Těžko někdo bude zpochybňovat, že Nikolaj Vasiljevič Gogol byl génius. Zároveň je známo, že jeho životopis zatížen mystickou až pochmurnou aurou.
Traduje se, že byl velmi svérázný člověk: vyhýbal se cizím lidem, strašně se bál bouřky a věřil, že bude pohřben zaživa.
Ale také byl velký vtipálek! Čím víc byl kritizován, tím víc se bavil.
Na jeho náhrobku byl vytesán citát z knihy proroka Jeremiáše, který nejlépe Gogola charakterizoval: “Svým hořkým slovem se budu smát”.
Každopádně Nikolaj Vasiljevič Gogol (*1. 4. 1809 – †4. 3. 1852) po sobě zanechal spoustu nejasností a záhad. Pojďme se a ně podívat.
1. JMÉNO A PŮVOD
Nikolaj Vasiljevič se narodil roku 1809 ve vesnici Soročince v Mirgorodském újezdu Poltavské gubernie (všechna tato jména klasik později zvěčnil ve svých dílech). Jeho rodné příjmení bylo Gogol-Janovskij. Jeho otec Vasilij Janovskij byl buď polského, nebo maloruského původu a byl chudým šlechticem. O spisovatelově rodině dokonce kolovala legenda, že jejich rod pocházel ze Záporožských hejtmanů. Až v dospělosti druhá část příjmení odpadla a zůstal jen Gogol.
2. JAK STUDOVAL?
V deseti letech Gogol nastoupil na Nežinské lyceum, které bylo uspořádáno po vzoru Carsko-selského lycea. Spisovatelovy studijní výsledky byly zcela průměrné.
Lycea byla v té době potřebná především k výchově nové národní elity od dospívání. Tento úkol byl plněn i za cenu, že studenti nebyli vyhozeni, byl nedostatek řádně vzdělaných mladých lidí.
Podílel se na tvorbě lyceálního časopisu a na produkci představení malého divadla, kde byl scénáristou, scénografem a hlavním hercem. Gogol, který měl od dětství umělecké nadání, dokázal němou rolí starce rozesmát publikum.
Talentovaného národovce si přirozeně vzal pod křídla sám císař. Blázni se takovému sponzorství diví: kde je car a kde je pták na návštěvě? Ale se všemi studenty lycea se počítalo. Byl to Mikuláš, kdo určoval úroveň státního zřízení a sázel na vysokou kulturu.
3. DÍLO A ŽIVOT
Život starosvětských statkářů, historka o 80 rublech za kabát, anekdota o revizorovi, dobrodružství s mrtvými dušemi, popis Říma a Petrohradu – všechna tato témata Gogol čerpal ze svých zkušeností a života.
Sám například po příjezdu do Petrohradu (v 19 letech ze svého Tmutarakanu) pracoval jako úředník – opisovač listin v kanceláři a šetřil peníze na nový kabát – stejně jako Akakij Akakievič. On sám se příběhů o revizorovi a vykupování mrtvých duší neúčastnil, ale Puškin, který Gogolovi tyto příběhy předal, byl svědkem takových příběhů.
V Petrohradu se rychle dostává do okruhu Žukovského – jednoho z hlavních tvůrců nové ruské národní kultury. Jeho práce se objevují v edicích Svinyin a Delvig. Puškinovi je představen jako představitel kulturního establishmentu nového státu. Ve svých 25 letech zaujímá místo adjunkta na katedře historie Petrohradské univerzity. Jeho hrám se dostává nejlepších inscenací. Je financován samotným carem.
Starší a vážení úředníci křičí, že mi není nic svaté, když jsem se odvážil takhle mluvit o službě lidem. Policie je proti mně, obchodníci jsou proti mně, spisovatelé jsou proti mně. Nadávají a jdou do hry; vstupenky nelze získat na čtvrté představení. Nebýt vysoké přímluvy panovníka, moje hra by nikdy nebyla na jevišti a už se našli lidé, kteří se ji snažili zakázat. Teď chápu, co to znamená být spisovatelem komiksů. Sebemenší duch pravdy – a ne jen jeden člověk, ale celé třídy se proti vám bouří.
Nikolaj Gogol / Z deníku
Sám Gogol nechápal nebo nechtěl chápat roli pro něj určenou. Toužil se stát profesorem v Kyjevě, kde by zazářil, samozřejmě jako “supernova”, i když provinčního rozsahu. Podle úrovně vzdělání ale nemohl na profesora dosáhnout ani v Kyjevě, ale podle úrovně talentu byl potřebný v prvotřídním carském týmu.
4. VELKÝ MYSTIK
A mystikem Gogol skutečně byl. Jeho dílo i život na této zemi jsou tímto duchem zatíženy. Ďábelskost a podivínství je i v “Noci před Vánocemi”, i v “Nosu”, i v “Portrétu”. Náboženské a mystické složení charakteru, které později silně ovlivní Gogolův konec, ho bude provázet po celý život.
Zvláštním tématem je způsob, jakým Nikolaj Vasiljevič psal svá díla.
Jak popisují současníci, snažil se představit si obraz hrdiny co nejpřesněji a často upadal do tvůrčího transu. Jeden z očitých svědků popsal, jak vstoupil do Gogolovy pracovny a viděl, že se na něj dívá nepřirozeným pohledem a on sám stojí v jakémsi nepochopitelném oblečení.
A když se ho lékař psychiatr zeptal, jak mohl tak přesně vystihnout blouznění duševně nemocného člověka ze Zápisků šílence, odpověděl, že si to prostě představoval.
5. UNIVERZITNÍ UČITEL
Svého času se Gogol snažil najít sám sebe a dokonce získal místo učitele na katedře historie na Petrohradské univerzitě. Po několika přednáškách a napsání několika vědeckých článků si uvědomil, že to není jeho, a učitelství a obor vědce vůbec opustil.
6. MÍSTO POBYTU A RODINA
Spisovatel neměl žádné stálé bydliště. Bydlel v pronajatých bytech, v domech přátel, vystřídal mnoho adres. Jeho hlavním a oblíbeným městem byl Řím, v němž byl Gogol naprosto šťastný a velmi výkonný. Posledním útočištěm byl dům jeho přítele hraběte A. Tolstého, kde spisovatel zemřel.
Gogol neměl ani žádnou rodinu. Nikdy nebyl ženatý a neměl ani nemanželské děti. Vztahů si také nevšímal a jeho hlavní neopětovanou láskou byl cit k hraběnce Vielgorské. S největší pravděpodobností byl takový způsob života u spisovatele způsoben jeho nábožensko-mystickým a poněkud mnišským způsobem života.
7. “NOS.”
Jedno z nejnepochopitelnějších a nejabsurdnějších jeho děl – povídka “Nos”, která vypráví o dobrodružstvích nosu, který se oddělil od tváře majora Kovaljova a stal se, nic méně, státním radou, chodil po Petrohradě a navštěvoval Kazaňskou katedrálu. Říká se, že toto dílo Gogol napsal o svém nose, o jehož délku se složitě zajímal.
8. BLÍZKO KRISTA
V Římě se Gogol spřátelil s našimi umělci, kteří ve Věčném městě také čerpali inspiraci, zejména s Alexandrem Ivanovem. Ten právě psal svůj slavný obraz “Zjevení Krista lidu”, který podle některých badatelů zobrazuje právě Gogola. Zda je to pravda, či nikoli, není známo, ale osoba v červeném plášti stojící nejblíže Kristu je Gogolovi nápadně podobná. Jedno víme jistě: existuje samostatný portrét Gogola, který Ivanov namaloval.
9. OD SATIRIKŮ K MORALISTŮM / MRTVÉ DUŠE
Obrovskou roli v Gogolově životě a v jeho spisovatelské kariéře sehrály “Mrtvé duše”. Dílo, které autora proslavilo, se stalo stolní knihou o ruském životě. Sám autor však považoval báseň za nedokončenou a brzy začal psát druhý díl. Téměř deset let Gogolova života hrozilo přepsání druhého dílu Mrtvých duší, který se měl stát kázáním o proměně Čičikova z dobrodruha v dobrého občana s pomocí … Guvernéra a císaře.
Během těchto let začal své známé a přátele neustále poučovat a vyzývat k pokání a změně života (jednoho ze svých známých nutil učit se nazpaměť žalmy), kvůli čemuž se mnozí z nich od Gogola odvrátili. A později napsal “Vybrané pasáže z korespondence s přáteli”, v nichž ospravedlňoval nevolnictví, dával rady pro duchovní život a správné chování. Toto dílo se nepovedlo, což vyvolalo kritiku nejrůznějších osobností, včetně Belinského, který doslova roztrhal ” vybraná místa
10. HOŘÍCÍ
Mezitím nebyl napsán druhý díl, kvůli čemuž Gogol prožíval záchvaty sklíčenosti a zoufalství, protože stav spisovatele vždy přímo závisel na jeho výkonu. Ke konci života se stal neuvěřitelně nábožensky založeným, což jeho duchovní život přivedlo ke smutné frašce.
V roce 1852 se týden před začátkem půstu začal postit a přísně se omezoval v jídle. Duchovní výkony však sílu nepřidávaly, kvůli čemuž začal spisovatel duševně i tělesně slábnout a mluvit o blížící se smrti. V noci z 11. na 12. února probudil sluhu, nařídil otevřít západky sporáku, otevřel pec a spálil druhý díl “Mrtvých duší”. Se smrtí jeho výtvoru začal hynout i sám tvůrce. Dne 18. února ulehl do postele a přestal jíst. Přivolaní lékaři ho začali násilně léčit poléváním ledovou vodou, hořčicí a odvary, což spisovatelův stav jen zhoršilo.
Ráno 21. února 1852 Nikolaj Vasiljevič Gogol nebyl.
11. POHŘBEN ZAŽIVA?
Ještě před smrtí trpěl Gogol otupělostí, v jejímž důsledku mu na chvíli přestalo bít srdce, takže se spisovatel obával pohřbení zaživa, kvůli čemuž sepsal závěť, v níž žádal, aby jeho tělo nebylo pohřbeno, dokud se neobjeví známky rozkladu. Sám Gogol tak vytvořil mýtus, že by mohl být pohřben zaživa.
K tomu se přidaly záhady a pověsti, že při pitvě, která byla provedena během převozu spisovatelovy rakve z Danilovského kláštera na Novoděvičský hřbitov v roce 1931, očití svědci údajně s hrůzou zjistili, že Gogolova hlava je otočená na bok (podle jiných historek hlava v rakvi vůbec nebyla).
S velkou dávkou pravdy však lze tvrdit, že jde o mýtus.
Zaprvé je nepravděpodobné, že by Gogolovi přátelé mohli porušit jeho vůli ohledně pohřbu.
Za druhé, posmrtná maska byla spisovateli sejmuta, což se dělá až po prvních stopách rozkladu.
Za třetí, Nikolaj Vasiljevič byl pohřben, což v pravoslavné tradici také hodně znamená.
A za čtvrté, v Gogolovi dlouho nebyl život, takže nemohl zemřít.
12. DĚDICTVÍ
Soupis majetku zemřelého Gogola ukázal, že zemřel téměř jako chudák. Peněz nebylo mnoho a všechny věci byly opotřebované a staré, kvůli čemuž byly oceněny na 43 rublů 88 kopějek. A knihy, kterých měl spisovatel více než dvě stě, nebyly ani zohledněny a prodávaly se po kopějkách za kus, takže se nikdy nedozvíme, co spisovatel četl.
13. O NÁHROBKU
Gogol byl pohřben v chrámu mučednice Taťány na Moskevské univerzitě a pochován na hřbitově Danilovského kláštera v Moskvě. Jako náhrobek byl na spisovatelův hrob umístěn černý kámen (“golgota”) a na něm bronzový kříž. Na náhrobku byl vytesán citát z knihy proroka Jeremiáše, který nejlépe charakterizoval velkého Gogola:
“Svým hořkým slovem se budu smát”.
Za sovětské vlády byl spisovatel znovu pohřben na Novoděvičím hřbitově, a tak byl hrob otevřen a přemístěn.
V roce 1952 byl postaven nový pomník, který stál až do roku 2009, a při 200. výročí spisovatelova narození byl jeho hrob navrácen do původní podoby.
Velmi zajímavý se ukázal osud černého náhrobního kamene bez majitele. Vzala si ho manželka spisovatele M. Bulgakova, který Gogola považoval za svého duchovního učitele, a položila ho na manželův hrob, čímž se stala prorockými Bulgakovova slova adresovaná Gogolovi: “Učiteli, přikryj mě svým litinovým pláštěm”.
