Nezval (*26. 5. 1900 – †6. 4. 1958) v knize zobrazil jeden den svého dětství v Lipjanech, když mu bylo asi šest let. Ovšem způsobem hodným génia, umělce, který umí pracovat se slovy, je vzdělaný, sečtělý a má neobyčejnou invenci spojovat krásné, snové v čase i prostoru.
Nápad na knihu se mu vybavil jednoho dne, když v tramvaji ucítil vůni pečiva.
V té době sečtělému Nezvalovi se začal pomalu odvíjet v hlavě film, na jehož formu měli vliv i takoví autoři jako Proust, jehož rozsáhlý román Hledání ztraceného času určitě četl, stejně jako Joycovu novelu Portrét umělce v jinošských letech. Možná zde zapůsobila i četba Goetha nebo Němcové jehož Babičku měl Nezval velmi rád, jak píše:
Jaké nepatrné slohové prostředky stačily Boženě Němcové, aby podala samu sebe v dívce, znepokojené o smysl té či oné večerní hvězdy, jaký satanism, nikdy nedostupný rafinovanosti takového Barbey d´Aurevilly, ztělesnila v situacích, jimiž prochází Viktorka, jak málo papíru vyplýtvala, vodíc čtenáře do jeho vlastních krajin, k bytostem jeho vlastního snu, a což je nejpodivuhodnější, jak málo se obírala starostmi uměle skloubit děj.
Nezvalovým návratem do dětství s mnoha přesahy do minulosti i budoucnosti, se tak stal jeden z jeho největších románů, na který se dnes bohužel zapomíná. Forma se dá přirovnat k proudu vědomí, které v jeho obratném vyjadřování se stává literání skladbou, na kterou čtenář jen tak nezapomene.
Rozhodně by bylo dobré, kdyby román znovu vyšel a ve stejné skvostné typografické úpravě jako ji tenkrát pojal Jindřich Štyrský.
Zajímavost:
Miroslav Horníček vzpomínal, jak v mládí byl absolutně nekulturní člověk a teprve po přečtení knihy Vítězslava Nezvala Dolce far niente, aneb sladké nicnedělání, se jeho vztah ke kultuře a umění zásadně změnil.
Vítězslav Nezval / Dolce far niente / Typograficky upravil Jindřich Štyrský / Sfinx, 1931
Výpisky...
Uchvacuje tě všechno zázračné, avšak snažíš se do něho vnésti nefantasticky řád věcí skutečných tak dlouho, až náhle uslyšíš, veda za ruku skřivánka, v svém srdci dětskou trumpetu jara.
x
A kdybychom mohli býti nějakým zázrakem vzkříšeni za tři dny po smrti, ani potom by nám smrt nezevšedněla, neboť to, v čem jsme tři dny vězeli, bychom nazývali nejrozličnějšími jmény, hlubokou mdlobou, kataleptickým spánkem a stáli bychom znovu před smrtí jako před tajemstvím. Život, i když je ho jen miliontá část, je stále životem, je životem i v bezvědomí a vymizí-li, nemáme to možnost konstatovati již my, umírající, a tak smrt existuje jen ze stanoviska diváků, a ne ze stanoviska toho, jenž ztratil nejmenší možnou pomyslnou částečku života.
Představa posmrtného života, která je na jedné straně utěšující, neboť nám dává naději, že se setkáme s těmi, kteří zemřeli, je z druhé strany krutá, ne vzhledem k živým, nýbrž vzhledem k mrtvému.
Nic není strašnější než představa, že mrtvý může patřiti na pláč těch, kdož jej pochovávají, na bolest, kterou jim způsobil opustiv je a kolik slz by musil prolít účastník svého vlastního pohřbu.
Avšak představa posmrtného života je pro živé a nikoliv pro mrtvé, neboť jejich absolutní nic nepotřebuje již hledati útěchu v ilusích.
Je pro živé, pro zdravé, pro nemocné a pro umírající a přes absurdnost této myšlenky nebudeme se jí moci zbaviti dlouho beze zbytku, neboť smrt je z těch výjimek, z těch úkazů, které nám nikdy nezevšední, poněvadž neexistuje.
x
Od poznání sebe sama závisí často naše celé životní štěstí a tato kniha umožní nejednomu čtenáři dostat se do styku s mnoha zapomenutými krajinami svého já.
x
Mezi obrovské sudy do sklepa kde pluje led
K rozpáraným kravám do ještě podivně}šího labyrintu
Lidskost krásný pojem Ale pravá poezie je tam
Tam dole mezi sudy a mezi střevy
