Poezie Jiřího Suchého a jeho kouzlení se slovy a rýmy

Jiří Suchý bydlí s námí už mnoho desítek let. Milovala ho babička, máma, miluje ho moje žena i naše děti. Bydlí s námi a je ho plná knihovna. Zajimá vás proč? Řekl bych to jeho slovy: Protože mezi básníky ho žádnej Vítězslav nezval...
Protože jeho kouzlení se slovy je nám blízké, těší nás, pohladí a rozesměje. Číst jeho poezii je jako procházka v lese, kde poletují slova, rýmy, kde se na vás smějí verše. A my všichni se do jeho lesa vracíme. Je to jednoduché. Bydlí přece s námi v knihovně.





Více: https://www.jiri-suchy.cz/

ZRCADLO

Zadívala se do zrcadla tak intenzívně,
že obraz její tváře tam jednou provždy zůstal.
Zaryt do amalgamu
stal se jediným svědkem toho okamžiku,
kdy marnivost ji donutila hledět
na stříbrnou plochu
onoho nepostradatelného předmětu.

A tak podlehla klamu.
Kdykoliv se podívala do zrcadla
a viděla, že její tvář se nemění,
byla spokojena. A léta plynula.

Až pak jednou
zrcadlo se rozbilo
a jeho střepy věštily sedm let neštěstí.
Koupila nové
a bezstarostně do něj pohlédla.
Zděsila se.

Ihned běží se zrcadlem zpátky do obchodu:
Co jste mi to prodali za šmejd?
Dívám se do zrcadla a vidím stařenu.
Ale já chci vidět sebe!

Však vidíte, pravil obchodník.

z knížky Černá vzducholoď


PROČ

Znám ji?
Neznám ji?
Na koho tu čeká?
Proč drží cigaretu kterou nekouří?
Proč hledí do slunce a oči nemhouří?
A proč se tváří jako ticho před bouří?
Plaše se rozhlédne a pak si zvolna kleká
Kleká si na chodník...
Začíná tiše zpívat...
Zpívá a zpívá... Svléká se a svléká...
Pak zase vstává
Hned si zase kleká
Proč jen se vlastně musím na ni dívat?
Dívat se na to jak se obnažuje
Proč je tak nestoudná a proč jen je tak smutná?
Proč její píseň proč tak divně chutná?
Proč slunce zapadá když před chviličkou vyšlo?
Co je to za den? Stíny zrezivěly
Vzduch voní závratí a chutná po oceli
A ona? Nemá nic a rozdávat chce mnoho

Na tvrdé dlažbě její tělo měkké
Tiše se hlásí k touze dávnověké:
Chce obejmout a je jí jedno koho
Vždyť nemá nic a rozdávat chce mnoho
V kaluži kalné ležíme teď oba
A s námi Nuda Závrať Něha Zloba
Co je to za den kdy se dějou věci
Tak složité jako ten ježek v kleci
A úporné jak Jehovovi svědci
Zbytečné jako Nikdy ale Přesto
A vůkol leží opuštěné město
Ve kterém jsme tu sami Já a Ona
Omšelá veteš leží vedle skvostu
Ona se zvedá... Za ruku mě bere
A pak mě vleče k Nuselskému mostu

Nikdo neslyší jak mi šeptá Skoč!
A není nikoho kdo řekl by mi proč

ze sbírky Kaluž


TICHO

Přichází ticho po pěšině
Přichází nikým neslyšeno
Buď zdráva tichá pivní pěno
Jak se máš?

A zatím děti kraválu
Libující si ve svém hluku
Adorujíce sílu zvuku
Vesele tančí

A tiché ticho tiše šeptá:
Stejně jednou skončíte v mé náruči
Tak co

ze sbírky Kaluž

BÁSEŇ O NOZE

Neupřímná noha ženy
Karta falešného hráče
Noha Máří Magdalény
Která hřeší a pak pláče

Noha která drtí patou
Moji píseň o tvé kráse
Moji báseň započatou
Která konce nedočká se

z knížky Kolik očí má den


BLUES O ŽIVÝ VODĚ

Až najdu pramen Mississippi
Až najdu pramen řeky Swanee
Snad najdu taky
Pramen živý vody
Tý vody která budí unavený
A křísí mrtvý k životu

Blues je černej pes
Kterej se ke mně přidal
Na mojí cestě k prameni
Z počátku jsem po něm házel kamení
Zmiz potvoro máš smutný oči
Máš oči jako holka
Která mě opustila
Zelený jako naděje
Která mě tenkrát zbyla
Která však nestačila
Mně klid a štěstí dát
Máš oči jako válka
Ve který jsem pad

Až najdu pramen Mississippi
Až najdu pramen řeky Swanee
Snad najdu taky
Pramen živý vody
Tý vody která budí unavený
A křísí mrtvý k životu

Zatím ji ale hledám
Tu živou vodu
A do pochodu
Zpívám si blues

Obřadně jsem tenkrát položil
Desku na gramofon
Chvěly se mi ruce
Nemohl jsem najít střed
Konečně

Pak jsem nasadil novou jehlu
(Safírový hrot byl tehdy přepychem)
A zlatá etiketa se mi roztočila
Před očima

Pamatuju si že jsem zřetelně slyšel
Modrou barvu
A měl jsem pocit
Že se mi točí hlava
Zatímco deska stojí
Takže mohu přečíst
tři slova na etiketě

Rhapsody in blue

z knížky Med ve vlasech


PIONÝRKA

Já pamatuju krásné časy
Kdy pionýrka zpívala si
Radostnou píseň o vlasti
Ve které i skřivan plnil plány
Ve zpěvu nad družstevními lány

(Kulak se chytil do pasti)

Všichni se smějou vesele
Jen dělník s rudou svatozáří
Se onoho dne smutně tváří
Neb zítra bude neděle
A jeho soustruh opuštěný
Nebude zpívat Píseň práce

(Kdosi se houpe na oprátce)

Pionýrka už dozpívala
A nese košík plný malin:
Ó kéž by tu byl soudruh Stalin
Já řekla bych mu: Otče náš
Vem si je i s tím košíkem

(A zatím táta v kriminále
Opakuje si neustále:
Když vánočku - tak s pilníkem)

Ach kdepak jsou ty krásné časy
Kdy ten kdo nosil dlouhé vlasy
Byl považován za živla

(Uvědomělá žena z lidu
Si před ním s chutí odplivla)

Byl první máj byl lásky čas
A průvod pracujících mas
Skandoval hesla o míru
A holubičky z papíru
Neznámou rukou vystřižené
Nám z ruky zobou

(A kulak zajiká se zlobou)

A pionýrka s rudým šátkem
V bufetu cpe se karbanátkem
A protože je v rozpuku
Není jí vůbec proti mysli
Ze svazák v modré košili
Jak potajmu tak co chvíli
Jí sahá nejen na ruku

ze sbírky Kaluž


LOUŽE

I
Pršelo
a když déšť odešel
zbyla po něm pod okny louže
a toho večera
zrcadlily se v ní červánky
a dítě které šlo okolo
začalo volat:
Maminko louže krvácí...

Louže
nebo kaluž chcete-li
zpočátku sebevědomá
ale pak začala vysychat
a dneska už není
zmizela
ale tehdy před několika dny se nádherně leskla
malé pleso které
když jsem se nad ním sklonil
ochotně odráželo mou tvář

Jsem však tak trochu s prominutím poeta
a tak se přihodilo to co se přihodilo:
Spatřil jsem v kaluži nejen sebe ale i zástup
fiktivní zástup zamračených ranhojičů
a dokonce se mi zdálo
že jsem mezi nimi zahlíd Lenina

Ranhojiči vraceli se z dávné bitvy
v níž pluky udatných lučištníků
se utkaly s několika veverkami
a co je neuvěřitelného
byli jimi na hlavu poraženi

Jejich vojevůdce se jmenoval Zizi řečený Mocný
ale jeho muži u neřekli jinak než Kadrnožka
leč vraťme se k ranhojičům

Stáli tu v zakrvácených kahanech
a hlasy naladěnými co nejhlouběji
zpívali píseň plnou hněvu
a její melodie zčeřila hladinu kaluže

Toto jsou slova jejich písně:

Pálenku koupit ze švestek
Za uříznutou kšandu
A na hrobech tří nevěstek
Pak tančit sarabandu

A pak se vrátí náměstek
Ze svého vaterlandu
Když u kávy
Nám vypráví
O krutostech
A bezpráví
My vyhrnem
Si rukávy
A máme z něho srandu

Až tahle píseň promění
Se ve škváru a kamení
Bude to pro nás znamení
Že nastal čas se bít

Ta naše zloba pramení
Z ušlechtilého nadšení:
Svým nepřátelům zranění
Hodláme ošetřit
My ranhojiči vilní
Co ranhojí a smilní
Hej hej hej

To byla slova jejich písně pak zmizeli
a hladina kaluže se nervózně zachvěla
a pak připlula ona

II
Posledním tempem doplula do středu kaluže
zasmála se
a hladina kaluže se opět rozkmitala
ale tentokrát rozpustile a vlídně a ona
lehounce pokynula rukou a odplula
a mně se chvíli zdálo
že kaluž od tohoto libého okamžiku
voní...

III
Přiklekl jsem k hladině
a hle - v mělké hloubi louže
jsem spatřil krajinu
typickou jihočeskou krajinu
až na ty skály až na ty skály
a taky ty palmy jakoby tam nepatřily

Měl jsem pocit
že nevidím tu krajinu ponejprv
že by déjá vu?
nebo snad ozvěna některého z mých minulých životů
na které nevěřím ale kdo ví?

Pošetilý nápad: zeptám se louže!
A ona odpověděla:

Krajina na kterou civíš
je jen náhodné seskupení sklíček v krasohledu božím
ponejprv jsi ji viděl když ti bylo pět
tenkrát jsi věřil že sklíčka jsou tou krajinou
A pak jsi zmoudřel
a vida krajinu řekl sis: Jsou to sklíčka
rozvernou náhodou v krajinu seskupená

Pak už jen stačilo rozkmitat hladinu louže
a krajina se rozsypala
Střípky - nic než střípky

IV
A pak se střípky seskupily v nový obraz
v obraz tváře Jana Křtitele
tak jak ji známe ze starého chrámového obrazu
Uťatá hlava ležící na podnose
Ovšem pokud vím
na obraze se jeho hlava nesměje
tady ano
Co je důvodem toho smíchu?
No přece Salome
která si hlavu nejprve vyžádala
a teď neví co s ní

Sotvaže jsem ten důvod pochopil
přišla Salome nestoudná a krásná
krásná až srdce svíralo se
přišla a přiklekla ku hlavě
a zblízka si ji prohlížela

Jako by v jejích vyhaslých očích
hledala odpověď na otázku:
Jak se ti jevím? Jsem dost krásná? Atraktivní? Spanilá?
Místo odpovědi zakousla se hlava do jejího lýtka
a celý ten obraz se rozplynul v kaluži
která začala zvolna vysychat

V
Ale už je tu další vidina
Ze dna kaluže se blíží k její hladině koráb
plný mužů zarostlých opilých
a zamilovaných do jediné ženy
dlící v kajutě kapitána
kde listovala ve starobylém herbáři
hledajíc bylinu
která by vrátila krev do jejích alabastrově bledých tváří

Důvodem její průsvitné bělosti byl kapitán
který svýma vlídnýma očima
denně odprošoval za to
že neumí splnit její přání
ač bylo tak prosté
Přála si
aby ji nahou před zraky odporné posádky
bičoval do krve
a při tom zpíval starobylou píseň
Avanti popolo

Neznal tu píseň a v tom byla ta zrada
Nabízel písně jiné, stejně pěkné ne-li pěknější
Gaudeamus igitur
La palomu
Marseillaisu...
Odmítala trvala na svém a kapitán chřadl
a tu když námořníci chlastem rozpálení
začali hulákat všemožné popěvky
zaznělo z hrdla jednoho z nich
Avanti popolo bandiera rosa...

Kapitán se rozběhl za zpívajícím troupem
a zapřísahal ho ať ho tu píseň naučí
a sliboval mu za to mnohé výhody:
namísto zvetšelého trička
zánovní uniformu kterou kapitán odložil
protože dopnout jí by bylo nad jeho síly
tři lahve skvostné kořalky
kterou si šetřil pro slavnostní příležitost
a nakonec
že mu na hodinu a půl půjčí svou bledou milenku

Hodinu jsem pak klečel nad kaluží
sleduje napjatě jak se kapitán učí slova písně
jak se učí její melodii
a jak pak vítězoslavně a s pocitem sladké hořkosti
odchází do své kajuty

Žena spala
probudil ji lehkým polibkem na ztvrdlou kůži jejího vlídného chodidla
a pak ji začal zbavovat aksamitového šatu
a když byla žena obnažena
popadl důtky - devítiocasou kočku
a vyvedl svou lásku na horní palubu
a odtud pak na kapitánský můstek

Opilci zmlkli a na lodi zavládlo hrobové ticho
a ponejprv sem dolehlo šumění moře

Bledá se smyslně zavlnila
a kapitán
třesoucím se hlasem začal zpívat
Avanti popolo
bandiera rosa...
Pak šlehl důtkami

Načež se rozplakal - nedokázal šlehnout podruhé
protože to tělo miloval
Nahá rozzuřená a pokořená bytost
vyrvala důtky kapitánovi z ruky
a zbičovala ho do bezvědomí

Skočil jsem rovnýma nohama doprostřed kaluže
a rozdupal jsem ten odporný obraz
Tou dobou šla kolem dívenka se psem
pes na mě zaštěkal a ona ho okřikla:
Šmidro kolikrát ti mám říkat
že na blázny se neštěká!

A kaluž zvolna vysychala dál

VI
Její plocha byla čím dál tím menší
ale pořád ještě se tam vešla moje tvář
viděl jsem svůj obraz
a slyšel jsem se říkat:

Pověz mi louže
co znamenaly všechny ty vidiny
které se zjevovaly na tvé hladině?

A louže pravila:

Ranhojiči
podlí a milosrdní
znamenali rub a líc tvých skutků
a ta co pak jen proplula a zůstala po ní vůně
byla symbolem krásy která dává zapomenout
na skutky kalné

Krajina která se rozpadla na střípky
připomenula ti pomíjivost všeho
co považuješ za věčné
a hlava Jana Křtitele
se kterou Salome si nevěděla rady
no to je přece marnost splněných přání

A smutný příběh kapitána sděluje
že naše dobré skutky
velmi často nejsou životaschopné a bývají
jak praví rčení
po zásluze potrestány
A že soucit je pouze jiné jméno pro slabost..

To byla poslední slova tajemné kaluže
než vyschla docela

Avanti popolo
hej hej hej

ze sbírky Kaluž


Trochu jazzu pro děti

Šly panenky silnicí
(Bylo to v září)
A děti ve školní lavici
Žasly nad svými slabikáři
Dýchaly vůni nových sešitů
Toho dne pohled maličkého žáka
Zabloudil oknem ke mně do bytu
Nevím co podat dychtivému hostu
A rozhlížím se hbitě po bytě
Snad bych měl zapnout magnetofon
Trochu jazzu
Trochu jazzu
Modrý pohled maličkého žáka
Zvděčněl
Náhle je zcela jiný
Zato já mám pocit viny
Začal jsem hrát právě v okamžiku
Kdy šly panenky silnicí
(Jaké i po l?)
A káravý pohled třídního učitele
Donutil mě vypnout magnetofon
Bezděčně dát ruce za záda
A rozebírat s dětmi souvětí
Pane učiteli
Nezlobte se na mne
Pro tu trošku jazzu pro děti