Jsou lidi, kterým sudba dopřála, aby dokončili své určení. Potom jsou takoví, a tím byl i Jirka Šlitr, kterým je nit života předčasně přestřižena a vy víte, že by za tím ještě následoval obrovsky zajímavý vývoj. Pociťuju v tom obrovskou křivdu osudu. Všechno, co Šlitr stačil udělat, má svou nespornou hodnotu a patří to k špičkám ve svém žánru – ale pořád mě provází pocit, že Jiří Šlitr teprve stoupal ke svým vrcholům.
My jsme s Jirkou kamarádili takovým zvláštním způsobem, ne snad utajeným, ale vysloveně soukromým. Když sem v Srpnu vtrhli Rusové, přišel Jirka k nám a povídá: „Co budeme dělat?“
Já jsem přiznal, že si nevím rady, situace byla naprosto nepřehledná, Jirka Suchý byl mimo dosah v Londýně a bylo těžké něco radit. Šlitr povídal:
„Tak pojď, pojedeme ke mně na Sázavu.“ Měl tam dům tak veliký, že nebylo vůbec třeba se navzájem potkávat. Cestou jsme se ještě zastavili v Jevanech, kde měl chatu malíř Honza Brychta.
Zahoukali jsme od silnice, Honza vylezl ven, v ruce hrnec bramboračky a křičel na nás: „Prej jsou tady Rusové!“ Tak jsme snědli tu bramboračku, poklábosili a odjeli na Sázavu. Tam jsme chodili po lesích, povídali si, ale nepřišli jsme samozřejmě na nic.
To, co jsem tehdy v té pohnuté situaci u Jirky zjišťoval, mě dost překvapovalo. Jakkoli ve své tvorbě už dávno směřoval k něčemu, co by překročilo naši národní hranici – snil o tom, že se svou muzikou pronikne do Ameriky – teď se najednou proměnil a úporně se držel domova. Mně samotnému se odtud nechtělo, Ameriku už jsem znal a moc mě to tam netáhlo. Později jsem se k těm rozpakům mnohokrát vracel, vyčítal jsem si, že jsem Jirku nepostrčil ven. Můj hlas by v Jirkově složitě motivovaných úvahách vůbec nemusel nic rozhodnout, nicméně třeba se dalo vyhnout tragickému konci…
Nemyslím si, že by se Jiří Šlitr stal disidentem. On byl natolik racionální, že by nejspíš taktizoval. Byl vybaven talentem, a to je jakýsi absolutní závazek: přece nebude svůj dar podřizovat dočasně panujícím pitomcům, kteří byli s to znemožnit jeho poslání, to jest suverénní tvorbu.
A Jirka chtěl svůj talent uplatnit, už taky proto, že si mohl večer co večer ověřovat, že ho lidi potřebují. Ono totiž divadlo pak už bylo víc než jenom divadlo, jeho hudba tady byla víc než hudba. Jinde by sotva získal takovou rezonanci jako v těch časech tady. Nepochybuji, že by jaksi uspěl i v těch Spojených státech. Musel by tam ovšem natrvalo žít a mít nějakou svou agenturu, která by ho prosazovala.
Zažil jsem ho kolikrát, když improvizoval na piano, což vycházelo z momentální invence a byla to i bez textu znamenitá muzika. Z toho bych odvozoval, že mohl uspět nejen písničkami, dokázal by vystavět i nějaké větší hudební struktury. Měl na to, však to naznačila už i Dobře placená procházka.
Pramínek vlasů - hudba a text Jiří Šlitr
1. Když měsíc rozlije
světlo své po kraji
a hvězdy řeknou,
že čas je jít spát,
pramínek vlasů
jí ustřihnu potají.
Komu ?
No přece té,
kterou mám rád.2. Pramínek vlasů
jí ustřihnu potají,
já blázen pod polštář
chci si ho dát,
ačkoliv sny se mi
zásadně nezdají,
věřím,
že dnes v noci
budou se zdát.O sny mě připraví
teprve svítání,
zpěv ptáků v oblacích
a modré nebe,
od vlasů,
jichž jsem se dotýkal ve spaní,
nový den nůžkama odstřihne tebe.Na bílém polštáři
do kroužku stočený,
zbude tu po tobě
pramínek vlasů,
já nebudu vstávat,
dál chci ležet zasněný,
je totiž neděle
a mám dost času,
je totiž neděle
a mám dost času.Klokočí - hudba a text Jiří Šlitr
Po babičce klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné o tom,
co bude potom,
až budu sám.Ztratila jsi včera klíč, dnes ideál,
všechno je pryč, kdo by se smál,
proto vím, že se sluší mít smutek v duši,
vzlykat a tiše říkat,
já rád tě mám.R:Opuštěné nábřeží, z modravého dýmu chrám,
nebo město bez věží,
řekni co chceš, to ti dám,
zlatý pohár s fermeží nebo snad s protěží,
bílý šat,
za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv
chci ti dát.3.Je tu však to klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné
o tom, co bude potom
až budu sám.
