému a myslíš sám, čti dál. Snaž se nečíst slova, ale představy. Slova jsou zrádná bažina, jeden po ní přejde, druhý se utopí, ale ať budeš patřit k první či druhé skupině, věř, že představy v této knize ublížit nechtějí.

Tak jako jsou dějiny civilizací dějinami válek, tak jsou dějiny vědomí dějinami chyb. Musíme je odhalit, popsat a pochopit, jinak je nám vědomí na obtíž.
Vědomí si předáváme z generace na generaci, drobná odchylka na počátku časem naroste v absurdní paradox, který mění celou planetu.

Víme, proč děláme to a ne něco jiného? Známe své pohnutky?"

Dějiny vědomí / © Jiří Henych, 2011
Ke stažení ZDE

Výpisky:

Od chvíle, co používáme k učení hlavně pojmy, zatěžujeme některé oblasti mozku víc, ale jiné nám naopak zakrněly. Těžko se orientujeme ve vůních, chutím přestáváme věřit, sluch je ohlušen, hmat zapomíná na laskání, na očích nosíme růžové brýle. Generaci za generací přichází člověk o část svých dovedností, reflexy vyhasínají. Civilizace nám vzala reálný svět, nahradila ho pojmy. Co je naučené, to je jen jeden zorný úhel. Zkreslené vědomí mění člověka i planetu, omyly jsou stejně zásadní selekční tlak jako třeba procento kyslíku ve vzduchu. Některé kultury tuto chybnou tendenci prokoukly, nenechaly si vzít obrovský kus reálného světa, nenechaly se chytit do pasti pojmů, slova používaly málo, civilizace nezaložily.

Neumíme se na svět okolo dívat jinak, než z jednoho uzounkého zorného úhlu - z úhlu vědomí. Ale i to si svět zjednodušuje. Místo vnímání všemi smysly mění svět na slova, místo řeči těla nastupují pojmy. Každé zjednodušení je chyba, tak se chyby stávají podstatou našeho vnímání světa.

Z pohledu logiky života jsou rostliny mnohem moudřejší než živočichové. živočišnou říši bychom mohli vnímat jako parazity rostlin. Hloupí parazité své hostitele sežerou a sami zahynou, chytří podporují jejich růst a množení.

Lao´c a Konfucius Když se Konfucius sešel s Lao´c, aby se přeptal na rituály napsané v moudrých svitcích a na názory velkého knihovníka, ten mu údajně poradil toto:
„Dobrý kupec skrývá své zboží, moudrý mudrc skrývá svou chytrost. Tak byste měl i vy mírnit svůj pyšný pohled, zjemnit strohý výraz, napravit povýšené nošení těla, utajit ambice. Rozhodné vystupování vám škodí.“
Konfucius byl údajně ze setkání u vytržení, pak prohlásil:
Věděl jsem, že pták umí létat, ryba plavat, že zvířata běhají; ale zvířata lze chytit do pasti; ryby lapit do sítě; ptáky zasáhnout šípem. Pokud se týká posvátného draka, nevím o něm nic, jen to, že létá do nebe. Dnes jsem viděl Lao´c. Je jako drak.
Sluší se dodat, že drak byl symbol vznešenosti, někdy se tak nazýval císař. (Legendární „žlutý císař“ byl posledním žijícím drakem.) Smísit moudro taoistů a morálku konfuciánů se pokoušeli někteří císařové a měli dočasně úspěch. Učení Konfucia splývá s mravními zákony, zvyky, fungováním celé společnosti, zatímco učení taoistů je individuální, záhadné, šokující, pro mnohé stěží pochopitelné, obtížně praktikovatelné.

Zatímco taoismus se snaží najít cestu životem pro jedince, konfucionismus hledá cestu pro společnost. Oba přístupy můžeme mít současně: jsme li sami, jsme taoisty, jsme li ve společnosti, jsme konfuciány. Obě učení se proplétají dějinami i naší dobou. Jsou jako dvě nohy, na kterých stojí naše vědomí. Postaví li se jen na tu konfuciánskou, bude budovat systém, ale omezovat svobodu jedince, postaví li se na taoistickou, rozvine duchovní svět člověka do nebývalých rozměrů, ale civilizace bude slábnout, až jednou zanikne. Balancování mezi oběmi přístupy uvádí společnost do pohybu. Směr pohybu ovlivňuje tolik faktorů, že by je žádný filosof sepsat nedokázal.

Představte si krajinu plnou polí, kde vesničané pracují, odvádí daně, na nic jiného čas nemají. Představte si města, kde kvetou řemesla i obchod, a představte si válečníky, kteří znaveni cestou přes vyprahlé hory narazí na tento ráj, svrhnou vládce, sami se posadí na jejich trůn. Už nechtějí bojovat, dosáhli svého, lepší to není ani v jejich představách. Jak si ale zajistit absolutní luxus a zachovat ho pro své potomky na věky věků, když tam dole je tolik smrti, neštěstí a chudoby?
Odpověď byla stejná tehdy jako dnes. Musíte lidi přesvědčit, že problém není v systému, ale v jedinci. Kdyby byli všichni správní, bude i společnost správná, proto se musí stát lepším jedinec. Systém je správný, jen lidé jsou špatní. Pokud lidé uvěří, zakonzervují každý režim, byť by byl sebezrůdnější. V Číně byla finta ovládnutí jedince vtěsnána do snahy dodržovat morálku (konfuciáni), v západních civilizacích byla změněna na pocit viny (dědičný hřích), právní stát, prospěšnost, pokoru.