Fjodor Ivanovič Ťutčev (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873) je dnes považován po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka.
Jeho básně se vyznačují nejen doknalostí formy, ale také myšlenkovou hloubkou a neobyčejnou vřelostí citů.
Jedním z jeho oblíbených témat byl dialog jednotlivce s vesmírem.
Hrdinové jeho básní byli často sami pod nekonečnou hvězdnou oblohou, vědomi si své vlastní bezvýznamnosti, tváří v tvář věčnosti.
Zachovalo se kolem 400 jeho básní, které jsou v Rusku často citovány.
Jeho rané básně jsou ovlivněné poetickou tradicí 18. století.
Od roku 1830 byl zjevně ovlivněn německými básníky, které často překládal.
V padesátých letech píše řadu pronikavých milostných básní, v nichž je láska chápana jako tragedie.
V Ťutčevově tvorbě šedesátých a sedmdesátých let převládají politické básně.
Nejznámější je Silentium! – žalostivá výzva pro mlčení a lítost, že jeden člověk nikdy není schopen pochopit jiného.
Fjodor Ivanovič Ťutčev / české sbírky
Básně, Česká grafická unie, Praha 1940
Noční hlasy, Vyšehrad, Praha 1948
Vlnobití, SNKLHU, Praha 1960
Větrná harfa, Odeon, Praha 1977
Ukázky z díla Ťutčeva / volný překlad…
Jeden z nejcitovanějších Ťutčevových aforismů:
Rusko rozumem nepochopíš,
Nemůžete to měřit běžným metrem:
Má zvláštní vzhled –
Věřit lze jen Rusku.Tam je v původním podzimu
krátký, ale úžasný čas –
celý den stojí jako křišťál a večery jsou zářivé…Tam, kde rázný srp šel a ucho padlo, je nyní vše prázdné – všude je prostor – jen tenké vlasy pavoučí sítě;
Třpytí se na nečinné brázdě…
Vzduch se vyprázdní, ptáky už neslyšíme, ale první zimní bouře jsou ještě daleko –
A čistý a teplý azur proudí
Do odpočinkového pole…Poslední láska
Ach, jak v našich ubývajících letech
Milujeme něžněji a pověrčivěji…
Zářit, zářit, světlo na rozloučenou
Poslední láska, večerní svítání!Polovinu oblohy zahalil stín,
Pouze tam, na západě, putuje záře,
Zpomal, zpomal, večerní den,
Poslední, poslední, mé kouzlo.Nechej krev ve tvých žilách řídnout,
Ale něhy v srdci neubývá…
Ach ty, poslední lásko!
Jste jak blaženost, tak beznaděj.Ach, jak vražedně milujeme,
Jako v divoké slepotě vášní
My jsme ti, kteří se s největší pravděpodobností zničí sami,
“Co je našim srdcím nejdražší!”Význam je mi celkem jasný
Tvůj bolestivý sen,
Tvůj boj, tvá touha,
Vaše úzkostlivá služba
Před ideálem krásy…Takže občas helénský vězeň
Ztracen ve spánku mezi stepi,
Pod skythskou sněhovou bouří
Bloudil jsem zlatou svobodou
A nebe v Řecku.Listí
Nechte borovice a jedle trčet celou zimu,
Ve sněhu a vánicích, zabaleni, spí,
Jejich hubená zeleň, jako jehličí ježka,
Sice nikdy nežloutne, ale nikdy není čerstvá.My, světelný kmen, kveteme a záříme
A na krátkou dobu navštěvujeme pobočky.
Celé červené léto jsme byli v kráse-
Hráli jsme si s paprsky, koupali se v poce!…Ale ptáci dozpívali, květiny vybledly,
Paprsky vybledly, Zephyrové odešli.
Tak proč bychom se měli flákat a žloutnout pro nic za nic?
Nebylo by pro nás lepší odletět za nimi!Ó divoké větry, spěchej, spěchej!
Pospěšte si a vytrhněte nás z těchto únavných větví!
Odtrhni nás, odnes nás, nechceme čekat,
Letět, létat! Letíme spolu!…Nehádejte se, neobtěžujte se!..
Šílenství hledá, hloupost soudí;
Hoj denní rány spánkem,
A zítra, ať se stane cokoli, stane se.Když žiješ, můžeš přežít všechno:
Smutek, radost a úzkost.
Co si přát? Co je k truchlení?
Den byl přežit – díky bohu!Z mýtiny se zvedl drak,
Vznesl se vysoko do nebe;
Vlaje výš a dál –
A tak zmizel za obzorem.Matka příroda mu to dala
Dvě silná, dvě živá křídla –
A jsem tady v potu a prachu,
Já, král země, jsem zakořeněn až k zemi!…Mraky na obloze tají
Mraky na obloze tají,
A sálající v horku,
Řeka se valí jiskrami,
Jako ocelové zrcadlo…Teplo hodinu od hodiny sílí,
Stín šel do tichých dubových hájů,
A z bílých polí
Ve vzduchu je cítit vůně medu.Nádherný den! Uplynou staletí –
Budou také ve věčném řádu,
Řeka teče a jiskří
A pole dýchají horkem.Když není Boží souhlas,
Bez ohledu na to, jak moc trpí, milující,
Duše, bohužel, neutrpí štěstí,
Ale může trpět sám za sebe…Duše, duše, která je celá
Oddala se jedné milované lásce
A ona jediná dýchala a trpěla,
Bůh vám žehnej!Je milosrdný, všemohoucí,
On se zahřívá svým paprskem
A svěží květina, kvetoucí ve vzduchu,
A čistá perla na dně moře.Tomu, kdo s vírou a láskou
Sloužil své rodné zemi –
Sloužil jí myšlenkou a krví,
Sloužil jí slovem i duší,
A kdo – ne bez důvodu – prozřetelností,
Na jejich těžké cestě,
Dodáno novým generacím
Na spolehlivé vůdce…Čarodějka zima
Lesní porosty začarované –
A pod zasněženou třásní,
Nehybný, němý,
Září nádherným životem.A on tam stojí, okouzlený,
Ani mrtvý, ani živý –
Okouzlený magickým snem,
Všichni zapletení, všichni spoutaní
Se světelným řetězem z prachového peří…Bolí zimní slunce?
Jeho šikmý paprsek míří na něj –
Nic se v něm nebude třást,
Všechno to vzplane a bude jiskřit
Oslnivá krása.Prosincové ráno
Na obloze je měsíc a noční obloha
Stín se ještě nepohnul,
Vládne sám sobě, aniž by si to uvědomoval,
Že den už začal svítat,Že ačkoli líný a bázlivý
Objevuje se paprsek za paprskem,
A obloha je stále úplně
Noc září triumfem.Ale neuplynou dva nebo tři okamžiky,
Noc se nad zemí vypaří,
A to v plné nádheře projevů
Najednou nás denní svět obejme…Tam je v původním podzimu
Krátký, ale úžasný čas –
Celý den stojí jako z křišťálu,
A večery jsou zářivé…
Kde šel energický srp a klas padal,
Nyní je vše prázdné – všude je prostor,
Jen tenký chloupek sítě
Třpytí se na nečinné brázdě.
Vzduch se vyprázdní, ptáci už nejsou slyšet,
Ale do prvních zimních bouří je ještě daleko –
A jasný a teplý azur plyne
Do odpočinkového pole…Stromy obnažily ramena,
žlutá koule skrývá masky,
Kdo říká, že čas zahojí všechny rány,
nikdy nepoznal lásku…Cokoli nás život naučí,
Ale srdce věří na zázraky:
Existuje nevyčerpatelná síla,
Existuje také nehynoucí krása.A pozemský rozklad
Nadpozemské květiny se nedotknou,
A z poledního vedra
Neuschne na nich rosa.A tato víra neoklame
Ten, kdo žije jen tím,
Ne všechno, co tu kvetlo, uvadne,
Ne všechno, co tu bylo, projde!Ale tato víra je pro málokoho
Jen ti mají přístup k milosti,
Kdo v pokušení přísného života,
Jak jsi věděl, jak trpět s láskou.Léčba nemocí jiných lidí
Věděl, jak to udělat se svým utrpením,
Kdo položil život za druhé
A vše vydržel až do konce.Hukot utichl… Je snazší dýchat
Azurový zástup ženevských vod –
A loď po nich znovu pluje,
A znovu je labuť houpe.Slunce hřeje celý den, jako v létě,
Stromy září barvami,
A vzduch je jemná vlna
Jejich starodávná nádhera si váží.A tam, ve slavnostním míru,
Vystaveno ráno,
Bílá hora září,
Jako nadpozemské zjevení.Tady by srdce na všechno zapomnělo,
zapomněl bych všechnu mou mouku,
Kdykoli tam – v mé rodné zemi –
O jeden hrob méně…Taková je zeměkoule.
Když oceán objímá zeměkouli,
Pozemský život je obklopen sny;
Přijde noc – a se zvučnými vlnami
Živly narážejí na jejich břeh.To je její hlas; štve nás a ptá se…
Už na molu ožila kouzelná loďka;
Příliv stoupá a rychle nás unáší pryč
Do nezměrnosti temných vln.Obloha, hořící slávou hvězd,
Tajemně vyhlíží z hlubin, –
A plujeme, planoucí propast
Obklopen ze všech stran.Letní večer
Slunce už je rozžhavená koule
Země se odvalila z hlavy,
A poklidný večerní oheň
Mořská vlna to pohltila.Jasné hvězdy už vyšly
A váží nás
Nebeská klenba byla zvednuta
S jejich mokrými hlavami.Řeka je plná vzduchu
Proudí mezi nebem a zemí,
Hrudník dýchá snadněji a volněji,
Osvobozený od horka.A sladké chvění, jako proud,
Příroda mi kolovala v žilách,
Jak by byly její nohy horké
Dotkl se pramenitých vod.Včera, v kouzelných snech…
Včera, v kouzelných snech,
S posledním paprskem měsíce
Na malátně osvětlené obočí,
Upadl jsi do pozdního spánku…
Ticho kolem tebe utichlo,
A stín se zamračil temněji,
A hrudník dýchá rovnoměrně
Vzduchem to proudilo hlasitěji…
Ale přes vzduchovou clonu oken
Noční temnota netrvala dlouho,
A tvoje ospalá kudrna, stoupající
Hrál si s neviditelným snem…
Tady je, tiše, tiše,
Jako by byl unášen větrem,
Kouřově světlá, mlhavá lilie
Najednou oknem něco proletělo…
Tady to běželo neviditelně
Přes temně se třpytící koberce,
Tady, svírající deku,
Začalo to stoupat podél okrajů –
Tady, svíjející se jako had,
Vylezlo to na postel,
Tady, vlající jako stuha,
Mezi baldachýny vyvinutými…
Najednou s životodárnou září
Dotýkám se mladých truhel,
S růžovým, hlasitým výkřikem
Odhalil hedvábí svých řas!
