Plno lidí si teď řekne: „To si radši znovu přečtu nějakou jeho biografii.“ A dalším samozřejmě dobře stačí heslo na německé „wikyně“; ještě jiným to stručnější na Wikipedii české. Nic proti tomu, avšak u románu irského autora Colma Tóibína Čaroděj jsem si třeba já prvně a ve vší intenzitě uvědomil, co má román oproti biografiím navíc. Mj. může vědoucně doříkávat i domýšlet.
Někdo namítne, že pak jde o plané spekulace. Nepodložené vždy s jistotou. Každá spekulace přece je vachrlatá.
Možná je to pravda a jistě nebudu tvrdit, že tři mušketýři (také byli původně skuteční) prožili život zrovna tak, jako ho známe z románu Tři mušketýři. To je nesmysl.
Ale upřímně: věřím, že Thomas Mann žil v podstatě tak, jak to líčí Tóibín.
Irčan sice možná i něco přidal (přispekuloval) a něco ubral (zestručnil), nicméně před nás vyvstává Mann vysoce pravděpodobný. Zda i obdivuhodný? To bych přímo neřekl. Génius, ale trpící. Přesto schopný a plodný muž - a narozený na šťastné planetě.
Pro něj. „Německo je tam, kde jsem já.“ Neřekl to snad? Řekl.
Jsou i jiní, další autoři životopisných románů (netroufám si ani jednoho jmenovat) a hle, šlapou permanentně na brzdu, na bryčce přitahují opratě. Napíší regulérní biografii a ji pentlí. Hlavní je pro ně vymyslet nějaké ty dialogy a hotovo a Anka, bubnuj. To si ale pak opravdu radši přečtu práci historika.
Někdy je samozřejmě těžké předem odhadnou, zda román spadá do podobně ploché kategorie, ale Tóibín přifařil pod název podtitul Imaginativní román, takže u sucharů možná vzbudí obavu; ale sám suchar nejsem a… nelituji. Proč a čím se mi knížka zamlouvá?
Nejprve pár slov o muži jménem Mann, protože nepovažuji za fér předpokládat, že vše nosíte v hlavě.
Thomas Mann (1875-1955), narozený v Lübecku, byl z rodiny obchodníka a senátora a vnuk dámy z rodu brazilského statkáře (německého původu).
Jeho bohatý otec zemřel, když bylo synovi teprve šestnáct, a Mann se roku 1901 proslavil rodinnou ságou Buddenbrookovi. 1905 si vzal dceru vzdělaného židovského obchodníka Katiu Pringsheimovou (postupně spolu měli šest dětí) a roku 1905 vyšel i jeho skvělý románový portrét Friedricha Schillera.
Roku 1912 zveřejnil novelu Smrt v Benátkách, z roku 1919 je idylická novelka Pán a jeho pes a mezi roky 1913-1924 napsal „díky“ manželčině nemoci román Čarovná hora. Převzal klidně Nobelovu cenu (1929) a roku 1930 pronesl první protinacistický projev. Téhož léta ukázal v příběhu Mario a kouzelník moc demagogie a davové psychózy. Německo (1933) opustil a žil nejprve především ve Švýcarsku.
Roku 1936 obdržel československé občanství a roku 1938 odsoudil Mnichovskou dohodu a ujel do Spojených států, kde získal další občanství (1944). Roku 1947 vydal román Doktor Faustus, na který navazuje vynikající esej Nietzscheho filozofie ve světle naší zkušenosti (1948), jímž se tohoto filozofa právem zastává.Mann zemřel ve Švýcarsku, kde znovu žil od roku 1952.
A co „přidal“ do románu Tóibín?
Imaginaci, ano, ale není to imaginace ve smyslu fantazijních výstřelků. Jsou odvážně rozpracovány Mannovy vztahy k rodině a víme, že významnými spisovateli byli také jeho bratr Heinrich (1871-1950) a syn Klaus (1906-1949).
Dojde zde každému, co znamená „ocitnout se ve stínu“, a stín dopadá jak na Klause (nejen podle mě nešťastníka), tak i na bratra Heinricha, jehož dílo se - mimo Německo - nikdy moc neprodávalo. Zůstal nakonec znám, jak ještě sám pocítil, hlavně jako autor předlohy filmu Modrý anděl, nu, a být populární hlavně či díky půvabným nožkám Marlen Dietrich, to potrápí.
Naštěstí (a především v Německu) Heinrich úplně neostrouhal.
Ostatně i Klaus Mann uměl psát - a viz román Mefisto.
Ale nějak to nestačilo a bohužel zemřel předčasně a tragicky. Náš román nijak nemaskuje, že se ani Heinrich a ani Klaus nedokázali jen jako spisovatelé uživit. A stávali se - více i méně - závislí na bratrovi a jeho ženě.
Nakolik a kdy vlastně Thomas právě tyto dva muže podporoval, ale jasně není ani z Tóibínova románu. Narazíme ovšem - v jeho vizi - často na určitý Thomasův chlad a „schopnost se oprostit“. A teprve po smrti Heinrichově i Klausově se hovoří o určitých výčitkách; ale Mann se - po právu - v ničem podobném neutápěl a zvyklý byl dennodenně pravidelně pracovat, tj. psát, čemuž se Klaus Mann minimálně jednou vysmál. Ale byla to pro Thomase správná a jediná možná cesta. Miloval i veřejná čtení, kam jej vozili, a přednášky. Podpisové akce. Setkání s fanoušky.
Tím se dostáváme k opatrnému-neopatrnému zohlednění Mannovy sexuální orientace.
Tlačí tu Tóibín na pilu? Ano. Ale řekl bych, že přiměřeně.
Například se dočítáme, že si Mann během přednášek vždy našel v publiku jednoho nejsympatičtějšího jinocha a mluvil prvořadě pro něj, k němu. Navíc tak, že to dotyčný poznal. Po přednášce čekal Mann, zda jinoch přijde pro podpis. Někdy se stalo. Jindy zmizel v davu. Byla to Mannova malinká smrt.
Román zdůrazňuje samozřejmou oddanost jeho manželky, která vše chápala, tolerovala a muži s muži pomáhala.
Sama orientace ale nestojí ve středu dění (právem). A homosexualita, k níž se úplně přizná jeho syn Klaus, není také nijak přehnaně modulována. Bylo to prostě tak a vznikaly horší problémy. Hitler, nutnost emigrovat, šance se uživit v Americe. Atd.
Osobně mě přesto zaskočilo, jak líčí Tóibín samotný konec života Thomase Manna a konkrétně jeho vzplanutí k jistému hotelovému číšníkovi.
Tento vztah je zobrazen jako opětovaný, ačkoli zcela nenaplněný, a mj. vidíme Mannovy sny. Ty se - přece jen - liší od běžnějšího snění o jinoších, které někdy souvisí s touhou vrátit se do mládí či touhou po ideálním synovi. Zde… Musím říct, že i tady jsem autorovi románu uvěřil, nicméně už jsem si byl vědom, že mě nese vlna oné imaginace. Cítil to Mann opravdu takto silně, když mu bylo již takřka osmdesát? Nevím.
A skutečně psal Zpověď hochštaplerka Felixe Krulla (1955) především podle sebe?
Opět nemám tušení. Ale co se týká prvého z problémů, v sedmdesátých letech byly odtajněny soukromé Mannovy deníky a prvně se ozřejmilo, že byl - přinejmenším - bisexuální. Je ošemetné na tom cokoli stavět, to vím, ale Tóibín deníky zná a vize jeho románu působí přesto či právě proto solidně.
Ale každý historik, míním regulérní, může nad věcí udělat leda kříž a dvě věci.
Zaprvé má možnost lamentovat a román zcela ignorovat.
Za druhé má možnost jej komentovat.
A protože nejsem literární historik a navíc tu není místo, druhou možnost nechám jiným. Jako ignorant jsem se každopádně nezachoval a knihu chci doporučit. S rizikem, že Thomase - už rozhodně nikdy víc - neuvidíte jako předtím.
Colm Tóibín: Čaroděj. Z anglického originálu THE MAGICIAN (1922) přeložila Adéla Bartlová. LEDA. Praha 2023. 360 stran.
