Základy ke třem Zábranovým básnickým sbírkám byly položeny již v onu dobu, ve zmíněném sborníku nesou název Černá lyrika, Anály a Léta s Helmuthem.
Poté v šedesátých letech vyšly knižně, přepracované a přejmenované: Utkvělé černé ikony (Mladá fronta Praha 1965), Stránky z deníku (Československý spisovatel Praha 1968) a Lynč (Mladá fronta Praha 1968), jehož název Zábrana ještě jednou změnil na Samosoud. Zábranovo neustálé cizelování, doplňování a promýšlení sbírek vedlo k tomu, že jejich konečnou verzi je možno najít až v souborném posmrtném vydání Básně (Torst-Mladá fronta Praha 1993).
V této recenzi se budu věnovat sbírce Stránky z deníku (také BB art Praha 2001),
již tvoří čtyři oddíly (bez zvláštních názvů) – první tři obsahují každý sedmnáct sonetů, poslední jen třináct. Zábranův sonet většinou dodržuje klasické rozdělení na čtyři strofy o počtu veršů 4-4-3-3, najdeme ale i jiné varianty, např. 4-4-1-5 nebo 6-8 apod. Rýmy, resp. asonance jsou vždy pravidelné, verše mají 8 až 9 slabik (ty verše, které se navzájem rýmují, jich mají stejný počet). Příklady veršových schémat: AABB CDCD EFE FGG, ABAB CDCD EEF GFG, ABBA CDCD EEF GFG apod.
Zábrana si nedává záležet na melodičnosti, nevybírá pečlivě rýmy (někdy jsou opravdu primitivní, třeba uhoří/úhoři, moci/noci, pach/prach, hajný/Heini), ba naopak: jeho sonety mají tvrdou, jednoduchou kadenci zarputilého výsměchu. Volbou toho či onoho slova se ovšem z jinak celkem prozaické věty stává měkké zachvění či tvrdý úder a tak v celku básně různé verše vyčnívají a vzájemnou interakcí ji poeticky oživují. Krom, dalo by se říci, hudební stránky je však třeba zmínit obsah, neboť právě ten je u Zábrany ze všeho nejdůležitější.
Na rozdíl od Danta nebo Petrarky, u kterých melodie a obsah často vytvářejí jednotu, v níž spočívá nemožnost báseň prozaicky převyprávět, u Zábrany je obsah spíše jen podbarvován tónem verše, jeho nepřevoditelnost do prózy spočívá ale v jeho rozbití.
Těžko pochopitelné náznaky a metafory, nezvyklé spojování slov, mnohoznačné symboly, úspornost a hutnost kontrastující se Zábranovými básněmi ve volném verši, z toho všeho je vytvořen skoro neproniknutelný kadlub, obsahující (snad) básnickou výpověď. Svou poetikou je proto Zábrana bližší modernistům, jako je Mallarmé nebo Eliot, zároveň však nevychází ze subtilní intelektové hry, nýbrž z drsných, takřka bítnických prožitků v bahně socialistické společnosti. Sonet mu poskytuje údernost, jakou jinde nedosahuje, a zároveň ho nutí k takovému stýkání významů, které vytrváří zhuštěné magické piktogramy, v nichž je obsažen jeho niterný svět. Chtěl bych se nyní podrobně věnovat čtyřem konkrétním básním, tedy z každé části sbírky jsem si vybral jednu.
Pokusím se pochopitelně o co nejreprezentativnější výběr. Mezi dosti srozumitelné a sbírku odemykající sonety patří Žalm z první části.
Zábrana ho věnoval Bedřichu Fučíkovi. Význam slova „žalm“ je modlitba, kontemplace, v níž se člověk osobně angažuje ze vztahu k Bohu vůči svému okolí, jímž se cítí (většinou negativně) vtáhnut do děje. Tímto okolím je bez velkých pochybností pro Zábranovu báseň komunistický teror:
„Žalm nad tím, odkud vítr vane, / žalm o potlesku, o pokleku, / žalm za ty nikdy nepitvané, / ty „zastřelené na útěku“, // o tom, jak kůň si zvykne tahat, / jak ostnatý drát obrost domy, / o chvíli, kdy jsi prvně nahmát / tu tvrdou perlu ve svědomí, // žalm o krutosti utopistů, / za němé – do koledy pístů, / žam mizérií a žalm pláče, // že osel sovu uhýká, / žalm, kterým ale možná ptáče / jim z jejich léčky uniká...“
Hned v první strofě máme tři předložky ke slovu žalm: nad, o a za. Když je použito nad, lze „žalm“ významově nahradit za „žal“ – žal nad podstatou doby, neboť „odkud vítr vane“ je prohlédnutí spádů těch, kdo vládli.
Naopak o specifikuje žalm jako svědectví, jako konkrétní výpověď a slouží v celé básni k vykreslení hlavních rysů teroru. V první strofě jsou to potlesk a poklek coby metafora davu, onoho pompézního služebnictví bez všech myšlenek, kdy my je zárukou veškeré pravdy, byť by to byla sebevětší lež. Konečně za posunuje žalm do role tryzny.
První strofa tak udává základní kontrapunkt: podstata režimu se ukazuje navenek ve své pochybné síle a zároveň skrývá (proto „nikdy nepitvané“) své vraždění.
Druhá strofa stojí zase na jiném napětí: na jedné straně je zvyk a ostnatý drát, duše by podlehla, ale tu nahmatává „tvrdou perlu ve svědomí“.
V tom ještě ale není vítězství nad pokušením, Zábrana nijak nenaznačuje, jak konflikt dopadne. Perla ve svědomí... tomu jistě lze snadno porozumět, jenže proč je zdůrazněno, že je tvrdá? Souvisí to, domnívám se, s oním slovem „nahmát“. Nahmatat lze něco, když člověk cosi hledá, nejspíše když hledá to, co by mu v dané situaci pomohlo. Když nás okolnosti nutí ohnout hřbet, můžeme se snažit ve svém svědomí hmatat tak, aby nám to ulehčilo: hledáme úlevu, něco měkkého, poddajného – tehdy se perla svědomí (čili to, co je v něm opravdové, nikoli nějaké měkké lejno) musí jevit značně tvrdá, a to nikoli jen ve svém vzdoru vůči manipulacím, ale také pro svou nepohodlnost.
Třetí strofa je ve svém prvním verši poměrně jasná, druhý verš staví do kontrastu němé (oběti) a hluk pístů, ono funění budovatelské doby.
Proč ale mluví o koledě pístů? Za němé do koledy pístů... čili tryzna se ztrácí v klopotě, která si žádá... oběti! Stvůrná koleda, vše pohlcující a vše si žádající soukolí, stroj na krev koleduje. A pak, ve třetím verši, je tu žalm bez předložky, tehdy se žal, svědectví i tryzna spojují, všechno je vystiženo mizérií a pláčem.
Čtvrtá strofa je již jen rezignací (jestliže osel sovu uhýká, není naděje), únikem...
únikem pomocí básně. Ovšem co je to za únik? Jaký je smysl Žalmu? Není to přece zavření očí, zapomnění, setřesení břemene. Zábrana komunikuje... s Bohem, s námi, sám se sebou, je úplně jedno s kým, jde o to, že jeho Žalm představuje zachování života ducha v jeho vyjádření, neboť nejsilnější zbraní tyranie je zničení každého způsobu vyjádření pravdy. Smyslem celých Stránek z deníku je podle mne právě boj o duchovní přežití.
Poněkud jiným, i když do stejné doby zasazeným, sonetem je Vesnice 1955 z druhé části sbírky.
Zábrana se často vrací do intimních vzpomínek, hledá sám sebe, svůj osud, svou identitu a tento sonet je toho dobrou ukázkou:
„Jen přijeď, už je přešla msta!“ / Po letech... Jedeš na vesnici / vlakem, jímž jezdí družstevníci / pro motocykly do města. // Opilý strýc řve do čtyř stěn: / „Kdy vstoupím? Já? Je tak dost zmatku!“ / A z další láhve táhne zátku... / Spíš do dne. Ráno vyjdeš ven // a kolem jiná krajina... / Kluk s píšťalkou se začíná / vychloubat: „Tu mi vyřezal // Slovák z prvního kravína!“ / A neví, že jsi doteď spal, / když se tě vyptává: „Už hnal?“
Úvodní strofa načrtává obrázek vesnice, již zasáhla násilná kolektivizace: hned v prvním verši je obsaženo, že někdo byl vyhnán, že je tu napětí a že návrat (s existenciálním rozpětím toho pojmu) je sice fyzicky možný (přijeď), nikoli však nutně bezpečný. Ale už ono následující zdůraznění času (po letech) klade otazník nad to, zda a v jakém smyslu se člověk může vracet. Lidé ve vlaku jsou někdo jiný, družstevníci...
Venkov jako staletí přetrvávající princip, jako domov tradic a jako symbol donekonečna se opakujícího přírodního cyklu byl za pomocí brutálního násilí změněn. Co nedokázal čas, to dokázali komunisté. Ze selského stavu se stala družstva, satelity měst – proto to Zábranovo spojení družstevníků s cestami vlakem do města a s motocykly. Informativní první strofa je vystřídána rozkolísaným sestupem do nitra.
Čtyři stěny a v nich řvoucí strýc: kdy vstoupím? Kam? Do družstva. Konkrétní osud v jeho singulární jedinečnosti a ta naprostá bezmoc, utápěná v alkoholu. Tak svět svírají ničící pracky státního teroru. Strýc je ovšem záhy minut, jeho utrpení je výmluvné a není k tomu dál co říci. Pozornost se soustředí ještě niterněji: spánek jako symbol proměny, iniciace... den a ráno jsou nový svět, nicméně bez pozitivních konotací. Pro Zábranu je šedivost světla, vnitřní prázdnota střízlivě pozorovaného okolí charakteristická.
Úvodní verš třetí strofy je třeba spojit s pohledem na rozorané meze, na obrovské monolity lánů bez počátku a bez konce. Pro toho, kdo znal původní tvář venkova, to musela být srážka s cizotou... a náhle převáží melancholie. Fyzické setkání s klukem, který se chlubí píšťalkou, již mu vyřezal Slovák z prvního kravína, je uvnitř v duši navrátilce dovršením ztráty. Klukovi nic nevypoví a nevysvětlí, život sám se staví na stranu zániku, protože lhostejně roubuje nové i na plaňky, jež vysel teror. V poslední strofě se spánek stává místem iniciace i zaspání... ten, kdo dosud (za)spal nezná sice detailní událost, ale vidí a chápe (iniciace): jiná krajina, strýc, hrozby msty atd. To klukovi uniká, a to ne jen proto, že je dítětem zaujatým píšťalkou, ale hlavně že byl naroubován a svůj kmen, jejž si nevybral a bez kterého už nemůže žít, chápe jako součást své identity. Napětí mezi těmito horizonty, onen triumf závislosti na osudu, která je vlastně smrt a ve smrt vždycky vyroste, vnáší do posledního verše básně, tak dětsky nevinného, melancholickou, hluboce usebranou nedořečenost toho, co nelze vyslovit a co nikdo nechce slyšet: marnosti...
Plně nadčasový pól Zábranovy tvorby může reprezentovat báseň Sídliště z třetí části sbírky:
„Okna zarostlá do psího vína, / naděje, už nezávislá na cizí... / Jiná samota i úzkost jiná. / Dřív upřené se sprostě nabízí. // Zoufalství rve to zelené listí, / ví o všem, co se kde udá. / Pohled vzhůru... Už jen u dentisty / a i tam: nástropní nuda. // Startéry, sauny, jizvy na těle – / a po večerech „staří přátelé“ / se šminkou na televizním oltáři. // Trhat účty, upomínky, splátky, / vytrácet se v řádcích, mezi řádky, / propadat se do sebe a do stáří.“
Oproti obecné představě socialistického sídliště připomíná první verš spíše anglický venkov z devatenáctého století, což má svůj důvod patrně v napětí mezi niterným a vnějškovým. Uvnitř je stáří, to je ten emblém s oknem a psím vínem, nikoli stáří ve smyslu věku, ale udolaného ducha, v němž se po srážkách s vnější absurditou všechno hroutí. Duch má však stále svou důstojnost i krásu, obě spočívají v jeho autentickém utrpení.
Následující tři verše nelze v jejich náznakovosti dost dobře pochopit odděleně. Je-li naděje nezávislá na cizí naději, pak není spojena s žádným ty (ani s milovaným, ani s nenáviděným, ani s rodinou, ani s celým lidstvem, ba dokonce ani s Bohem) – a je to ještě naděje? A jaká je to samota, když každé ty je při absenci vztažné naděje vnitřně lhostejné? Zdá se, že klíč je zde:
„Dřív upřené se sprostě nabízí.“ Změnila se snad konstelace věcí, přišel po jaru podzim a náhle je možné trhat švestky? Této interpretaci brání slovo sprostě. Může-li se něco nabízet sprostě, nemá a nemělo to samo v sobě cenu, v té sprostotě zejí klam s výsměchem, směřované k tomu, kdo po tom, co sprostota nabízí, někdy opravdu zaujatě toužil. Dvojakost světa, který nabízí leccos vznešeného, aby poskytl i různé zadní cesty (lze je shrnout pod hlavičku šíře pojaté korupce), a tak znehodnotil vše, co nabízí, je tu odkryta.
Velká většina lidí, za reálného socialismu obzvláště!, je vůči něčemu takovému bytostně slepá, a odtud ona izolace. Odtud lhostejnost k ty, z nichž se stává ono, odtud pouhá naděje v přežití uprostřed panoptika zkorumpovaných ono s lidskou maskou, odtud ale také a především úzkost. Celá báseň je zpěv úzkosti.
Druhá strofa spojitě pokračuje. Zatímco okna z počátku sonetu jsou symbolem stáří jako něčeho přece jen krásného, mohli jsme vidět, že zestárnutí proběhlo i podstatně hlouběji a jeho důsledek je nyní zmíněn jasně: zoufalství. To ono rve zralost a útěchu podzimu života – krom toho k jeho podstatě patří všetečnost. Vydáno na pospas moři prázdných ono těká všude okolo v úzkosti i naději, neboť neví, která vlna ho smete, která mine, která zmrzačí. Jestliže je ale někdo v takové mizérii, stále mu ještě zbývá...
Bůh, duchovno, onen svět. Bylo-li v první strofě řečeno „naděje nezávislá na cizí“, poslední dva verše druhé strofy to zřetelně potvrzují. Ne že by nahoře nebylo, ale ubitý duch se tam dívá „už jen u dentisty“, čili musí najít opět jen ono: prázdno, nuda... Poslední dvě strofy zrychlují a rozptylují se do chaosu povrchu, hlubší vysvětlení si zaslouží závěrečný verš básně. Navazuje na „vytrácet se v řádcích, mezi řádky“, což je podle mého názoru hořkým svědectvím o tom, že ani psaní, tvůrčí činnost, nezabraňuje konečnému krachu existence, která je zamčena v poušti samých ono. Samotné já sublimuje, neboť teprve v rozkročenosti mezi ono a ty jde cestou k ty i k své identitě. Zastavit se nemůže, je v pohybu buď k ono, nebo k ty – odtud ten dynamický proces propadání se. „Propadat se do sebe“ je navíc nesmírně výstižné. K ty je třeba stoupat, neboť to, co už tu vždy je, je pouze náš organismus, uzel buněk, který se sám ze své podstaty propadá v sebe: umírá a hnije.
Ze čtvrté části sbírky vyberu drsnou, rozbitou poezii Zábranovu, tak třeba báseň Negalantní konverzace:
„„Ne, neznám... Syn? Tak ne tvůj přítel?“ / Vytrať se... „taky verše... ctitel...“ / ...jak u krejčího za plentu. / Ty – unavený objevitel / svěžích a slibných talentů... // „Vím od maminky, že vás znala...“ / No, znala... Pět let se mnou spala. // „...hlavně už by je neměl mást / sentimentální Fellini... / Jo, kapr bude jikry klást / pořád, i do kyseliny...“ // „Jitřní zrak...“ „A co na pár piv?“ / „Až po vás...“ Přesně, přesně tak: / můj ocas taky prošel dřív / než tvoje hlava... ta až pak...“
Forma sonetu se rozpadá pod tlakem situace, rýmy jsou šroubované a dodržené jen vnějškově, verše se skládají z fragmentárních náznaků, které nám poskytují mozaikový obraz něčeho, co je vymknuto z kloubů. Mluví spolu nejspíše otec a syn, kteří předtím netvořili rodinu, ale teď se jako dvě samostatné, zcela nezávislé osobnosti náhle setkávají v nové situaci vztahu biologického rodiče a biologického potomka. Podle úvodního verše se zdá, že byli již předtím přáteli.
Přátelství je ovšem také dáno do opozice k synovství – to syn vyciťuje jakousi nerovnost. Otec na pozadí synovského shledávání podobností (těch lichotivých samozřejmě) svůj nadhled dává okamžitě najevo. Zřejmě v synovi cítí něco, co jej vnitřně omezuje: nový život, pro tu chvíli perspektivnější, než je ten jeho. „Převahu“ nad ním má ale jen biologickou a vlastně i ta je pouze iluzorní. Kopulace není zplození... je to proces, kdy se snaží především spermie, nikoli člověk jako individuum. Dojde-li k početí, zásluha za vývoj plodu není také na otci nebo na matce, ale přímo na spoustě molekul, jež spolu všelijak interagují. Žádný otec a žádná matka nejsou tvůrci svého potomka. Mohou pouze iniciovat některé procesy, podstatně však zůstávají závislí na tajemství, zvaném život, díky němuž i oni existují a díky němuž také jako všichni ostatní zemřou.
Otcův cynismus, který propuká v druhé strofě, k níž se staví třetí strofa jako opozice syna „intelektuálního průjemníka“, a vrcholí na konci básně, je vlastně jen odrazem naprosté prázdnoty biologického otcovství. Vznešené pojmy jako syn a otec jsou vyostřeným vyřčením podstaty fyzické podstaty „otcovství“ pokáleny, propadají se vniveč, a tak se ukazují jako to, co patří – jako všechno vznešené a krásné v lidství – k niternosti, k prožitku, ke vztahu osob.
Jan Zábrana (1931-1984) je znám také jako překladatel z angličtiny (např. G. Corso: Mokré moře, L. Ferlinghetti: Startuji ze San Francisca, resp. Lunapark v hlavě, resp. Čtu báseň, která nekončí, A. Ginsberg: Kvílení a jiné básně, J. Conrad: Srdce temnoty) a také z ruštiny (např. S. Jesenin. Oheň jeřabin, resp. Ryšavý měsíc, I. Babel: Rudá jízda, I. Bunin: Pozdní hodina, resp. Povídky z dálek, moří a cest, B. Pasternak: Doktor Živago).
Je mimo to autorem důležitých, posmrtně vydaných Deníků (Torst Praha 1992), spolu s J. Škvoreckým psal detektivky, řídil vydání Příběhů Sherlocka Holmese, v přelomovém roce 1989 vyšly jeho Eseje a úvahy (Odeon Praha 1989)...
Ale jako básník, bohužel, příliš v povědomí není. Přitom už roku 1956 byl pozván do samizdatového sborníku Život je všude, který redigovali J. Hiršal s J. Kolářem. Kromě Zábrany bychom v něm našli také V. Havla, B. Hrabala, J. Zahradníčka nebo V. Holana, čili tvůrčí elity českého národa.
