Jaroslav Seifert a jeho milovaná Praha. Výběr básní

Jaroslav Seifert je dodnes českým básníkem v srdci každého Čecha. Své vidění světa vyjádřil nejen v knize “Všechny krásy světa, ale ve všech svých básních. Měkl veliký dar slova a poetického vidění světa.

Jak ale viděl Jaroslav Seifert Prahu, matku našich měst, když se toulal od Pražského hradu přes Daliborku na Petřín, po kočičích hlavách Nerudove ulice přes tajemnou Čertovku k široké Vltavě a Karlovu mostu, který pamatoval slavné časy království českého?
Jaké obrazy se mu v Praze vybavovaly, aby je pak přenesl do svých veršů libozvučné češtiny?
Pojďme se s ním projít Prahou!

Jaroslav Seifert? Výběr básní o milované Praze.

Praha
Nad sloními pokrývkami záhonů
gotický kaktus rozkvétá královskými lebkami
a v dutinách melancholických varhan, v hroznech
plechových píšťal.

Trouchnivějí staré melodie.
Dělové koule jako semena válek
roznesl vítr.

Noc strmí nade vším
a v zimostrázu kopulí věčně zelených
odchází po špičkách pošetilý císař
do kouzelných zahrad svých křivulí
a v bezvětří růžových večerů
zaznívá cinkot skleněného listí,
jehož se dotýkají prsty alchymistů
jako vítr.

Dalekohledy osleply z hrůzy vesmíru
a fantastické oči hvězdopravců
vypila smrt.

A zatím luna kladla vejce do mraků,
nové hvězdy líhnuly se o překot jako ptáci,
kteří se stěhují z černějších krajin,
prozpěvujíce píseň lidských osudů,
není však nikoho,
kdo by jim dovedl rozuměti.

Poslouchejte fanfáry ticha,
po kobercích vetchých jako stoleté rubáše
ubíráme se k neviditelné budoucnosti

a Jeho Veličenstvo prach
usedá zlehka na opuštěný trůn.

Věnec sonetů
Praha! To chutná jak hlt vína.
Opakuji si stokráte
to jméno dechem naváté
a sladší dechu milenčina.

Ať sirény však nad domy
dají si radši přilbu z čela,
beztak nám ještě nedozněla
siréna našich svědomí.

Kdybych ji viděl jako vázu,
z níž zůstaly jen střep a prach,
kdybych měl přežít její zkázu,
prach její sládl by v mé slině.

Je jako pečeť na listině,
i kdyby byla v sutinách.

Kvetoucí Praha
Oblaka letí. Na chviličku
postůjte při kraji.
Nebe je modré křídly andělíčků,
kteří se líbají.

Květ s květem před očima splývá
v závoj a vzdušný šál,
pták zpívá, celé město zpívá,
i zvon se rozhoupal.

Zní jako harfa při hostině
a s kvítím na strunách,
když zpěvák stokrát po svém víně
bez rozmyšlení sáh.

Stůj, stůj, ty sladký okamžiku,
já chtěl bych spolu znít,
hned slovy lásky a hned díků,
jež nelze vyslovit.

Jsou dny, kdy město už se propadá
do modré hudby
jako Benátky do moře.

Jen ať se propadne, až po vrcholky věží!
Na nich se zachrání jen holubi.
Na jeho goblénech
zamilovaní pastýři zvedají píšťaly
vysoko nad čela
a pomněnky nestačí uhýbat
kotníkům nožek,
když dívky spěchají
vyslechnout tuto kasaci po krásné noci.

Mám jen strach,
aby Praha dobře si ukryla
všechny svoje nástroje,
housle a gamby, loutny i violy,
půvabné jako tváře žen
z barokních portrétů.

S hvězdami na prsou
zvolna se sune mlčelivý průvod
podél dlouhé zdi
a přinášejí své nevěrné nástroje,
aby je odevzdali těm,
kteří se rozhodli zardousit i hudbu.

Byli by jim vyrvali i staré citary,
které visívaly na vrbách,
u babylónských vod,
ale nevěděli jak.
Možná, že byly již zpuchřelé
a pod jejich rukama
se rozpadly jen v prach.

Kamenný most
Čas, řeka, mládí a co ještě?
Snad vůně májového deště
a smích ve větru lehkonohém.
Po mostě šel jsem, srdce bráně,
dát sbohem musil v jedné bráně
a v druhé musil dáti sbohem.

Jen vzpomínku. Jen pěti slovy:
do ruky dítě rybky loví.
Z dlaně je hrob a peníz z ryby;
tím penízem pak zbožně platí
za vše, co touží milovati
a zná jen samo bezpochyby.

Těch jar! Když jaro vzbouzí z mdloby
pod mostem stromy a hned škrobí
jim rukávce, na které včely,
tak zkřehlé, jak by místo v medu
narodily se v tříšti ledu,
ze suknic světců přiletěly.

Těch podzimů a zim, kdy stíny
nad řekou nesou baldachýny,
jež vítr vzdouvá. Jak se klamu!
To není vítr, to se chvějí
jen křídla racků nad peřejí,
než usednou na ledolamu.

Nad věžemi se hvězdy smály,
ach, povídali, že mu hráli,
copak se hvězda smáti může?
Pod jezem rybář zůstal němý;
jez totiž řeku pod dlaněmi
mu proměňuje v bílé růže.

Čeřeny doschly a pach sítí
už vyvanul; už můžem jíti;
čas láme pečeť pergamenu.
Však krev neb zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Listí jak člunky po osnově
setřásá vrba na ostrově
a s řekou vítr rubáš tká tu.

Ach, byly dny, kdy chtělo se mi
zoufat si smutkem pod větvemi,
a pak jsem vzlykal do achátů.
Proč se však choulit do perleti
smutku? Jde jaro, roky letí
a vody tekou věky věků.

Až na most jejich prška stříká
jako na záda převozníka,
jenž po krách překračuje řeku.
V obloucích kdysi na lodici
král prchal s krásnou lazebnicí,
ukryv svou hlavu v jejím klíně.

Dodnes tak ještě v beznaději
můžeme prchnout nejsnadněji
výčitkám zlým i trestu, vině.

Prst na ústech, svit mihotavý
patera hvězdic kolem hlavy,
mlčí tu světec. Co chtěl říci,
řekl již rybám u pilíře,
však žena podobá se lyře
a zní na ruce milující.

Než praskne vlna na peřeji,
hoch vezme dívku, obejme ji,
ret plaše nakloní se k retu.

Hrnčíři stojí poblíž stánku,
ťukají prstem do svých džbánků,
majíce ruce plné květů.

Šavlemi, prachem, krví, děly
kameny nám tu vyprávěly.
Jen nehtem ryji do kamenů.
Však krev a zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Na troucheň vyschlo kolo mlýna,
i serenádu zapomíná,
již hrávalo v čase mládí.
Však šťastná řeka – vždyť ji znáte,
je mladičká po tisícáté
a svoje struny znovu ladí.

Tak úzce ústa k ústům nelnou,
jak hladinou svou zrcadelnou
lne k pilířům a v tmavých očích
zrcadlí vše, i jaro v mechu,
jejž vítr do spár vsadil v spěchu,
když letěl střemhlav po úbočích.

Hodiny blahé po vteřině
dýchal jsem s vůní na Petříně,
jež oblakem se k řece valí.

A co je s vámi, nožky hbité?
Už také asi netančíte,
jako jste kdysi tančívaly.

Jak lehký poskok karnevalu
proměňoval se v kroky žalu
a bezstarostnost v hořkost lásky,
i zvony z hloubi země sály
svou moudrost, než se rozhoupaly.

A také most má svoje vrásky.
Purpur, jímž sláva plápolala,
boty, jež válka okovala,
šly po tom mostě; voda Styxu
nebyla tmavší. Po pilíři
krev tekla a tu neusmíří
ani ta hlava krucifixu.

Osudů osud ve své roli,
ať už měl masku kteroukoli,
nemohl vybrat lepší scénu.

Však krev a zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Hříšné město
Město fabrikantů, boháčů a surových boxerů,
město vynálezců a inženýrů,
město generálů, obchodníků a vlasteneckých básníků
černými hříchy přestoupilo božího hněvu míru
a bůh zuřil;
stokrát již slíbil pomstu městu tomu,
déšť síry, oheň s burácením hromů,
a stokrát odpustil,
neboť vždy vzpomněl si, že jednou města svého,
a nedodržet slova bylo těžko bohu:

dva milenci šli totiž jarním sadem,
zhluboka vdechujíce vůni rozkvetlého hlohu.

Verše z Goblénu
Praha!
Tomu, kdo ji uviděl jen jednou,
její jméno aspoň zpívá
navždy v srdci.
Je sama písní zapředenou v čase
a my ji milujem.
Ať zní!

Mé první ještě šťastné sny
třpytily se nad jejími střechami
jako létající talíře
a ztrácely se bůhvíkam,
když jsem byl mlád.

Jednou přitiskl jsem tvář
na kámen staré zdi
někde pod nádvořím Hradu
a v uchu mi náhle zaznělo
ponuré dunění.
To hřímala dávná staletí.
Ale vlahá, měkká opuka
z Bílé hory
šeptala mi vlídně do ucha.

Jdi, budeš očarován.
Zpívej, máš komu.
A nelži!

Šel jsem a nelhal.
A vám, mé lásky,
jen trochu.

Pohled z Karlova mostu
Už přestávalo dávno pršet.
V poutním chrámě na Moravě,
kde jsem se schoval před bouří,
zpívali mariánskou píseň,
která mi nedovolila odejít.
Poslouchával jsem ji doma.

Kněz poklekl již na stupních
a opustil oltář,
varhany zavzlykaly a ustaly,
ale zástup poutníků se nehýbal.
Teprve po chvilce klečící povstali
a zpívajíce,
aniž se obrátili,
odcházeli všichni pozpátku
k otevřenému portálu.

Nikdy jsem se tam nevrátil
a nepostál pod korunami líp,
kde bílé korouhve se zmítaly
pod bzukotem včel.
Stýskalo se mi po Praze,
i když jsem jen krátko býval
mimo její zdi.

Den ze dne dívám se vděčně
na Pražský hrad
a jeho katedrálu
a nemohu oči odtrhnout
od toho obrazu.

Je můj
a také věřím, že je zázračný.
Aspoň mně přiřkl můj osud.
A když se snáší soumrak
do pražských oken
s hvězdami v průsvitných tmách,
zaslechnu pokaždé její starý hlas
a slyším verše.

Nebýt toho hlasu, mlčel bych
jako pták,
kterému říkají kivi.

Jsou dny, kdy Hrad
a jeho katedrála
jsou ponuře vznešené
a zdá se,
že byly postaveny ze smutného kamení,
které přivezli z Měsíce.

Vzápětí však jsou pražské věže
obetkány zas věnci z paprsků
a z růží
i ze sladkého šálení,
z kterého je utkána i láska.
Moje lehkovážné kroky v ulicích,
má růžová dobrodružství
i lásky a všechno ostatní
jsou zasypány lehkým popelem,
když shořel čas.

Několik kroků od Královské cesty
byl temný kout,
kde se večer chodcům zjevovaly
rozcuchané nevěstky
a do svých mrtvých klínů
vábily malé, nezkušené chlapce,
jako jsem byl já.

Dnes je tam ticho.
Jen tam ještě straší
na hřebenu střech
televizní antény.

Kdykoliv však vstoupím na dlažbu
Karlova mostu,
musím vzpomenout na poutníky
v poutním chrámě.

Jaké je to štěstí
jít po tomto mostě!
I když obraz mám často zasklený
vlastními slzami.

U pražské Lorety
Na starých schodech k Loretě
blouznivou větu po větě
do vlasů šeptáš komusi,
kdo rozumět ti nemusí.
Když ohlédneš se, kde jsi stál
a co jsi dříve neviděl,
anděla spatříš opodál,
jenž stojí tu, však bez křídel.

Kdo už vás líbal na čelo
a kolik mužů probdělo
bezpočet dní a nocí svých
u očí hnědých, studených?
Dnes je tak těžko na světě,
a co jsem tedy vlastně chtěl,
na starých schodech k Loretě,
kde čas i křídla zurážel?

Kamenná křídla komusi,
kdo už víc létat nemusí,
kdo z tíhy svého podstavce
nemusí myslit o lásce,
kdo viděl kolem Lorety,
jež trčí tu tak omšelá,
už kráčet víc než staletí,
jež rodila se, umřela.

Však v téhle chvíli pojednou
zašumělo cos nade mnou,
a já jsem ve tmě uviděl
vzlétnout tu sochu bez křídel;
zatímco létla, já tu stál
a držel ruku komusi,
kdo na to vůbec nečekal
a rozumět mi nemusí.

Večer v seminářské zahradě
Do větru chvíli, chvíli do štěpů
říkám si slova plná nebezpečí
a Praha svítí mědí oštěpů,
jiskrami dýk a broušenými meči.

A její holubníky visuté
jsou plny barev: temně modrá v šedi
a šedá na hnědé a modrá na žluté
a žlutá na bílé a bílá na té mědi.

Spi, město střech a koček, můžeš-li,
a ulož si již do tmy ty své zbraně!
Jdou milenci a ještě nepřešli
a z větve pták se mlčky dívá na ně.

A ta, kterou jsi líbal pod květy
těch štěpů, svírá uzardělá
své dlaně na prsou. Však vzápětí
shrnuje ti vlas z čela.

A noc se strojí již a obouvá
střevíčky hvězd. V tom okamžiku právě
flétny flétnové a harfa harfová
už ladí v trávě.

Světlem oděná
Jednoho dne šel jsem pozdě k šeru,
Praha byla krásnější než Řím,
měl jsem strach, že už se neproberu
z toho snu a že už neuzřím
hvězdy, které ve dne schovávali
chrliči pod křídly v podpaží,
trčící tam jako na stráži
pod římsami staré katedrály.

Jednoho dne šel jsem časně zrána,
bylo téměř zbytečno už spát,
zavřena však byla ještě brána
a já jsem se bál tam zaklepat.

Běda poutníku, jenž u veřejí
čeká jarní jitro bez klíče,
chtěl jsem spatřiti tam chrliče,
když se hvězdy k ránu navracejí.

Spatřil jsem však hrob a bez rozpaků
šel jsem k němu, byl jsem v chrámě sám,
střevíc mrtvých podobá se vraku,
ale jeho špička míří ke hvězdám.
Stín se pohnul nad skráněmi spících,
když se zachvěl plamen na svíci.
Zaslechl jsem ještě přeslici,
zaslechl jsem píseň na vinicích.

Vetkali jsme hrozny v roucho krále,
šedé jako zrána lidský dech,
čtyři paní, spící v katedrále,
mrtvého již nesou na ňadrech.
Pozdravujte lesy kolem Týna,
padajíce měkce do rovin.
Pozdravujte ještě Karlův Týn,
pozdravujte stráně plné vína!

Z hloubi hrobu zvedl nad sloupoví,
které vyrostlo mu pod dlaní,
bílou lebku; ruce milencovy,
stvořené jen pro milování,
dotkly se jí, byla posvěcena
písní lidu, jemuž vyschl ret,
sílila jej, byl to amulet,
jenž mu zůstal z trosek jeho věna.

Jak by mu ret žízní neokoral –
bez ustání spával na meči,
od věků už zaznívá tu chorál,
vroucí píseň jeho bezpečí.
Svatý, který zacloněn je křídly
andělů a štítem modliteb,
chudým země lámal bílý chléb,
drtil hrozny vína pod chodidly.

Zmaten stojím blízko majestátu,
k žebrákům se tisknu do rohu,
nepřišel jsem plakat do achátů,
neboť dávno plakat nemohu.
Kdosi roztrh na oltáři krajky,
spadl stojan se stránkami not,
lodí ozvaly se kroky bot
cvakajících temně do mozaiky.

Vyšel jsem a sníh tál na břidlici,
Praha byla krásnější než dřív,
stříbro mlhy z nebe splývající
zakrylo ji zpola do tkaniv.
Otevři se ještě jednou, kniho,
zdivo věže pověst ovíjí
břečťanem svých melancholií
pod komnatou pana purkrabího.

Když po džbáně ruka, která slábla,
chtivě natáhla se poprvé,
vězeň v kartu kreslil arciďábla,
namáčeje dřívko do krve.
Pak mu padla karta zkrvavená,
vyzývající ho k zápasu,
a žalářník s klíči u pasu
díval se mu přitom přes ramena.

Jakmile se mříže stanou strunou,
v plátky růží promění se rez,
sami ptáci nad tou písní strnou,
zapomínajíce letět do nebes.
A když spánek míjí čelo bledé,
unikaje hrůze lidských řas,
vězeň ví, že časy mění čas,
vězeň ví, kam jeho čas ho vede.

Alchymisté, vařte svoje jedy,
říkejte si temnou formuli,
piště znaky tajné abecedy,
ať vám ďáblové jsou po vůli!
Nevěřím už domům horoskopu –
poznamenán křížem na čele
a vyraziv okno zpuchřelé,
vyskočil jsem rovnou do příkopu.

O zeď studně tluče obruč věder,
lidská hlava bije o mříže,
s lehkým srdcem prchám na Belveder,
jehož střechy jsou tu nejblíže.
Schoval jsem se v bráně letohrádku,
chytni si mne, slepá bábo, chyť,
jaro přede průhlednou svou nit
na neviditelném kolovrátku.

Se střevíčkem pružné tanečnice
špička věže k mrakům vylétla,
a když kaštan rozsvítil své svíce,
oděla se Praha do světla;
zajiskřily smaragdové věnce,
čekající, až v ty močály
vejde měsíc, aby počaly
skřehotati žáby na měděnce.

Stůj a stůj, můj sladký okamžiku,
chtěl bych znít jak vzpomínka a smích
a pak obléci se do hadříků
ptačích per a zmizet ve větvích.
Zeleň stromů úzce objímá Hrad
před oknem, jež skryto ve kvítí,
že se pták tam sotva zachytí,
než se spustí v šero pražských zahrad.
Když jde člověk žalem nalomený,
k zemi ponížený, bezruký,
zdá se mu, že k nebi nad kameny
sepjaly se věže z opuky.

Zatím rytíř v gestu vytrvalém
hrouží ostré kopí do chřtánu
draku, bazilišku, satanu,
jehož křídlo visí nad portálem.
Avšak dračí blána neprůhledná
bez hvězd, bez lásky a bez tepla
nezacloní město, které ze dna
upírá sem okna osleplá
jarním sluncem. Ach, kdo zapomene
šťastných dětí, které v průvodu
smějící se běží se schodů,
krásou věcí ještě opojené!

A když usnou, rytíř i to dráče
věsí se jim ve snu na patu
a drak shodí z okna kořenáče
s růžovými květy muškátů.
Za to zhyne! Ohlas krůčků jejich
utkví ve zdi v jiné podobě,
neboť čas tu zůstal na skobě,
kterou zapomněli ve veřejích.
Potichu, ať nepohnou se misky
k soudu věčně připravených vah,
po špičkách, vždyť už je večer blízký
a zeď hřbitova je na dosah.

Do tmy vejde stín a člověk v hlínu,
milost tmy buď přána oběma,
ale já se děsím golema,
jemuž by se chtělo pomstít vinu.
Mlýnská kola stojí podél řeky,
zbytečně jde voda do mlýnů,
nad ní hvízdá vítr prostořeký
o jaře, jež krokem gamínů
přeběhlo most, sochy oblékajíc;
dělilo se s nimi bratrsky
o slunce a jeho paprsky,
jak by to byl namazaný krajíc.

Bylo jaro, kdy kol všechno zpívá
v načechraném důlku teplých hnízd,
za sedmerým zámkem v chladu zdiva
rozvinul se akantový list.
Drápky jímek stiskly pevně rubín,
až z něj tryskla krůpěj krvavá,
vylila se z hlubin Vltava,
vynášejíc poklady svých hlubin.

Květy vadnou, větře, nešetři jich,
jako při svém spěchu nemá kdy,
chtěl bych vidět perly na liliích,
chtěl bych ještě spatřit smaragdy.
Až zaskřípe zámek plný rezu,
voda pohne kolem lopatek,
pak se vrátí děti nazpátek,
v rukách větve kvetoucího jezu.

Pražské povstání
Ještě jednou jaro! V čas ten milostný
rozkvetly větve ohněm střel
a kašny, dosud němé v tlamách ryb,
počaly zpívat. Ještě jednou jaro,
ještě jednou květen v květu střel!

Čas, který hryže krajky na zvonech
a přitom drápkem větru cuchá vteřiny,
zamával prudce mraky nad střechou.
Ten prapor sto let takto nezavlál,
když kamení se dalo na pochod.

Vzpomínám dní, kdy zvon snad počal sám
a střílny samy na hradbách
otevřely se náhle jako pěst
a kouř z nich tekl dolů po schodech
tak jako bahno. Ještě jednou jaro!

Ještě jednou, ještě jednou v struny
města! Kdo je rozehrál,
kdo odnášel to město pod paží
jak loutnu, nebe zpřevracel
a zpíval květen? Živí básníci,

ti, jež jsem znal, ti bili do dlažeb
a v střepy oken, která řinčela,
a v kalužiny, které tmavěly,
a v překousané dráty na oknech
a v pneumatiky převrácených aut.

Ať je si tma už křídlem havraním
a tmou! Jitra jsou závojem,
jejž obléka si Praha vášnivě –
a v jejích věžích jako ve vlasech
plamen je vpleten, struha, dým a krev.
Ach, ještě jednou jaro v rukou mých!

Město v slzách
Kdyby na světě zázraky byly
a slzy, které z očí chudých kanou,
se v jednu řeku slily,
těmito slanými slzami od pláče
zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce,
a pláč a lkaní, padajíc v město bez ustání,
zbořilo by je, až by z něho poušť a holé trosky zbyly,
na kterých v noci bloudě vyl by šakal;
kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel,
aby nad tím městem z hloubi duše plakal.

Však člověk srdce má, a srdce nejkrutější
má sladkou chvíli odpuštění,
má bolest smutná, cizí nejsmutnější,
a proto, město života, radosti a bolesti, mé město,
jiná pomoc není,
než abych prominul a odpustil ti všecko,
vždyť lidé mají ze železa svaly
a přehlubokou víru,
že přijde slavný čas, kdy křivdy vyrovnají
a bolesti své svrchovanou míru
promění v radost –
a pro ten zítřek náš
již dnes bych odpustil ti vše, mé město,
ulice má a dome,
však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky
tam nenechaly místo ani pro ptáky –
i kdybych tě ještě stokrát víc miloval,
to ne.

Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták
ve prachu cest,
a aeroplán ať letí do oblak,
až třeba na Mont Blanc a na Mount Everest!

A pak mám strach …
Na krásu Prahy dívaje se shora,
mám duši ještě plnou smutku,
bydlím dnes tam, kde kdysi Dalibora
hudební vášeň zmocnila se chorá,
však umírám tam jaksi bez rozsudku.

I já jsem mnohou píseň složil z nudy
a rozezvučel struny snivých houslí,
i já tam někdy nemám všehovšudy
než vody džbán a skrojek chleba chudý,
tak tvrdý, že byste ho neukousli.

S veverkou, ptáky vězeň se jen baví,
však přece jenom je tu jakýs rozdíl:
dřív pod okénkem naslouchaly davy,
teď však se tam již nikdo nezastaví;
já jsem se zkrátka o pár věků zpozdil.

Kdo v Daliborce ještě dneska bydlí
a vyhlídku má do tmy hladomorny,
ach, toho marně ovívají křídly
Múzy, když sedí v rozviklané židli
a zoufale se dívá na své škorny.

Ó krásné dámy, tancující v kole,
pro půvab váš jsem chytl rukavici
a vyzval soka ihned na pistole
– na strážnici to mají v protokole
a já už k tomu nemohu nic říci.

Krev moje teče, ach jak krev je sladká;
na kterou stranu, hlavo má, se schýlíš?
To není krev, vždyť je to syrovátka,
to není kule, je to z vína zátka!
A pak mám strach, že jsem vám lehký příliš.