Knihy o Sherlocku Holmesovi, této ikoně starých mládenců a snad i intelektuálů, plní pouze v českých překladech dvě menší skříně. James Lovegrove (*1965) do kánonu přispěl opakovaně a také titulem Sherlock Holmes and the Shadvell Shadows (česky koncem února 2024 s vročením 2023).
„Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Opravdu, někdy si myslím, že máte nadlidské schopnosti.“
Inspektor Stanley Hopkins v povídce Opatské sídlo.
Premisa příběhu je pro „tradicionalisty“ za čarou.
Profesoru Moriartymu, tomuto zločinnému matematikovi, vlastně od začátku pomáhaly nadpřirozené potvory lovecraftovského mýtu Cthulhu.
Než řekneme další, zastavme se, prosím, u silné zásady, kterou sir Arthur Conan Doyle nikdy neporušil, když psal o Sherlockovi, ale na kterou Lovegrove trošku plivl.
Ač spousty případů Sherlocka Holmese na začátku vypadají jako útok nadpřirozena, pokaždé se causa vystříbří a zvíme, že měla pouze ukrutnicky abnormální nádech a veskrze lidské pozadí. Konkrétně? Vyberu případy Strakatý pás, Žlutá tvář, Nezvěstná šlechtična, Pes baskervilský, Ďáblovo kopyto, Voják bílý jako stěna, Upír v Sussexu, Šplhající muž, Lví hříva.
Vše jsou, to nepopřete, fakticky horory a pokaždé začínají informací o groteskním efektu, u kterého rozum zůstává stát. Následuje drama, nakonec si ale pokaždé poklepeme na čelo, jak nás mohlo nenapadnout přirozené vysvětlení.
Příkladem je Nezvěstná šlechtična, představující (v příjemných paprscích podzimního sluníčka) přirozenou a nikterak fantaskní reflexi na Draculu Brama Stokera. Manipuluje se zde s rakví a Sherlock vypadá skoro jako Abraham Van Helsing. Nebo chvílemi.
Spoustu reálně vysvětlených případů největšího detektiva vymyslelo za dalších sto let (a do dneška) ještě asi milion mistrů a konkrétně u nás pánové Martin Petiška, Ilja Hurník, Rudolf Čechura anebo Petr Macek. A to jsou korektní tvůrci. Všechna čest.
Ale našli se - v menší míře - i tací, kteří zásady pravé detektivky porušili, čemuž se SIR vzpíral.
Příklad? Sbírka povídek více autorů a autorek Duchové na Baker Street (česky 2007), v jejímž úvodu Watson říká:
„Co se týká vědeckého přístupu, já neznám nikoho, kdo by tak trval na důkazech, a to nikoliv nabídnutých lidskými smysly (neboť Holmes věděl, že smysly mohou člověka oklamat a zradit), ale těch z materiálního světa… Moje žena se tím dobře bavila, neboť Sherlock dosáhl největších úspěchů a slávy zrovna v době, kdy v Anglii vrcholila obliba duchařských příběhů.“
A následují jednotlivé případy, které Watson zaznamenal potají, „když Holmes nebyl doma“, a kde většinou nezbývá než uznat, nakolik člověka svět „přesahuje“.
Ale to praktický pátrač slýchal nerad a v příběhu o upíru ze Sussexu nám až polopaticky sděluje:
„Naše firma, Watsone, stojí pevně nohama na zemi a tam taky musí zůstat. Svět je pro nás velký dost. Nadpřirozené jevy se nemusí hlásit.“
To jsou tedy hranice, které sám sobě stanovil Conan Doyle, a sotva kdy sám slyšel o Howardu Philipsi Lovecraftovi; takže by byl překvapen dnešní existencí sbírky lovecraftovských holmesovek Stíny nad Baker Street (česky 2007), do které mj. přispěli Brian Stableford, Neil Gaiman anebo Barbara Hamblyová.
A my díky té knize víme, že roku 1894 luštil Sherlock Záhady červa a roku 1898 případ Arabova rukopisu.
Snad i tahle publikace plná bizarních nápadů se stala vzorem pro nynější Shadwellské stíny, jejichž autor se jinak dostal do užšího výběru Ceny Arthura C. Clarka i Pamětní ceny Johna W. Campbella.
Tady pak umně vykresluje alternativní svět, kde se racionální doylovské příběhy prolínají s „běsy H. P. Lovecrafta“ a „navzájem se doplňují jako jin a jang“.
Na sklonku života, roku 1928, přiznává doktor Watson, že bylo všechno krapet jinak a že tajil ve svých vzpomínkách na Holmese notnou část pravdy.
„Ve skutečnosti jsem vyprávěl pouze jeden druh příběhu, abych odvedl pozornost od jiného, a vytvořil jsem umělou slupku okolo temného, shnilého jádra. To proto, abych ochránil civilizaci před fakty, které by uvrhly do zmatku její útulnou sebejistotu.“
Máme tím alternativní historii Sherlockovy kariéry, kterou doktor Watson (a skrze něj lstivý Lovegrove) předestírají celou trilogií Sherlock Holmes a shadwellské stíny, Sherlock Holmes a miskatonická monstra a Sherlock Holmes a ďáblové v Sussexu.
Další dvě knihy česky teprve vyjdou a ústřední události těch románů se odehrávají přesně v patnáctiletých intervalech let 1880, 1895 a 1910.
V první z knih, kterou držím v rukách, mimo jiné poznáme ztracené město Ta´aa, abychom posléze zjistili, že mohli být sourozenci Mycroft a Sherlock Holmesovi hned na úsvitu kariér zadušeni Moriartym. A zavražděni by taky byli, kdyby, inu, toho profesor (a stejně jako všichni padouši dobrodružných románů) tváří v tvář už spoutaným zajatcům tak hrozně moc nenakecal.
Hle, jak vzpomínku reflektuje dobrý Watson:
„Ve folklóru je řada bytostí, které v sobě spojují vlastnosti člověka a hada,“ řekl Holmes. „Zdá se, že byly méně mytické, než se domníváme,“
„To rozhodně,“ odpověděl Moriarty. „Kekrops, první král Athén, byl údajně napůl had.“
„Stejně tak Lamia a Gorgony.“
„I aztécký bůh Tlaloc, hinduistická Naga, řecký bůh Glykón a nezapomínejme na čínského Adama a Evu, F-siho a Nü¨wu… Kdo může říct, že se tyto mýty nezakládají na faktech? Kdo může říct, že nejsem taky já vzdáleným potomkem jedné takové bytosti?“
„I Satan byl had, ne?“ řekl jsem.
James Lovegrove je tudíž taky eklektik a vedle plíživého Chaosu neopomíná vytáhnout i eso:
knihu Nekronomicon, jejíž kopie byla ukradena z Britského muzea.
A zrovna tak využívá magické zaříkávání, vyslovované ve finále osobně oním bídným a přemoudřelým matematikem:
„Fhtagn! Ebumna fhtagn! Hafh´drn wgah´n n´gha n´ghft!“
A protože autor počítal taky s tebou, ty nerudo-čtenáři, kterému se zajídá přitaženost za vlasy, omluvil se úvodem své knihy takto:
Eastbourne, Velká Británie. Listopad 2016.
Nechávám na tobě, čtenáři, aby sis udělal obrázek.
Sám se rozhodni, zda podstatně přepisuji holmesovský kánon a zda jej křivím skrze zkreslující hranol kánonu lovecraftovského, anebo jde o výplody pisálka využívajícího popularity ne jedné, ale hned dvou ikonických figur naší doby.
Můžeš tomu říkat, ano, crossover, a můžeš tomu říkat „splácanina“ a můžeš tomu říkat i „tahání peněz z lidí“.
Nebo tomu říkej zjevení. Je to na tobě.
James Lovegrove: Sherlock Holmes a shadwellské stíny. Přeložil Marek Čtrnáct. V edici Vendeta vydal Dobrovský. 320 stran.
Sherlock Holmes a Shadwellské stíny - James Lovegrove | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
