Neznámý Asimov je komentovaná antologie „pouhých“ 27 próz klasika vědeckofantastické literatury, kde vidíme, jak se prosazoval během jedenácti let 1939-1949. To ještě nepsal romány a jenom občas novelu.
„Myšlenka na vydání skutečných knih tenkrát mou mysl nikdy nenavštívila,“ tvrdí bard v této knize. Jistě nelže. Při psaní užíval deník a skutečně, až v letech 1950-69 se dostalo do desítky jeho povídkových sbírek (mj. I, Robot; Foundation; Foundation and Empire, Second Foundation; The Rest of the Robots; Nightfall and other Stories) na devadesát textů předtím dodávaných časopisům.
A pozor. Česky vydaná, šestisetstránková antologie shromažďuje pouze jeho prózy roztroušené v časopisech i jinde a mimo těchto deset sborníků.
Isaac Asimov (1920-1992) začal psát v jedenácti letech. Už předtím „nezřízeně“ četl, jak vzpomíná, a jako zanícený fanoušek sci-fi se cítil přibližně od roku 1929. To mu nebránilo v tom, aby každý první týden školního roku „zhltl jako ztělesněný plamen“ veškeré přidělené učebnice. V dalších měsících se jimi - na rozdíl od spolužáků - již takřka neobíral; většinu obsahu si pamatoval.
Ve čtrnácti letech Isaac Asimov debutoval ve školním časopise povídkou Bratříčci - a zjara 1937 ho poprvé pragmaticky napadlo (nucen byl vnějšími okolnostmi), že by měl publikovat za peníze. S přestávkami napsal tudíž během roku příběh o cestování v čase Kosmická vývrtka - a 21. 6. 1938 stanul s ním v podpaží v recepci newyorského (sám taky bydlel v New Yorku) časopisu Astounding Science Fiction. Zaměstnaná zde dívka mu po chvíli povídá: „Ale ano, pan Campbell vás přijme.“
Tenkrát teprve osmadvacetiletý šéf tehdy nejvýznamnějšího žánrového časopisu byl už známý spisovatel a předvedl Isaacovi, že brzy otiskne jeho fanouškovské dopisy. Vitální John Campbell (1910-71) sice Vývrtku, kde mu mj. vadila sebevražda na konci, zamítl, ale mladíkovi napsal dvoustránkový dopis, ve kterém dílo rozebral. I návštěva u redaktora trvala hodinu a tento nadšený muž podle všeho vycítil, že Asimov psát nepřestane. Na rozdíl od mnohých jiných.
A jeho druhou povídku Černý pasažér odmítl a prohlásil, že přijde rok práce, než bude mládenec vůbec s to něco prodat, ale Asimovovo nadšení neuhasil. Navíc vznikl konkurenční časopis editovaný - budoucím slavným spisovatelem - Frederikem Pohlem (1919-2013), jen o měsíc starším než Asimov: Astonishing Stories. A 17. 11. 1939 v tu Pohl Černého pasažéra zveřejnil, i když pod vlastním titulem Hrozba z Kallistó. Touto šťastnou hrozbou publikace Neznámý Asimov začíná - a povídky, upozorňuji, nejsou dodatečně sebeméně vylepšeny.
Ještě před zveřejněním Hrozby z Kallistó naťukal Asimov na psacím stroji Underwood 5 (stál deset dolarů) tři jiné prózy vč. Ztroskotání u Vesty, za niž mu časopis Amazing Stories (protože Campbell opět text odmítl) vyplatil 64 dolarů. Tato suma tenkrát zhruba odpovídala psavcovu celoročnímu kapesnému a jistě, o penězích se nemluvívá, když jde o „kultúru“, ale v této knize se autor - obecně - věnuje honorářům dost. Má důvod. Platily mu studia, ale na druhou stranu nebyly tak gigantické, aby jej ze školy odlákaly na volnou nohu- Na to byl navíc příliš opatrný.
Časopisu Future Fiction prodal další z výš zmíněné trojice próz. Jmenuje se Kruh kolem Slunce. A pak? Po třeťáku střední jej prostě nevzali na medicínu, i psal dál. Náhle však, přizná, slabší věci. V jedné takové (dnes nezvěstné) dělá z bájného Minotaura mimozemšťana. Až Campbell koupil jeho povídku Trendy, kde jsou budoucí lety na Měsíc trefně situovány do 70. let. Asimov inkasoval 69 dolarů. Podle taxy: cent za slovo. K tomuto obchodu došlo v lednu 1939 a byl to již devátý Isaacův pokus během sedmi měsíců. Text vyšel, ale musel jej upravit a byl nucen přistoupit na nový titul. Nezdá se to snad ani možné, ale o těch prázdninách začal také touhle povídkou Trendy (která mj. první předpověděla dnešní odpor mnohých k průzkumu vesmíru) „zlatý věk sci-fi“. A taky začal, samozřejmě, prvními díly A. E. van Vogta a Roberta Heinleina v tom samém časopise.
U Asimova následoval příběh Zbraň příliš hrozná, než aby bylo možné ji použít (Amazing Stories v květnu 1939), ale dál je odmítán a kupř. Černého mnicha plamene předělával - před zveřejněním v Planet Stories, kde ho přijali na podzim 1941, - šestkrát. Příběh končí kosmickým střetnutím, které koncipoval podle bitvy u Salamíny. Titul je dosazen až redakčně, ale text je nepochybně předchůdcem úspěšných Asimovových knih Nadace či Oblázek na nebi. Lidstvo zde obývá víc planet - a situace je odvozena od poměrů v Judeji v čase římské nadvlády.
V květnu 1939 napsal Asimov i svou první povídku o robotech Robbie, ale Campbellem byla odmítnuta, že má slabý konec. Autorův kamarád Fred Pohl se však mezitím stal šéfem Super Science Stories a zjara 1940 ji vydal pod titulem Divný kamarád na hraní. Dnes tento příběh uvádí už klasickou knihu Já, robot.
Na obálce jakéhokoli časopisu se Asimovovo jméno objevilo prvně až v souvislosti s novelou Míšenec, zveřejněnou taky u Pohla, a nikoli prvně se zde Isaac obírá rasovými předsudky. U Žida vyrůstajícího za Hitlerova nástupu to není tak zvláštní.
A někdy koncem roku 1940 prodal pak Donu Wollhemovi povídku Tajný smysl. Ta v naší knize uzavírá první část.
Ta druhá sestává z dalšího tuctu próz i vč. závěrečné Časokočky (napsané 7. 12. 1941). Asimov ji uveřejnil po pseudonymem George Dale. Druhá část naší knihy zahrnula krom toho Malého muže v metru a Zákonná práva, jejichž základy či nápady dodal Fred Pohl; obě povídky nakonec vyšly až roku 1950 - a my se vraťme do léta 1939, kdy měl Asimov už titul bakaláře Kolumbijské univerzity, ale na medicínu ho ani podruhé nepřijali. Rozhoduje se proto dosáhnout doktorátu z chemie a současně - inspirován Campbellem editovaným časopisem Unknown - zkouší psát v žánru fantasy: Život před narozením.
Ale i sci-fi: Bratři. Oba texty jsou dnes nezvěstné, i když Campbellovýma rukama prošly. Ale teprve 17. 4. 1940 obdržel Asimov od svého mentora další šek - za dvakrát předtím přepracovaný a Campbellem navíc rozšířený. Šlo o 72 dolarů a vzpomíná:
„Ve spojitosti s tím si vybavuji příhodu, k níž ten večer došlo v otcově cukrárně, kde jsem i za studií pracoval (a měl ještě dva roky pracovat). Nějaký zákazník se urazil, když jsem mu zapomněl poděkovat za nákup, a řekl: Hochu, za poslední týden jsem si tvrdou prací vydělal 50 dolarů. Čím se živíš ty?
Řekl jsem: Já píšu. A tohle jsem dnes dostal za jedinou povídku.“
Strčil zákazníkovi šek pod nos. A v říjnu 1940 uveřejnil díky Pohlovi v časopise zvaném Astonishing povídku Míšenci na Venuši; byl to první případ, kdy jeho text inspiroval také ilustraci na obálce. Dáma Irene z této prózy je inspirována jednou jeho blonďatou kolegyní ze školní laboratoře.
Následující povídku Imaginární veličina odmítli jakl Pohl, tak Campbell. Prodal ji, ale teprve za dva roky. Jde přitom o předzvěst jeho slavné „psychohistorie“, která měla sehrát roli v Nadacích, a psychologii tady prvně prezentuje jako matematiku. U Pohla vydal i povídky Historie a Dědičnost, s druhou byl zase na obálce. Jeden budoucí významný literární agent jej ovšem právě tady upozornil, že má na začátku Dědičnosti dvě postavy, o kterých už dál nepadne zmínka. „To by nemělo být.“
V Historii pak Asimov píše - už v září 1940 - o Hitlerově konci. A to konci na Madagaskaru, anžto snil, že tento šílenec dožije - podobně jako Bonaparte - na ostrově. Campbell však přijal až jeho další robotickou povídku Rozum (Astounding, duben 1941) a jednalo se o první text, kdy ho neprosil o úpravy. Ba byl nadšen.
Teprve v létě 1941 prodal Asimov časopisu Startling Stories své Vánoce na Ganymédu, ale daleko podstatnější je debata nad povídkou Lhář!, k níž došlo 16. 12. 1940. Tehdy prý vznikly dnes klasické tři zákony robotiky, přičemž Asimov opakuje, že je vymyslel Campbell.
V Astounding vyšel Lhář! v květnu 1941. Pak… Po dnes ztracené próze Masky napsal pro Thrilling Wonder Stories povídku Kanadský žertík a u Pohla opět uspěl až textem Superneutron. Do poloviny března 1941 tak vytvořil 31 povídek, nicméně deset nikdy neprodal a už neexistují. Také z ostatní jedenadvacítky mají vlastně zásadní význam jen ty tři, které jsou o (pozitronických) robotech: Robbie, Rozum a Lhář. Tak tedy proběhly tři úvodní roky géniovy kariéry a sám Asimov je má dodatečně za roky „autora třetího řádu“. Ale…
17. 3. 1941 mu John Campbell osudově předložil citát z Ralpha Walda Emersona:
„Pokud by se hvězdy objevily jen jedné noci za tisíc let, jak by mohli lidé věřit, obdivovat a uchovávat po tolik generací vzpomínku na město boží?“
Asimov šel domů a do 9. 4. dopsal prózu, kterou společně s Campbellem už předem pojmenovali Příchod noci. Isaac za ni dostal 166 dolarů - a povídka byla pak často označována nikoli jen za majstrštyk, ale za nejlepší sci-fi všech dob. A ještě s náskokem. Asimov se díky ní prvně dostal na obálku Astoundingu, kde vyšel příběh jako úvodní.
Tou dobou, tedy zjara 41, se snažil o doktorát, ale neprošel. V opravném termínu však získal aspoň magisterský titul. A 6. 6. přijal Campbell jeho povídku Definitivní. Během tří prvních let vydělal Asimov psaním jeden tisíc dolarů, přičemž školné za stejnou dobu obnášelo 1200 dolarů.
V únoru 1942 zveřejnil poté v Amazingu další robo-povídku Ztratil se robot AL-76, která byla později zařazena až do knihy Zbytek robotů (1964). Podobně se stalo s povídkou První zákon, zatímco Velká hra, již dokonce nabídl serióznímu magazínu Collier´s, je dnes nezvěstná.
8. 9. 1941 odevzdává Campbellovi první povídku známé série Nadace (vyšla v květnu 1942) a za osm dalších let má napsat ještě sedm dalších povídek pro celkem tři knižní díly Nadací, které získají Huga jako ta „nejlepší SF série všech dob“. Jak Asimov připomíná, za druhou z těchto povídek inkasoval už 180 dolarů. A následovaly další příběhy o robotech. Známá Hra na honěnou byla odevzdána 20. 10. 1941 a vyšla v březnu 1942.
Sedm závěrečných povídek naší knihy pak představuje konec raného období Asimovovy tvorby, na které později nostalgicky vzpomínal. Po napsání Časokočky se několik měsíců věnoval jen studiu, aby napodruhé přece prošel kvalifikačními zkouškami. Pro případ, že by to nevyšlo, se ale přihlásil i na Newyorskou univerzitu. Po zkouškách, a když (koncem ledna 1942) ještě neznal ortel, napsal robo-povídku Bezděčné vítězství. Campbell ji překvapivě odmítl, ale v březnu ji Asimov prodal do časopisu Super Science Stories, kde vyšla v srpnu (a dnes je v knize Zbytek robotů).
Mezitím, a to už 13. 2., Asimov zvěděl, že na univerzitě prošel a může začít s výzkumy pro doktorandskou práci. Nepsal pak nějakých 14 měsíců a bylo to nejdelší neplodné období, které v tom směru kdy zažil. Jednak dělal seriózní výzkum, za druhé i dál pracoval v rodinné cukrárně a za třetí se - na Valentýna 1942 - seznámil s budoucí manželkou, již si vzal 26. 7.
Přerušil - kvůli válce - i doktorandský výzkum a do roku 1944 získával odklad díky tomu, že pracoval na experimentální letecké základně - za víc než 200 dolarů měsíčně a podobně jako spisovatel Robert Heinlein. Roku 1944 povolali Asimova k „fyzickému přezkoumání“ a stanovili ho neschopným služby pro krátkozrakost. Už 4. dubna 1943 dokončil fantasy povídku Autor! Autor! - a Campbell ji přijal, aniž vyžadoval úpravy. A zaplatil 150 dolarů. Teprve na šestý pokus se tak dostal Asimov do jeho časopisy Unknown, ale povídka bohužel nevyšla pro nedostatek papíru a konec magazínu. Objevila se prvně až roku 1964 v jedné z knižních antologií utvořených z próz tohoto časopisu.
8. 7. 1943 ještě přijal Campbell Asimovovu povídku Rozsudek smrti a za zbytek války napsal Isaac i další dvě povídky o robotech Chyť toho králíka (vydána v únoru 44) a Únik (srpen 45). Do května 1945 napsal také čtyři povídky pro Nadaci a za tu poslední (Mezek) inkasoval od Campbella 875 dolarů! Mimo série vytvořil jen Slepou uličku, přijatou v říjnu 1944 a inspirovanou pompézním stylem vojenských dopisů. Jde o jeho první povídku uveřejněnou v jakékoli antologii (1946).
Pět dní po kapitulaci Japonska přece dostal Asimov „povolávák“ a nastala další prodleva v psaní. Teprve 7. 9. 1946 začal tvořit povídku o robotech Důkaz, ale 17. 2. 47 měl pořád jen hrubý náčrt. V uniformě psal pomalu. A vzápětí byl převelen na atol Bikini. 10. 4. byl ještě v Honolulu a dílko tu dopsal. Pošta je doručila Campbellovi a v září 1946 vyšla povídka v jeho časopise. Sám Orson Welles tenkrát telegraficky požádal o filmová práva a Isaac mu prodal i ta rozhlasová a televizní. Dne 28. 5. jej pak poslali zpět do Států, kde si zažádal o propuštění, aby se vrátil k doktorandské práci. 26. 7. 1946 šel jako desátník do civilu a získal nárok na vládní příplatky pro veterány. Dne 30. 8. 1946 vyšel v jedné antologii jeho skvělý Příchod noci a v březnu 47 se objevil Malý ztracený robot (psaný od září).
V květnu 1947 napsal povídku Žádné spojení a…
„V červnu 1947 jsem uvažoval, že bych se pustil i do psaní disertace, ale měl jsem z toho hrůzu. Protože obvyklý styl disertací je mimořádně pompézní a já měl - po letech snahy o co nejlepší psaní - strach, že nedovedu psát dost špatně na to, abych si vysloužil titul.“
Do června ale napsal povídku ve stylu vědecké zprávy a cvičil se tak právě v takovém psaní. Vyšla v únoru 1948 a tři měsíce nato dělal ústní zkoušku, výtisky magazínu kolovaly katedrou chemie. Bál se, že mu to uškodí. 20. 5. probíhala zkouška a každý v komisi povídku četl. Zkoušení trvalo hodinu a dvacet minut. Prošel. Profesor nakonec udělal narážku právě na jeho beletrický text. Asimov se opil. Od 1. 7. byl doktor. A tvrdí, že díky oné parodii s falešnými odkazy prvně překročil hranici žánru.
V září 1947 taky napsal povídku Zestárni se mnou, ale dva roky se mu ji nepovedlo udat. A rok pak nevytvořil vůbec nic. Tedy v oblasti beletrie. V červenci 1948 napsal svou 58. povídku Závod Černé královny a v říjnu dopsal Matku Zem, předehru k románům Ocelové jeskyně a Nahé slunce. Za další povídku do cyklu Nadace mu Campbell dal v březnu 1949 rovnou tisíc dolarů. A to už začal čas sci-fi románů. Nikoli jen Asimovových.
Do 25. 5. 1949 dokončil - na prosbu editora nakladatelství Doubleday Waltera Bradburyho - rozšíření povídky Zestárni se mnou a přejmenoval ji na Oblázek na obloze. Asimovova prvá kniha tak vyšla v lednu 1950. Už v březnu 1949 mu přitom za pět tisíc dolarů ročně nabídli místo na fakultě biochemie při lékařské fakultě Bostonské university. Ale již roku 1952 vydělával víc jako spisovatel než jako profesor. 1. 7. 1958 se vzdal platu na této škole a zůstal jen mimořádným profesorem. Začal vydávat v průměru osm knih ročně.
„Ale musím říct, že od roku 1949 jsem nezažil nic, co by se vyrovnalo vzrušení prvních jedenácti campbellovských let, kdy mi každé odevzdání rukopisu přinášelo nesnesitelnou úzkost, kdy každý odmítnutý rukopis znamenal zoufalství a každý přijatý probouzel euforii.“
Neznámý Asimov. Přeložil Zdeněk Uherčík.
Doslov o autorovi sestavil Martin Šust. V edici Trifid (svazek 655) vydala nakladatelství Argo a Stanislav Juhaňák - Triton. Praha 2023. 584 stran
Z knihy:
Ale čas psaní knih nakonec přišel a já začal shromažďovat materiál, který jsem dříve napsal pro časopisy. Mezi lety 1950 a 1969 bylo vydáno deset sbírek (všechny vyšly u Doubleday). Obsahují osmdesát pět povídek (plus čtyři komické básničky) původně zamýšlených pro science fiction časopisy, a v nich také vydaných. Téměř čtvrtina z nich pochází z oněch prvních jedenácti let.
Pro úplnost jsou to tyto knihy:
Já, robot (I, Robot /1950/)
Nadace (Foundation /1951/)
Nadace a Říše (Foundation and Empire /1952/)
Druhá Nadace (Second Foundation /1953/)
Marťanský způsob a jiné povídky
(The Martian Way and other Stories /1955/)
Země je dost veliká (Earth is Room Enough /1957/)
Devět zítřků (Nine Tomorrows /1959/)
Zbytek robotů (The Rest of the Robots /1964/)
Asimovovy detektivky (Asimov’s Mysteries /1968/)
Příchod noci a jiné povídky (Nightfall and other Stories /1969/)
