Fjodor Ivanovič Ťutčev (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873) přesto, že je považován po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka, proslul také svou jedinečnou charakteristikou Ruska, která se dodnes hojné cituje.
Následující citát (1866) je v Rusku dobře známý a je stručným shrnutím toho, o čem Rusko a tajemná ruská duše jsou.
Rusko rozumem nepochopíš,
Nemůžeš ho měřit běžným metrem:
Má zvláštní vzhled –
Věřit lze jen Rusku.
FJODOR IVANOVIČ ŤUTČEV (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873) byl ruský romantický básník a diplomat, považovaný po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka. Mimo jiné byl vynikající diplomat, publicista a filosof.
Základní vzdělání získal Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803 – 1873) samostatně, studiem doma, na rodinném panství v oblasti Oryol (nyní Brjanská). Jeho prvním učitelem byl básník Semjon Jegorovič Raich, který v něm probudil lásku k poezii a seznámil ho s nejlepšími díly světové literatury. Ve 14 letech byl Ťutčev zvolen členem Společnosti milovníků ruské literatury za svůj poetický překlad dopisů Horatia. (Publius Horatius Cocles byl důstojník římské armády ze 6. století př.n.l.)
V roce 1822 se přestěhoval do Petrohradu , kde se stal zaměstnancem Státního kolegia zahraničních věcí.
Byl často zamilovaný, měl 9 dětí od různých žen – byl několikrát ženatý a všechny své ženy osvítil poezií. Zřejmě byl jedinečný lamač ženských srdcí.
“Ach, jak vražedně milujeme,
Jako v divoké slepotě vášní
My jsme ti, kteří se s největší pravděpodobností zničí sami,
“Co je našim srdcím nejdražší!”
Potkal jsem tě – a vše je minulost
Potkal jsem tě – a vše, co bylo v minulosti, se vrátilo k životu v mém mrtvém srdci; Vzpomněl jsem si na zlaté časy – A mé srdce se tak zahřálo…
Jako někdy v pozdním podzimu Jsou dny, je hodina, Když náhle zafouká jaro A něco se v nás pohne,
Takže, celý zahalený v duchu těch let duchovní plnosti, s dávno zapomenutým nadšením se dívám na drahé rysy…
Jako po století odloučení se na tebe dívám jako ve snu – A teď – zvuky, které ve mně nikdy neustaly, se staly slyšitelnějšími…
Je zde více než jedna vzpomínka, Zde život znovu promluvil, – A stejné kouzlo je v nás, A stejná láska je v mé duši!Poslední láska
Ach, jak v našich ubývajících letech
Milujeme něžněji a pověrčivěji…
Zářit, zářit, světlo na rozloučenou
Poslední láska, večerní svítání!Polovinu oblohy zahalil stín,
Pouze tam, na západě, putuje záře,
Zpomal, zpomal, večerní den,
Poslední, poslední, mé kouzlo.Nechej krev ve tvých žilách řídnout,
Ale něhy v srdci neubývá…
Ach ty, poslední lásko!
Jste jak blaženost, tak beznaděj.
BÁSNÍK
Mnoho lidí v Rusku miluje jeho lyrické básně, i když Ťutčev byl skeptický ke své vlastní tvorbě a považoval se spíše za amatéra než za profesionálního básníka.
Získal ovšem uznání po uveřejnění svých děl v časopise Sovremennik.
Nikolaj Nekrasov ho nazval „ruským básnickým talentem prvního řádu“. Byl vzdáleným příbuzným Lva Tolstého.
I podle T.G. Masaryka byl to “nejznamenitější básník slavjanofilský”
„Slavjanofilové byli po výtce filosofové dějin, západnici více historici, právníci a vůbec odborníci. Západnici reprezentují vědecké Rusko a pokrokovou filosofii; slavjanofilové jsou konzervativnější. Slavjanofilové věří v Rusko (viz Ťutčevův verš), západnici věří v Evropu, avšak kritizují svou vlast i Evropu a chtějí si u obou zjednat co největší vědecké jasno…”
Básnícké dílo zde:
Básník Fjodor Ťutčev. Po Puškinovi a Lermontovi nejvýznamější ruský básník
PŘEKLADY NĚMECKÝCH AUTORŮ
V Německu se také seznámil s Heinrichem Heinem a jako první přeložil díla tohoto německého básníka do ruštiny.
Překládal také básně Goetha a Schillera. Jeho díla jsou dodnes ruskými filology považována za přelomová.
DIPLOMAT
Málokdo ví, že Fjodor Ťutčev byl také význačný myslitel, intelektuál, vynikající diplomat, který více než 14 let sloužil na ruských diplomatických misích v Německu.
Už po absolvování univerzity vstoupil do diplomatických služeb a byl poslán do Mnichova.
Jako diplomat se podílel na jedinečném evropském projektu spolu s německým historikem Jacobem Fallmerayerem!!!
V polovině 19. století vznikla myšlenka sjednotit dva národy pod záštitou Ruské říše. Iniciátorem této myšlenky byl hrabě Alexander Benckendorff, který navrhl projekt, v němž císař Mikuláš I., který měl německé kořeny, vystupoval jako sjednotitel Německa a Ruska.
Myšlenka byla taková, že Rusové a Němci se promíchali natolik, že nastal čas sjednotit je do jediné rusko-německé říše s hlavním městem Petrohradem.
Projekt se z různých důvodů nerealizoval.
Tato myšlenka dodnes straší jak Brity, tak Američany, kteří se mnohokrát a aktivně snažili zabránit spojení těch to dvou velmocí.
Všechny světové války byly víceméně o tomto jejich “ohrožení” a tady někdy začíná známa rusofobie. Koneckonců psali o tom často jak Kissinger, tak Brzezinski, aktivní tvůrci americké zahraniční politiky.
Zbigniew Brzezinsky. Velká šachovnice o tom, co se děje dnes v EU, UKrajině, Rusku, USA…
Politika a myšlení Ťutčeva:
“Mezi Rusy v zahraničí se nyní setkáváme s podivným fenoménem, jakoby ve smyslu reakce proti všeobecné aspiraci – je to velmi silná, bezprecedentně se rozvíjející touha po Rusku při prvním kontaktu s neruským světem.”
Z dopisu Tutčeva Alexandru Georgijevskému, 1864.„Potkáte-li veterána Napoleonovy armády, připomeňte mu jeho slavnou minulost a zeptejte se, kdo ze všech protivníků, kteří s ním bojovali na bojištích Evropy, byl nejhodnější, kdo si po jednotlivých porážkách zachoval hrdý vzhled: můžete se vsadit deset ku jedné, že vás bude jmenovat ruským vojákem.
Projděte si departementy Francie, kde v roce 1814 zanechala stopy zahraniční invaze, a zeptejte se obyvatel těchto provincií, který voják v oddílech nepřátelských vojsk neustále projevoval největší lidskost, nejvyšší disciplínu, nejmenší nepřátelství vůči mírumilovným obyvatelům, neozbrojeným občanům – můžete se vsadit sto ku jedné, že vás označí za ruského vojáka. A pokud chcete vědět, kdo byl nejbezuzdnější a nejdravější, ó, už to nebyl ruský voják.“
Fjodor Ťutčev / Z Dopisu Rusa.“…všichni, společnost i vláda, by si měli neustále říkat a opakovat si, že osud Ruska je jako loď, která najela na mělčinu, kterou žádná snaha posádky nemůže posunout z jejího místa a pouze stoupající vlna života lidí ji může zvednout a uvést do pohybu.”
V knize Ruské noci, která je na pomezí beletrie a filosofického traktátu, píše:
„Jsme postaveni na hranicích dvou světů – minulého a budoucího; my jsme noví, svěží a nepodíleli jsme se na zločinech staré Evropy. Před námi se rozehrává její staré, tajemné drama, tajenka, jejíž řešení může být v hlubině ruského duchaSvé ženě napsal:
“Nebylo to bez smutku, že jsem se rozešel s prohnilým Západem, tak čistým a plným pohodlí…”V roce 1848 napsal o rozsáhlé ruské geografii:
Moskva, město Petr a město Constantine –
Zde jsou ceněná hlavní města ruského království…
Ale kde je jeho hranice? A kde jsou jeho hranice?
Na sever, na východ, na jih a do západu slunce?Nadcházející časy odhalí jejich osud…
Sedm vnitrozemských moří a sedm velkých řek…
Od Nilu po Něvu, od Labe po Čínu,
Od Volhy k Eufratu, od Gangy k Dunaji…
Tady je ruské království… a nikdy nepomine,
Jak Duch předvídal, Daniel také prorokoval.
