Sedím pod vysokými stromy, mohutný vítr se nad jejich vrcholy vaří jako příboj, až se živé břemeno listí kymácí a řve ve zvucích, které jsou zároveň výkřikem radosti i zoufalé bolesti. Ve skutečnosti si připadám, jako bych opravdu seděl na mořském dně mezi kotvami a lany, zatímco mi nad hlavou a nad zeleným příšeřím vod burácí věčný příval vln a námaha, nárazy a ztroskotání obrovských lodí. Vichr cloumá stromy, jako by je mohl vyrvat i s kořeny ze země jako nějaké drny. Anebo – abych zkusil použít další zoufalý obrat řeči pro tuto nevýslovnou energii – stromy sebou kroutí, zmítají a škubou, jako by byly rodinkou draků přivázaných k sobě za ocas.
Při pohledu na tyto obry s těžkými korunami, mučené neviditelnými a prudkými kouzelnickými čarami, se mi v mysli vynořuje jistý slovní obrat. Vzpomínám si na známého malého hocha, který jednou v parku v Battersea také musel projít pod přesně stejně potrhanými mračny a kymácejícími se stromy. Vítr se mu vůbec nezamlouval, příliš foukal do obličeje, až musel zavírat oči, a také mu odfoukl klobouček, na který byl velice pyšný. Byly mu, jestli mě paměť neklame, asi čtyři roky. Nejdřív si několikrát po sobě zkoušel stěžovat na atmosférické poruchy, a nakonec řekl matce: „Proč prosím tě nedáš pryč ty stromy, pak by přece přestal foukat vítr!“
Nic nemohlo být inteligentnějšího ani přirozenějšího než tento omyl. Každý člověk, který by se na ty stromy díval poprvé, by si věru dokázal představit, že jsou to velikánské obří vějíře, které svým pouhým máváním dokážou rozvlnit vzduch na míle daleko. Nic, znovu opakuji, by nemohlo být lidštější a omluvitelnější než přesvědčení, že právě stromy dělají vítr. Ta víra je vskutku tak lidská a omluvitelná, že ji vlastně vyznává devadesát devět ze sta filozofů, reformátorů, sociologů a politiků velké doby, v níž žijeme. Můj malý kamarád se vlastně velice podobal významným moderním myslitelům, ale na rozdíl od nich byl mnohem milejší.
V této drobné obraně či v tomto podobenství, za jejichž objevení mu připadá všechna čest, stromy zastupují všechny viditelné a vítr všechny neviditelné věci.
Vítr je duch, který vane, kam se mu zachce, stromy jsou hmotné věci světa, které jsou odvanuty, kam se zachce duchu. Vítr je filozofie, náboženství, revoluce, stromy jsou města a civilizace. My víme, že vítr vane jenom proto, že se stromy na nějakém vzdáleném kopci najednou zblázní. Víme, že revoluce skutečně probíhá jenom proto, že se všechny komíny celého městského panorámatu najednou zblázní. Stejně jako rozeklaný obrys stromu zničehonic začne být ještě rozeklanější a vzdouvá se do fantastických chocholů a orvaných chvostů, i lidské město se pod náporem duchovního vichru vzdouvá do kácejících se chrámů nebo nečekaných štíhlých věží. Žádný člověk ještě nespatřil revoluci. Davy valící se paláci, krev tekoucí proudem veřejnými stokami, gilotina vztyčená nad trůn, vězení v troskách, národ ve zbrani – tohle není revoluce, ale pouze její následky.
Člověk nemůže vidět vítr, může vidět jen, že vítr vane. Tak také nikdo nemůže vidět revoluci, může vidět jen, že revoluce probíhá. A v celých dějinách světa ještě nedošlo ke skutečné, brutálně aktivní a rozhodující revoluci, kterou by nepředcházely neklid a nové dogma ve sféře neviditelných věcí. Všechny revoluce začaly tím, že byly abstraktní. Revoluce většinou začaly tím, že byly naprosto pedanticky abstraktní.
Vítr nad světem se zvedne dřív, než se na stromě pohne ta nejmenší větvička. Proto také musí dojít k boji na nebi dřív, než se strhne bitva na zemi. Jelikož je zákonné modlit se za příchod království, je také zákonné modlit se za příchod revoluce, která království obnoví. Je zákonné modlit se: „Tvůj hněv přijď jako na zemi, tak v nebi.“
Velké dogma tedy tvrdí, že vítr hýbá stromy. Velké lidské kacířství tedy tvrdí, že stromy hýbou větrem. Když lidé začínají tvrdit, že hmotné okolnosti samy o sobě vytvářejí morální okolnosti, vylučují jakoukoli možnost vážné změny. Neboť když ze mě okolnosti, v nichž žiji, udělají úplného blba, jak si mám být jist, že je správné chtít tyto okolnosti změnit?
Člověk, který vykládá veškeré myšlení jako nahodilý produkt prostředí, prostě ničí a znevažuje všechny své vlastní myšlenky – včetně této základní. Vycházet z toho, že lidská mysl disponuje konečnou autoritou, je nezbytné pro každé myšlení, dokonce i pro svobodné. Ale nic v naší zemi a v naší době nebude napraveno, dokud si neuvědomíme, že tato morální skutečnost má přednost.
Například většina z nás, jak předpokládám, četla v tisku nebo slyšela v debatních klubech diskusi, která se do nekonečna vleče mezi socialisty a naprostými abstinenty. Ti druzí tvrdí, že pití vede k chudobě, kdežto podle prvních naopak chudoba vede k pití. Mně nezbývá než se divit, jak se obě strany mohou spokojit s tak prostoduchým mechanickým vysvětlením. Samozřejmě že věc, která anglické proletáře přivádí k chudobě, je totožná s tím, co je přivádí k pití – nedostatek pevné občanské důstojnosti, nedostatek vrozeného pudu, který vzdoruje vlastní degradaci.
Když jste zjistili, proč obrovský anglický pozemkový majetek nebyl před časem rozparcelován na drobná hospodářství, jako se to stalo s půdou ve Francii, určitě jste přišli i na to, proč je běžný Angličan větší opilec než Francouz. Angličan má kromě milionu jiných příjemných vlastností i tu přednost, že dokáže žít, přesně řečeno, „z ruky do úst“, protože jejím vlivem ruka každého člověka automaticky hledá vlastní ústa, místo aby hledala nos svého utlačovatele. A člověk, který tvrdí, že anglická nerovnost v držbě půdy je způsobena výhradně ekonomickými faktory nebo že opilost rozšířená po celé Anglii je rovněž způsobena výhradně ekonomickými faktory, tvrdí něco tak absurdního, že vlastně ani nemohl přemýšlet o svých slovech, než je vyřkl nahlas.
A přesto se takto nepřirozené věci říkají a píší pod vlivem onoho nádherného tyjátru dětinské nemohoucnosti zvaného ekonomická teorie dějin. Máme mezi sebou lidi, kteří prohlašují, že všechny zásadní historické impulsy byly ekonomické povahy, a pak tedy musí vší silou vřískat, aby přiměli i moderní demokracii jednat na základě ekonomických pohnutek. Extrémně marxističtí politikové se v Anglii předvádějí jako nepatrná hrdinská menšina pokoušející se marně přimět svět dělat to, co – podle jejich teorií – svět přece dělá odjakživa. Je ovšem pravda, že v okamžiku, kdy věci přestanou být ryze ekonomické povahy, dojde k sociální revoluci. Nikdo nemůže dělat revoluci za tím účelem, aby zavedl demokracii. Kdo chce dělat revoluci, musí nejdřív mít demokracii.
Vstávám zpod stromů, neboť vítr i slabý déšť už utichly. Stromy stojí na jasném slunci zpříma jako zlaté sloupy. Kymácení stromů i foukání větru přestalo zároveň. Proto předpokládám, že se pořád ještě najdou moderní filozofové, kteří budou zarytě tvrdit, že stromy dělají vítr.
Chesterton: Esej Stromy a vítr.
