Rok 2024 je mimo jiné rokem stočtyřicátého výročí narození Josefa Váchala. Tento původem západočeský autor navíc odešel do ráje (jak věřme) 10. května 1969, což je pětapadesát let.
Byl mnohým. Grafik, řezbář, typograf, spisovatel, fotograf, tvůrce bezpočtu knih. Sám vytvářel písmo, ilustrace a často vazbu. Dnes bývají předmětem zájmu sběratelů a Krvavý román dokonce je úspěšně zfilmován - a letošní jeho reedice (doplněná dalšími texty věci znalých dam) byla, jak se dočítám, v cuku letu rozebrána.
Sám Josef Váchal si nicméně iluzí nečinil a kupříkladu již roku 1931 o sobě (záměrně ve třetí osobě) píše:
„Váchalovy knihy budou zajímavé tím, že participuje-li na nich sám jako autor, redaktor, vydavatel, sazeč, korektor, tiskař, ilustrátor, písmolijec, knihař a knihkupec, nakonec zůstane sám jich čtenářem a kupcem.“
To se ale nesplnilo. Váchal zůstává (i díky nakladatelství Paseka) jistým kultem a nejnověji můžeme listovat reedicí jeho knížky Christian Heinrich Spiess.
Napsal ji právě onoho roku 1931 a prvně vyšla roku 1933. O kom vlastně je? Zdaleka nejen o Spiessovi, takže název s námi špásuje. Lehce. Avšak saský dramatik (4. 4. 1755-14. 4. 1799) tu přítomen je a rychle jej přibližme. Byl syn evangelického pastora z Hebigsdorfu a v patnácti začal studovat v Praze. Nebylo mu ještě ani dvacet a zběhl ke kočovné herecké společnosti. Pro tu začal psát a hrát vedlejší role.
Jedním z prvních jeho dramat je Roxelana als Braut (Roxelana jako nevěsta), uvedená roku 1776 v Salcburku. Titulní hrdinka truchlohry měla předobraz v reálné ženě tureckého sultána Sulejmana Nádherného, původně slovanské dívce.
Mezi roky 1779-1784 prosperovala Spiessova společnost v Praze a mimo jiné v nově otevřeném Nosticově divadle.
Nejpopulárnější jeho tragédií (má pět dějství) se stala Marie Stuartovna (1784); ale herecká společnost se rozpadla a Spiess přijal pozvání hraběte Heřmana Kašpara Künigla (1745-1824) a usadil se v Bezděkově u Klatov.
Mecenáš byl svobodný zednář a mimo jiné zakladatel Pražského ústavu pro hluchoněmé. Spiessovi dal volnost, takže se dramatik mohl soustředěně věnovat literární tvorbě. Nezklamal, měl nepochybný talent a vytvořil několik desítek ve svém čase velmi populárních knih. A vedle toho sepsal poslední vůli.
Svou dědičkou v ní učinil herečku Sophii Körnerovou alias svou múzu ve zmiňované herecké společnosti. Přijela za ním do Benešova a hrabě Künigl se do ní zakoukal. Na to Spiess reagoval vztahem s hraběnkou Küniglovou a dnešníma očima se tedy nestalo nic zvláštního. Teoreticky mohli takto nenápadně a ve čtyřech žít léta; jenže to byly také časy spousty neléčitelných chorob, mezi něž patřil břišní tyfus.
Hraběnka mu podlehla a vyloučit se nedá, že se předtím od ní Spiess nakazil.
Tyfová infekce se někdy projevuje blouzněním a záchvaty neklidu. To odpovídá tradovanému Spiessovu „bláznění“ na sklonku života. Zemřel jen čtrnáct dní po hraběnce a co druhá příčina jeho smrti se uvádí tuberkulóza.
Z českých překladů Spiessových prací zmiňme Kamennou svatební postel (bez data, ale nejpozději 1820), Zazděnou slečnu (mj. 1864), Skalní duchy (1875), Krásnou Olivii (1877, 2. vydání 1997) anebo Zloducha Petříčka (2022). Jeho životem a díly se dnes v této zemi fakticky zaobírají pouze dva muži, a to Václav Smyčka a Václav Maidl. Sice je pravda, že Josef Váchal dělal cosi podobného již dávno, ale amatérsky. Po svém. A vlastně se to stalo takhle…
Okolo roku 1926 se Váchal seznámil se stavebním inženýrem (a svým budoucím mecenášem) Jaroslavem Polívkou (1886-1960). Od roku 1928 Polívku navštěvoval na jeho zámku v Týnci u Klatov a s partnerkou Annou Mackovou zde trávili léto 1931. Jednoho dne, konkrétně 3. června dopoledne, došli až ke Spiessovu hrobu v Bezděkově u Klatov.
Nápad na ilustrovanou knížku tím byl na spadnutí a je zvláštní, že Váchala k tvorbě výrazně postrčila teprve smrt jeho psa Tarzana, který musel být kvůli nádoru utracen v červnu 1932. Psy jako takové grafik Váchal miloval od dětství a v letech 1909-1921 měl vořecha Voříška. Ten se ale zaběhl… Po nešťastných smrtích dalších jeho psů, ba i kočky (Váchalovi ji zastřelil domácí ze sousedního domu v dubnu 1924), si Váchal, bude to brzy 100 let, přivedl domů leonbergera jménem Tarzan.
Pocházel z Mecklenburska a jeho život měl být ohraničen roky 1923-1932. Právě Tarzanovi je přitom kniha o Spiessovi dedikována, v ní také vystupuje.
Svazek Váchal vydal nákladem patnáct výtisků, které sám nevázal, ale pověřil tím mistra Štěpánka z Vinohrad, jenž už měl na kontě (monumentální) Šumavu umírající a romantickou (1931).
I když se odkazy na Ch. H. Spiesse proplétají celou Váchalovou knihou, tato vlastně a prvořadě pojednává o Váchalovi samotném. S vysvětlivkami si přitom hlavu nelámal a text je tím pádem místy… až kryptický. Nerozluštitelné ale narážky nejsou.
„Váchal se projevuje jako znalec Spiessova díla,“ píše roku 2022 Václav Maidl, „ale především využívá svou představu o Spiessovi k projekci vlastního zklamání z doby.“
Váchal trpěl pocitem nedoceněnosti a Spiesse pochopil jako svou spřízněnou duši. Sugeroval si, že má podobnou povahu, a tady si navíc uvědomme, že byl týnecký zámek i hotelem. Váchal se svou partnerkou Annou Mackovou přitom nebyli typickými hotelovými hosty, ale klienty majitele, který tam jen občas zajel, ale většinou přítomen nebyl.
Personál se k páru Váchal-Macková zrovna nechoval moc přívětivě a občasná konfrontace s movitou klientelou dávala náhle malíři „sežrat“ jeho méně nóbl postavení. Táhlo mu tehdy již na padesátku a měl oprávněné obavy, že se z chudoby nevybabrá. Přitom za sebou, připomeňme, zanechával rozsáhlé, velmi rozmanité dílo. Jistě, nemuselo se líbit každému.
Pro knihu o Spiessovi odlil Váchal speciální typy písma. Poté vytvořil tucet barevných dřevorytů. Mj. jde o obrázky Hrobka, Hrob, Stíny a Duchové, anebo o dřevoryt Soudobé umění, kde vidím sedět - na malířské paletě - korunovaného vola.
Jakýkoli Spiessův portrét bohužel neexistuje, tak si Váchal jeden prostě vysnil.
Svůj sen umístil na frontispis knihy; ale v její předmluvě stejně vzpomíná hlavně na milovaného Tarzana. Smrt zvířete byla skutečně impuls a kniha bez ní mohla klidně zůstat v rukopise. Takto obsahuje i celou kapitolu, která jen předstírá, že jsou to Tarzanovy zápisky. Cituji:
„Kladu své packy pánovi na jeho tělo, do jeho rukou kladu svou věrnou psí hlavu a říkám mu: Pane, zůstaň a neodcházej! Pán jediný bdí, kouře a přemýšleje, oheň udržuje a se mnou hlídá a vymýšlí všechna nebezpečenství, která by mohla na nás přijít. Opíjí se tím ponocováním jako já plně a sytě - a je šťasten. Jen truchlí, že nemůže dát svou hlavu do klína věčného, neznámého přítele, a říct mu jako já: Pane, zůstaň s námi!“
Váchalova neopakovatelná kniha Christian Heinrich Spiess disponuje nově i obrazovou přílohu, ta sestává z více než třiceti fotografií.
Vedle Váchala a jeho partnerky (zachycené s Tarzanem na louce ve Vršovicích dne 3. 9. 1928) se jedná o barevné snímky Spiessovy náhrobní desky anebo bezděkovského zámku (fotil Josef Pecka, 2010), o fotografie Tupadelských skal, kde měl Spiess poustevnu (Pecka, 2010) a snímky současné podoby zahradního domku v areálu zámku Týnec. Roku 1931 zde ve třech bydlili Josef Váchal, Anna Macková a Tarzan.
Kniha Christian Heinrich Spiess je oslavné a expresivní vyznání o vztahu k onomu Tarzanovi a ke Spiessovi, ale současně jde o nekompromisní kritiku doby. Možná velmi naivně, ale Váchal tu dobu srovnává se starými „spiessovskými“ časy. Přesné to nebylo. A zatímco Váchal se - jako výtvarník - nedokázal důstojně živit, Christian Heinrich Spiess tenkrát nežil pouze z lásky mecenáše (a obdivovatele své múzy Sophie), ale inkasoval honoráře. Jenže ty, jak se traduje, rozdával potřebným. To by v jádru racionální Váchal sotva dělal.
Nové vydání jeho knihy obsahuje reprint původního sázeného textu a komentovaný přepis, bez kterého by dílo zůstalo na mnoha místech záhadou.
Ne jistě celé, ale třeba hned úvodem Váchal zmiňuje „žalář“, ačkoli ve vězení nikdy nesténal. Říkal však „žalář“ svému pražskému domovu v dnešní Žitomirské 648/36 ve Vršovicích, kde bydlil mezi roky 1915 a 1940.
Jednalo se o suterénní byt s oknem, odkud původně býval krásný výhled, ale ten zastínila zástavba, takže posléze čučeli do vnitrobloku. Hned v několika textem si Váchal stýská, že nemá dům se zahradou mimo Prahu. Nakonec jej sice našel u Jičína, odkud byla Anna Macková, ale éra po roce 1948 je tam vlastně oba poněkud skřípla. To už Váchal na Spiesse většinou nemyslel a byl by rád, že na německého autora vzpomněla Hana Klínková, která nové vydání této knížky připravila.
Napsal a nakreslil Josef Váchal: Christian Heinrich Spiess. Vydal Památník národního písemnictví a nakladatelství Jakub Hlaváček - Malvern. K vydání připravila a studií opatřila Hana Klínková. Praha 2023. 152 stran.
