Stanislav K. Neumann. Kniha lesů, vod a strání je překvapující přírodní lyrika talentovaného básníka

Řeka Svitava, moravská krajina, les, louky a život, to jsou témata 62 básní Neumanna z roku 1914.
V nich se vyznává k obdivu ke všemu živému, co nás obklopuje a co nám dává energii. V přírodě nachází harmonii a řád i svobodu, protiklad toho, co zná ze života lidské společnosti. Z básní je cítit touha po svobodě, po aktivním životu naplněném radostí a smyslem.
Opomíjený básník Stanislav Kostka Neumann (5.6. 1875 – 28.6. 1947) vás určitě mile překvapí.


Stanislav K. Neumann, Kniha lesà, vod a strání. Básně 1907-1913, dřevoryty Jaroslav Benda, 1914.

Stanislav Kostka Neumann / Kniha lesů, vod a strání (1914) / výběr

VSTUPNÍ MODLITBA

Ve jménu života i radosti i krásy.

Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy, přijď nám tvé království se všemi svými plesy, nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.

Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu, pokorné bylině i zpívající vodě,
jež z drobných pramenů chce míti veleproud; tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu, abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě
a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.

Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami, když máme času dost na paláce a básně, na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely; však síly třeba nám, jež zrušila by klamy
a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně i naše synovství nad zápor zbabělý.

A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí, jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí sluhové fantómů a blasfemických věr.
Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí do bahen ohavných, že ve své beznaději ti, matko, klnem pak pro jih i pro sever.

Však do pokušení nás uveď v každé chvíli, vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne, kypící, milostné a širé tělo tvé!
 
My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili, tvá míza v poskoku se cévami nám řine
a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé.

Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě, a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;
v temnosvit života se pohrouží jak robě pro sladkou zralostí již pukající plod.
Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy ... Ve jménu života i radosti i krásy.

JARNÍ ZVĚSTOVÁNÍ

Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou a chladem, který vál ze sněhů svítících, den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou, však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh.

Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka, divadlo veliké pod lesy hrály kry; my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká, a připravovali své jarní mimikry.

Však březen závistně nám nové poslal sněhy, sen sněženkových spoust nade vším rozestřel; tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy, my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel.

A neupřímný květ co jitro sněžil venku,
by slunci vzdoroval, jež přišlo k poledni;
kůl každý v plotě sníh měl skvělou za čelenku;
však my jen čekali na sněhy poslední.

Tak dlouho čekali jsme touhou rozechvěni. Dnes… atmosféra jest jak brána dokořán ve svěžest, modro, jas ajitřní kuropění, dnes první sladký vznět byl země lůnu dán.

Zdrávas, země, plná milosti,
požehnaná jsi mezi světy, země,
požehnaný plod života tvého, člověk!

ZÁŘÍ

Ty, sladký září! Jak je modré nebe nad těmi vrchy, kde se barvy rodí!
Jdu zmaten vzduchem, jenž je plný tebe, a chtěl bych plouti povětrnou lodí.

Tak zcela nízko nad lesy, jež mění svou píseň zelení na píseň žlutí,
a v slunci tiše oddati se snění
o novém jaru, novém zahynutí.

I tak je dobře však na zemi něhy, jež dovede tak krásně umírati
na chvíli, požár uhašený sněhy,
by znovu vzplála s jarem, jež se vrátí.

Již v lesích strání měď a zlato hoří, koňadra u cest nepokojně hvízdá v klid, jenž se snáší ze sivého boří
a v němž svou radost poslední teď hmyz dá.

Motýla zdvíhám létem znaveného  a zas ho pouštím na poslední květy; ještě se těšit budem ze dne svého
já, cikády a ptáci, zvěř a květy ...

Proč prchají však světle hnědé srny? Můj krok přec tišší nemůže už býti.
Jsem tulák trochu rozedraný trny a teplo zvířat chtěl bych pocítiti!

DUBISKO PADLO

Za mostem u Myši díry jednoho rána v září veliké dubisko padlo z úpatí skalnaté stráně,
na louku zrosenou padlo k slunci tíhnoucí tváří; dělníků osm tu stálo, listí pršelo na ně.

Sekyrou podťato hlučně a pilou podřezáno do trávy zrosené padlo, až v kučeravé hlavě tisíce stonů zavzdychlo a zapraštělo v ráno,
jež rez a žluť a červeň strání odhalovalo právě.

Svitava vzdorně hučela, do balvanů bila, strhujíc v bělostnou pěnu zlaté habrové listí, nad černavými bory kavka se rozkroužila: dělníků osm tu stálo, lidé, jimž se chce jísti.

Dělníků osm tu stálo z rozkazu knížete pána, nepřátel osm tvrdých vtrhlo sem z blízké vísky,
v samotu, v ticho za řekou: v šest padla první rána; za dubem padnou duby, habry, břízy a lísky.

Na sta jich padne, útlé i okoralé již kmeny,
v bok stráně vnikne kopáč, až jiskry vydá kámen, balvany zřítí se v řeky tok hlučný a rozpěněný,
mech v hlíně zalkne se udupán a hraboš prchne zmámen.

To cestu rozkázal budovat náš katolický pan kníže; do Dlouhých strání se povine vzhůru tišinou lesů, by z rodné hlíny v údolí a k nádraží měly blíže mrtvoly smrků a sosen padlých v bitevním děsu.

TAM, KDE MĚSTO POČÍNÁ

Ze starých topolů tu prší srdce sivá
do řeky, zkažené mdlou špínou předměstí, v níž továrenský kal a barva nepravdivá zpěv zkouší duhový o shnilé neřesti.

Tok teplých odvarů a splašek ustálených lesklými žilami mdlá žíhá mastnota;
ryb těla stříbrná od břehů prchla zděných plesnivým kamenem, v němž bahno klokotá.
 
Jak zpustlý hřbitov tu i dno je zneuctěno, kde mrtvá koťata se jistě válejí;
puch stoupá soumrakem, a vše je zachmuřeno, když tudy otroci jdou domů z galejí.

A umírání sil je tady teprv smutné, tak jako renouveau je k pláči žalné tu;
jen zima přijde sem jak smilování nutné a hanbu ukryje v svém bílém sametu

snad aspoň na dnů pár, ač neuvěříš ani, že také tenhle kout se někdy rozjasní ... Och, jak je krásné teď tam u nás umírání, kde vrchy planoucí o zašlém létu sní

a všechen slunce jas, jejž dlouhým douškem pily, teď v nach a ve zlato svých lesů vdechují –
och, jak je svěží teď a jasně rozpustilý tam u nás řeky proud, s nímž vlny strhují

od rodných břehů vrb a olší listí sváté ... Zde je vše prokleto a zhanobeno však, vzduch, půda, řeka, strom i dětí tělo zlaté i oprýskaná zeď, jež ční jak ztvrdlý mrak.

A místo pryskyřic a lesů bílé páry
již z dlouhých komínů dým stoupá k blankytu: před sluncem ukrývá své zmrzačené tvary kout země zchátralé a zmírající tu.

LISTOPAD MEZI BUKY

Všechny jizvy strání se již obnažily zvětralé a šedé, mechem skvrnité. Suchá voda větru šumí steskem lesů, po vrších je slunce měkce rozlité.

Slunce milosrdné, jež by chtělo hřáti stromů vrcholky již polobezlisté ... chladný den má vůni hrdé rezignace, barvy rozkladu a lesky zlatisté.

Bloudím žleby mezi bukovými lesy. Ještě mají stromy trochu zeleně,
 
vydechující do spleti kmenů choře lehce fialovou páru jeseně.

Bloudím tiše s křídly klidně složenými, zhnědlé zlato buků šustí pod nohou, na dně žlebu ručej zvoní ledovitě,
ptáci – touho! – ptáci zpívat nemohou ...

Stojím v klíně kopců; harmonií stesků sladce dýše píseň listopadová.
A mne mrzí jedno: v černém haveloku že tu stojím jako skvrna surová.

Raději byl bych faunem chlupatým a hnědým, v hnědých proudech listí sotva zřejmý bod: na bukový pařez s píšťalkou bych used
listům padajícím hráti doprovod.

VLOČKY JDOU

Zatáhla se nebesa těžkou šedí sněhovou, miliony vloček jdou, rozsypou se: hou, hou, hou, se zemí se nebesa spojí sítí ledovou,
země ztratí špinavá unavenou barvu svou.

Radosti své rozloží bílé plochy veselé, neubrání se jí ni černé bory na horách,
a jen řeka kalná, mdlá jako z tuhy vyvřelé,
zhltne vločku za vločkou, světélka, jež mizí v tmách.

Spadne k zemi velký mír s šumem skoro neslyšným,
„odpusťme si, co jsme si,“ šeptly vrchy, pole, les; bílé ticho ulehne se životem bezdyšným
v širý kraj a širý klid vanoucí až do nebes.

Krtek spí již v doupěti, v hroudě strnul drobný hmyz, zrno jasně vzklíčené čeká povlak sněhový,
holé stromy svírají zastavené proudy míz, skála o svých nadějích ničeho již nepoví ...

Přes noc spadne bílý div do polí a do lesů, bílý mír a bílý jas, pokoj všemu stvoření.
K zásypům svým půjde zvěř, v oku klid a bez hlesu, v hluboký a tichý žleb, kde se vzpomíná a sní.
 
Sní a čeká ... Člověk jen v děrách svých v ulicích hladem, krví, mozkem štván šílenství svých nezmění; v bílý den i v bílou noc řičí jeho řev i smích,
neustálý boj o život, neustálé říjení.

PROSTÉ SLOKY
I
Miluji  hvězdná  nebesa pro jejich hloubku a krásu, pro jejich modrou záhadu plničkou třpytného jasu.

Napohled úsměv, ticho, mír, ve skutečnosti strž světů nejhezčí, nejpodivnější
bez bohů a jejich tretů.

Stanul jsem v noci lednové uprostřed nesmírných sněhů: velebnost hmoty chápal jsem a v srdci pocítil něhu.

II

Nevíme kam a nevíme proč, záhady všude je tolik;
nebesa hvězdná podivná jsou, podivný květnatý dolík,

tak jako každý života děj, černých těch borů tam zrání – i to, že dřepič z kaváren, já, šťasten jsem na sněžné pláni.

U DĚRAVÉ SKÁLY

Na šedém balvanu Děravé skály se samotou srůstaje sedím,
pode mnou vody jak by se rvaly, na zběsilou Svitavu hledím.

Rozbouřená písnička vody,
 
mé mladosti, mých nadějí parafráze, podjarní předzvěst nové budoucí shody ... jí naslouchám a je mi blaze.

Pleskají, hučí, šumí a zvoní vody, žlutavé vlny letí, rozbíjí se a pění, vzduch revolučními chvěje se svody; však lesy strání dumají v snění.

Jakož jim kážou zákony rodné hlíny, oddaně mízy vzestup očekávají,
své věrny zemi, věrny sobě pod oblačnými stíny pevně se drží a zrají.

I já tu přitisknut ke skále chladné
své půdě i sobě věrnost přísahám celou, bez lítosti nad tím, co ve mně vadne,
tomu, co klíčí ve mně, oddanost slibuji vřelou.

Svoboden býti, toť kvésti a zráti po zákonech svého růstu,
neohlížet se napravo, vlevo nešilhati, nevěřit hýření, neřku-li půstu.

Na věky hotov s bohem, s osudem usmířený, marnými blasfémiemi nedráždím nervů; miluji slunce, zemi, lesy, vody a ženy –
s lidmi se, když je to nutné, bez bázně servu.

Jen abych nezradil sebe, toho jest nejvíce dbáti, bytosti rytmus sblížiti s rytmem země,
na pevné půdě co nejpevněji státi a vteřinu pochopit jemně ...

IMPROVIZACE

Mateřídouškou ruce mi voní;
ležel jsem na mezi, naslouchal skřivanu, zda je to pták, či zda srdce to zvoní
mně po ránu.
Procitlá země, nadechlý sen, slibovala mi rozkošný den.

A jahodami ruce mi voní,
mám krev jejich na rukou, na retech.
 
Přišel jsem do seče, plazil se po ní, na slunci poledním vřel její dech; padl jsem hluboko do trávy
v den jásavý.

A borem ruce mi voní.
Po stráni dolů běžel jsem bořinou, kmenů se chytal, těchže jak loni, sklouzal jsem, klopýtal za srnčí rodinou.
Opilý lesy, divoký, nevinný stanul jsem nad domky dědiny.

A ještě něčím ruce mi voní:
Svou milenku našel jsem pod jabloní.

MAKOVÁ KYTICE

Na lukách dole řinčely kosy, nahoře v polích perlami rosy pomalu brodil jsem se jak zvěř; z ranního navracel jsem se lovu,
ze všech stran kynul mi pod nebem z kovu kvetoucí šípkový keř a keř.

Ale já mimo šel a jen jsem stanul všude, kde rudější makový planul dnes ráno rozvitý květ.
Pole a pole mou skládala kytku, smělou a veselou, zářící kytku, na kterou hleděl celý svět.

V dědině teprv se probouzeli. Jen dělníci jdoucí do práce zřeli po očku na kytku červenou.
V kalném tom šedivém dnešním ránu do květovaného dal jsem ji džbánu, na okno postavil – barvu svou.

Zpívá a jásá. Pomoci nelze křesťance Marii, židovce Else, každá ji políbí pohledem.
Sedláci, měšťáci, profesoři líbají kytku. A kytka hoří
drzým a pohanským plamenem.

 
RYBA

Chytil jsem rybu. V objetí ruky vzpíná se, dusí v objetí žhavém. O šupin stříbro nebeské luky křesají blesky na jasu plavém,

jenž pojí zemi s oblohou vroucí,
kde slunce klenbu blankytnou sžehá. Ty, rybo lesklá, ty, rybo mroucí, studených hlubin u tebe něha!

Stříbrný svědku pohádky vodní, divoké řeky obyvateli,
táž jsme přec hmota, bratři jsme rodní! Silnější já jen, krutý a smělý,

šeru jsem vzal tě zelenavému, ze stínů rdestů kamenné skrýši.
Pro radost srdci zpohanštělému svírám tě krutě, zdvíhám tě k výši.

Zahyneš, lekneš, hozena na zem, na půdě horké zadusíš se, hle!
Anebo tebou mrštím tu rázem
do trávy sluncem srpnovým sžehlé.

Vzpínáš se, záříš; krůpěje kanou
zpět v řeku divou, v proud sladce jasný ...
– – Ej, běž! Leť vodou rozezpívanou! Život je přece příšerně krásný!

STESK NA KONCI LÉTA

Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko jak lodi pokojné a bílé plachtoví;
vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko, na stráních poslední den zmírá srpnový.

Klid hledá babočka a rozbitá má křídla
– i cesta za květy a sluncem poraní –; předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla, se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.
 
Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle, přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů, je naše údolí zas opojné a ztichlé,
neb rázem uprchl dav tučných kramářů.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem, mé srdce chvěje se a těká zmučeno
a divně zmateno – zda sytostí čí hladem? –
chce sladkou moudrostí být upokojeno.

Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval. Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové: jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval, jsem příliš lidský rek pro snění nachové ...

Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě a žádnou iluzí se nedá poplésti,
mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě: s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.