Jeho genialita je natolik nadčasová a přesahující průměrné myšlení, že na knihkupeckých pultech básnické dílo téměř nevidíme. Útočiště ale mají jeho knihy v antikvariátech. Jak typické pro velikány. Jeho genialita a věhlas byl tak veliký, že jeho smrt (25.3. 1929) považovali současníci za zlom kulturní epochy.
Otokar Březina o Nobelovu cenu nikdy nestál. A to měl osm nominací. Jeho myšlení je vskutku jedinečné, pochopit jeho dílo je pro mnoho lidí velmi obtížné.
Být zcela ponořen do jeho poezie, je podobné meditaci.
Jeho dílem se zabýval i Petr Holman (1951). Literární historik, editor, indolog, hudebník a spisovatel.
Edičně připravil základní soubory esejů Otokara Březiny (Hudba pramenů a jiné eseje, Odeon 1989, v 2. rozšířeném vydání jako Eseje, Votobia 1996) a dopisů.
Kromě vzájemné korespondence Otokara Březiny se Sigismundem Bouškou (Vlídné setkání, Votobia 1996; spolu s Miroslavem Červenkou) a vzájemných dopisů s Emilií Lakomou (Jediný život, jediná láska, Trigon 1999) a dalších edic vydal soubornou Korespondenci Otokara Březiny (Host 2004), oceněnou Magnesií Literou za nakladatelský čin v roce 2005.
V roce 2004 po desetiletích práce Petr Holman vydal všechny básníkovy tehdy známé dopisy ve dvousvazkové Korespondenci. Jeho edice rozšířila nejen představu o pramenech Březinova díla a jeho stylovém rejstříku, ale také o možnostech edice dopisů.
Je rovněž autorem Frekvenčního slovníku básnického díla Otokara Březiny, který vznikal v letech 1974–1986 (vyšel v samizdatu v devíti exemplářích, knižně pak v Německu, Köln–Weimar–Wien, Böhlau Verlag 1993).
O Březinovi napsal také řadu článků a studií – tři z nich jsou soustředěny v jeho knize Březiniana (Torst 2003). Z původní tvorby vydal část deníkového „amerického“ dopisu Z cest… (Revolver Revue 2005).
Březinovo dílo obsahuje pět básnických sbírek:
Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu a Ruce.
Torzo poslední sbírky se mělo jmenovat Země a vyšlo až v roce 1939.
Více: http://www.otokarbrezina.cz/
Ukázky…
Čisté jitro
Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,
zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;
i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:
kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,
šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,
dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní,
a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,
před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;
a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,
jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich přání jemný kvet, jak liliové záhony,
a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen
jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen.Na zemi růže nepřestávají hořet
Kráčíme, zemdleni jiskřením hvězd, mlčením duchových měst,
slunce jak smolnice vystřídávané hasnou nám uprostřed cest:
za všemi hroby, světy viditelnými, nocemi, věky, oceány
oblaky blesky jsou obtěžkány, klasy srpnovým žárem kolébány.
Kam prchnout ze hřmění věčného díla? Zákona tvého jak zlomiti jho,
mystický šat svůj strhati se sebe v šílenství z úžehu poledního?
Tisíce smrtí v jediné číši jak prahnoucím vypíti rtem?
Tisíce zraků jak navěky zavřít v jediném pohledu oslněném?
Vesmíry duchů! Souznění tragických tich a světel! Krajiny beznadějí,
kde hvězdy se do jezer nezaskvějí a ani jara se neusmějí!
Říše prorockých jiter! Nového času svítání purpurové,
na jehož východ po tisíciletí čekají národové!
Křižovatkou všech světů je zem, vichřice zemí hřmí nedohlednem,
bolestí duší je domov náš hlubší než kosmos, tisíckrát vyšší snem.
V řetězy spjati zajatci jdou, nejposlušnější svobodni jsou,
zahrady knížecí vítězům zrají v úpalu lásky,
zemdleni pracují smrtí a bolestí svou.
Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát,
v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát,
a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdraveni,
obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda,
výšiny vůle suverénní.Z torza šesté knihy básní, citováno podle Básnických spisů (2021)
Chlad vane končinami času našeho a podzim laskavý
nám dal už setbu sluncí předvěkých; teď růže kvetou k ránu
a duše volají se v modru radosti jak ptáci zpěvaví,
v šik řadící se trojhranný ve vůních oceánů.
Stavitelé chrámuPodzimní večer
Do vzduchu prohřátého hltavě se saje šedivý příval soumraku
a z ohně šlehá krvavý reflex pokojem.V mé duši taje tlumená hudba snův a zádumčivá něha.
Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,
jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby;
a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází
na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.Do moře šedých vin se pásy lesů noří
a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží;
zpěv panen klášterních se viní z oratoří
a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.Na mramor plačící se slzná rosa sedá;
do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;
nad zemí obloha jak těžká klenba šedá
a v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.
U černých moří prostoru se strhly hráze.
Vystřikla hustá pěna tmy a do hlubiny
zem pohlcená sesmykla se na své dráze.A z obřích dimensí do temna pohroužených
jak tisícerých křídel vnímám šum a vání;
v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených
a nově narozených úpěnlivé lkání.Až sedneš za můj stůl
V těch krajích duše mé, kde neplá světlo denní
zas dávným šelestem blíží se doba žní;
mé zrní ztracené tam zavál vítr snění
a v klasech mlékem zrá má záře měsíční.Vod věčných oddechem zas večer tíží prosát,
dech země závratný mi stoupá osením;
v šum větrů zámořských, v klekáních mrtvých osad
pád rosy hřbitovní mi zvoní umdlením.Jdu, teskný, duší svou, kde setba noci zraje,
bezdětný hospodář po vzkvetlých mezích, sám,
a v hudbě tušení, jež siným světlem hraje,
na noci budoucí své lásky vzpomínám.Až sedneš za můj stůl, čekaná, Nepozvaná,
se zraky tajemství, se slovy němými,
s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,
s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,
v náš nápoj šumivý var času bude vříti,
víc hlasů, barev tíž, sen plný snů a dní,
a chléb až rozlomíš z mé hořké setby žití,
žeň poznáš klasů mých, chuť záře měsíční.Stavitelé chrámu
Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa po tajemném ztroskotání zachránila se na zem. I snily o svých ztrátách.
O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether; celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického, o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin, v modrých preriích vzduchu a vody: v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří, v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí, tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi zářící láskou.
Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná slova, jež jako rozhozené zrní lákají ptáky.
A zvířata lesní, která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.Svítání na západě
PLES VĚČNÝCH SVÍTÁNÍ do soumraků mých zpíval, v nach růží západních se třásl rosou jitřní.
Den času nového mé slunce rudě stmíval, však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní.
Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýše nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal; mé touhy, kající, šly po něm v rodné výše a mrtvých předků sen mé snění na něm potkal.
Včel rojem před bouří když myšlenka má vřela a ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral, když radost života mi dveře uzavřela a pokyn bolesti je dálkám otevíral, své stíny žhavý den na cestu noci metal a z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu: ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétal a šelest rákosí mi pěl o druhém břehu.
V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti, však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého; teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmíti let vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného.
U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějí se dechem staletí a svítí věčným zořím, jsem lampu doléval; však plnou číši její jsem převrh’ na sebe a v plamenech teď hořím.Ranní modlitba
Až večer se nakloní k zemi
a zakřiknuté vůně se vrátí,
i já půjdu, pracovník osamělý,
k nebeským příbytkům kouře stoupajícího,
Pod tvým stromem usednu,
jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá
a v jehož černém, ledovém listí
zvoní tichem hvězdy
jak včely všech úlů.Svítání na západě
Je květen stínů.
Polední parna dávno už za sebou máme.
Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje.
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.První sníh
Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?Iluse
Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.A pojednou – snad z myšlenek těch letu
neb dýmu modrý zavinil to příval –
před zrakem mojím obraz dívky splýval,
dvé na mě špule usměvavých retů…Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí!
A líbat, líbat, líbat svůdně volá
těch ňader dvé, jež pod krajkou se kouzlí.Jak v blahém snu se slastí hlava točí…
Já odfouk dým… Ó marnost, marnost holá!
Jen prázdný soumrak mhouří na mě oči.Ó sílo extasí a snů…
Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
o moci vítězná, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš!V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné,
myšlenka má je voskovicí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil
a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo,
žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil
a vůní přátelství jsem v žití vdýchal málo.Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil
a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,
víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil
a přelud miloval a páru tuh svých líbal.Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní,
již tichým tremolem mi život zahrál flétnou,
a dny mých radostí, jak v trávy trs, jenž tísní
se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou.Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy,
jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše;
nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy
a ponížených žeň jsem klidil na své líše.Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla
sil věčných tajemstvím a osnovami světla,
v mou duši odražená kosmu od zrcadla
v ohnisko palčivé a krvavé se střetla.Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěstí
a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi,
a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí,
jak v perleti, se lomem vrchních vrstev snoubí.Netoužím žízně své u žití svlažit břehů,
jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně:
paprsků mystických jsem v duši sebral něhu
a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně.Je smutná duše má a plna vůně teskné,
má myšlenka je voskovlcí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
ó moci vítězné, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš !Zpívaly hořící hvězdy
Každou vteřinou vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
A zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich,
aureolami,
zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.
Do tváří našich, jež v extasi hoří,
chladivé věky nám vanou
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž letí nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.
Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími,
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mysteria.
(Ruce)Podobná noci…
Zas dávná bolest v záření zraků mých mrazivou mlhou se vssála a řeřavé vydychování barev mi srážela v bělavé kotouče chmur. Touha má, dušená, v třesení chorobném dotknout se bála myšlenek rozžhavených klaviatur.Modlitba za nepřátele
Tvou mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich,
když tváře nám zsinaly bázní,
a světla ve zracích nepřátel učinils jasná jak hvězdy soumrakem naším.
Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich
a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní.
Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní se zapjal,
a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali.Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi.
Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter
a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní.
Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři,
žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách.
Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá vítězství mrtvých
a teskno na čele jejich je stínem záhadných smrtí před staletími.
V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší,
echa myšlenek otců, odkazy smutků a viny vychladlých krví:
těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími!
Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí!
Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících!Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky!
Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití,
za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti,
a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu!Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.
Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná.
Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají echa svá v dálce.
V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter,
a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti lilijemi.
Nesčetné plameny od věků ztravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů,
ale vždy znova se valí z kosmických výší. A přece bude naposled světlo.
A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely,
když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků.
Tvoji tajemnou výpravu bojujeme.
Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlédnout tisíciletí,
paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí
a šepot rozkazu jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin.
Dals sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky,
a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní
při pochodních nočních! –
Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce a teskno a teskno!
Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až k hranicím času!
O Věčný!
Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak prosebná oběť
a spjetí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění!
Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující!A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla,
neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého!
V poledne zápasu našeho ať zvoní nám etherné polibky duší, smířených smrtí,
a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu,
v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky,
kterou jsme zapřeli s pláčem a v růžovém dešti polibků mrtvých,
kterým jsi přikázal svadnouti na rtech zápasícího!
(Větry od pólů)Šat soumraku duši mou oblékal, z doutnavých, palčivých paprsků snován, a ticho do nejhlubších, hrobových poloh sjíždělo klesáním škál. Den odcházel, zarmoucen, útrpným pokynem hodin pozdravován, jak od lože mrtvého ode mne v zádumčivou svou dál.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, jenž Vzkříšení zpívá, nepodrobená času, vítězná nepřítelkyně snu, podobná noci, jež jediným pohledem do všech oken se dívá a všem pohledům otvírá jediné okno k věčnému dnu.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, v němž utajen leží výkřik mé matky, jak v první mou hodinu chudou síní se táh’, i poslední výkřik, příšerně jásavý, jenž v hlubinách duše mé střeží tohoto snění slzami vlhnoucí práh.
(Svítání na západě)
