Podobnost Sherlocka Holmese a lovce upírů Van Helsinga je zarážející

holmes helsingDvě osobnosti ve světové literatuře Sir Arthur Conan Doyle žil v letech 1859-1930 a Bram Stoker mezi roky 1847 a 1912 a znali se. Conan Doyle vytvořil „lovce zločinců“ Holmese, Abraham Stoker lovce upírů Abrahama Van Helsinga.  Zatímco Helsing se potýká s ďábelským vampýrem Draculou, Sherlock Holmes válčí s obludným profesůrkem Moriartym.

Někteří badatelé na poli holmesologie se domnívají, že byli Holmes a Van Helsing jedna a tatáž osoba. Nevylučuje se ani společná identita prof. Moriartyho a Draculy, ale ať už tak či tak, Arthur Conan Doyle se roku 1924 prokazatelně pokusil o vlastní parafrázi Draculy, jíž se stala povídka Vznešený klient, 54. případ Sherlocka Holmese v pořadí, jak je vydával Conanem Doylem, pokud nepočítáme tzv. zapomenuté causy.
Klient vykazuje takové množství podobností s románem Dracula, až to vylučuje náhodu, a je naopak jisté, že se jedná o spisovatelův žert. Ne první a rozhodně ani ne poslední.

Podobnosti obou dobrodružství shrnuli editoři knihy Upírské příběhy (2009, česky 2012), kde najdete sedm Doylových povídek souvisejících s vampyrismem.

O jaké souvislosti se jednalo v případě Draculy a Vznešeného klienta?
Upír z Transylvánie i baron Gruner jsou oba šlechtici z Kontinentu, jak se v Anglii říká Evropě, a oba využívají hypnózy, aby „lovili ženské“, jak se zase říká lidově. Každého z těchto džentlmenů lze charakterizovat jako „pravého aristokrata zločinu“ a Conan Doyle výslovně praví: „Napovrch atmosféra čajů páté a za tím smrtelná krutost bez hranic.“

Oběma příběhy se svorně vine nit erotického podtextu v podobě krásných žen.
Oba hrdinové například přijíždějí do mlhavého Londýna, aby jednu ženu zničili a druhou ohrožovali. V obou případech se proti jejich temným záměrům uskupí jacísi srdnatí „lovci“ a hatí pak zaujatě plány těchto pochybných aristokratů. A obou dvou případech tomuto týmu oddaně pomáhá nějaká krásná žena, byť ne zrovna Jorika. Zaručeně ale také dáma, která disponuje značným povědomím o příslušném padouchovi.
Mina Harkerová je na Hraběte napojena telepaticky, Doylova hrdinka (její protipól) má zas ponětí o deníku, kam si podlý Gruner nutkavě zanášel veškeré prostopášnosti.

Působivě nastíněná figura hezké Kitty Winterové alias  „temperamentní slečny W.“ více než připomíná Stokerovu Lucy Westernovou, a ta se - stejně jako Kitty – stane první zloduchovou obětí na území Anglie. Jen už jako v závorce dodejme, že autor tento žert pomyslně dotáhl až na území Francie a ke svému oblíbenci Dumasovi, když složil jméno ze jmen mylady Winterové a její služebné Kitty (obě, pravda, sváděl d´Artagnan).

„Tři incidenty“ se ženami, ke kterým došlo v temné minulosti barona Grunera, poukazují přitom ke třem upírkám, s nimiž se střetl nebohý Jonathan Harker na Draculově hradě nad propastmi. Stokerův - a zrovna tak i Doylův příběh – taky ve své druhé polovině shodně líčí skok z okna a k vyvrcholení v obou případech dojde tím způsobem, že se zloduchův obličej rozpadne. U Doyla, pravda, vlivem vitriolu.

Rovněž velmi zajímavé je, že ke zvratům v obou případech dochází ve chvíli, kdy si zloduch znepřátelí jisté vlivné osobnosti a musí Londýn opustit na lodi.

Také finále obou dobrodružství vykazují styčné body.
V jednom z případů zabrání tým Minině proměně v upírku a vlastně tedy pomyslné svatbě s Draculou. V případě číslo dvě je pro změnu zamezeno hrdinčině svatbě s (krajně hypnotizujícím) baronem, jenž je navíc trochu i Modrovous. Ani to ovšem není vše a nikoli náhodou má Grunerovo křestní jméno Adelbert čtyři společná písmena se slovem Dracula, přičemž Hrabě ve Stokerově bestselleru vystupujeí i pod jménem „Mr. DeVille“, zatímco ve Vznešeném klientovi figuruje postava jménem DeMerville.

Dodejme už jen, že Doylova vtipná racionalizace upíra do barona Grunera je obdobou rozmáchlejší racionalizace vlkodlaka do Psa baskervillského. Sherlock ovšem vystupuje i v dalších dvou povídkách, které lze označit za upíří. Tou první je Upír v Sussexu (1924), tou druhou jedna z nejslabších holmesovek vůbec, unavený Dům „U Tří štítů“ (1926). Tady se ovšem Doyle zabývá jen upírkou ve smyslu fatální ženy, která si mládí a svou krásu udržuje „natruc“ milencům. To kvůli této bestii chřadnou a posléze padají coby mouchy, i bez mucholapky. Obrácený princip Vznešeného klienta? Vlastně ano.