Bulat Okudžava. Legendární ruský básník s kytarou

Bulat Okudžava

Poprvé jsem slyšel Okudžavu v socialistickém pravěku. Nikoliv však samotného autora, ale jeho písničku Váňa, kterou pro naši šansoniérku Hanu Hegerovou přeložil Ondřej Suchý.

Okudžava (9. května 1924, Moskva – 12. června 1997, Paříž)
byl písničkář, který s kytarou zpíval pro myslící menšinu v Sovětském svazu, ale postupně si získal nesmírnou popularitu, kterou mu záviděla kdejaká pop-hopová hvězda sovětského socialismu, včetně československého svazáka Pavla Lišky nebo socialistických Plamenů v čele se svazáckým frontmanem Jiřím Štědroňem.
Ideologičtí hlídači, veršotepci a zpěváčci se snažili očernit Okudžavu jak se dalo. Nicměné popularitu získával i v ČSSR. Nakonec se podařil husarský kousek a Bulet Okudžava hrál v českomoravské kotlině. Jeden koncert uváděl v Praze Jiří Suchý a druhý v Brně jeho přítel, scénarista, písničkář a režisér Jiří Vondrák, který také nazpíval v češtině jeho písničky.

Bulat Okudžava se narodil roku 1924 jako syn abcházského otce a arménské matky. V sedmnácti letech odešl dobrovolně do války, kterou označoval jako „podlou“.
Právě události války v něm zanechaly stopy, které ovlivnili jeho básnickou tvorbu, ale také naspal o této události novelu "Nás vzbudilo ráno již chladné" z roku 1974. První verše zhudebnil až po válce, v roce 1946, když studoval filosofii v Moskvě. Písničku Po Smolenské cestě složil bez toho, aby uměl alespoň jediný akord na kytaru. Výjimečná je také tím, že nejdříve vznikla melodie a až posléze text. Jedna z mnoha, která v Rusku zlidověla.

Verše psal Okudžava celý život, první sbírka mu ale vyšla v roce 1956.
Kromě básní, z nichž některé zhudebnil, napsal Okudžava šest románů, mnoho povídek, novel i filmových scénářů. Vzpomeňme prózu Ahoj študente, Nebohý Avrosimov, Putování diletantů, Dostaveníčko s Bonapartem i několik básnických sbírek Veselý bubeník, Cestování na Tinatin, Arbate, můj Arbate ...

Během padesátých až sedmdesátých let byl Okudžava populární nejen v SSSR, ale v celém bývalém socialistickém táboře.
Nepsalo se o něm v novinách, v časopisech, ale jeho písničky bylo slyšet skoro v každém slušném vysokoškolském pokoji. Lidé ho milovali pro jeho humanistické texty a skromnost, s kterou často říkal:

"Nedělám nic vyjímečného, jen beru do ruky kytaru a snažím se hrát a zpívat."
A že to uměl, dokazují i jediné dva koncerty v Česku v roce 1995.
Okudžava zemřel roku 1997 v Paříži.

Výběr z díla:

Romány
Ahoj, študente – 1961
Nebohý Avrosimov – 1971, česky 1987
Šipovova dobrodružství aneb Starodávná fraška – 1975, česky 1987
Putování diletantů – 1979
Dostaveníčko s Bonapartem – 1985
Zrušené divadlo – 1993

Básnické sbírky
Lyrika – 1956
Ostrovy – 1959
Veselý bubeníček – 1964
Arbate, můj Arbate – 1976

České výbory
Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Bulat Šalvovič OkudžavaKapela naděje – 1980
Trolejbus – 1981
Koně k nezkrocení – 1983
Bulet Oludžava - Věčná píseň - DVD
Jiří Vondrák zpívá písně Bulata Okudžavy - CD



PÍSŇOVÉ TEXTY BULATA OKUDŽAVY


Vojenské boty

1. Slyšíte vojenských bot dupání,
i ptáci poblázněně létají,
žena si rukou oči zaclání,
kam hledí, víte, rozumíte jí?

2. A slyšíte, jak venku buben hřmí,
teď k loučení se nedostává slov,
za eskadronou mlha už se tmí,
vše minulé nám náhle zjasnělo.

3. Kde, vojáku, však vaše kuráž je,
když vracíte se potom domů zpět,
snad ženy nám ji kradou potají,
jak ptáčka na prsou ji chovají.

4. Kde ale ženy jsou, snad nemáš strach,
když chystáme se překročit svůj práh,
možná, že naproti nám poběží,
však dům je cítit dávno krádeží.

5. Minulost, samá lež, co zbylo z ní,
jen budoucnost je naše naděje,
v polích však tloustne hejno havraní,
nám válka v patách stále ještě zní.

6. V ulicích znovu duní dupání,
zas ptáci svoje křídla rozpjali,
[: žena si rukou oči zaclání,
na naše záda hledí do dáli. :]

Píšu historický román

V prázdné láhvi od piva dobré zahraniční značky
kvetla růže ohnivá  hrdě, pomalu a plačky.

Psal jsem řádek po řádku historické veledílo,
vysedával na zadku, až se slilo, co kde bylo.

R: Všichni píší jen, co slyší, všichni slyší to, jak dýší,
tak, jak dýší, tak i píší, je to marné, spadla klec,  
v přírodě je to tak dáno, ptát se "proč?" je zakázáno,     
to už není naše věc.

Byly dálky pobudů, byly výmysly i kravál,
z jizev svého osudu jsem si stehy vytrhával.

Nadbíhal jsem hrdinům, vyprávěl o zašlé době,
 poručickou ofinu jsem si přistřihl sám sobě.  R:

Kostel není ještě mše, fantazie není lhaní,
dopřejte mi dopsat vše, co mám ještě na napsání.

Dokud září rudý květ rudé růže v temné flašce,
dopřejte mi vykřičet slova, co mám na bumážce.


Modlitba Francoise Villona

1. Dokud se zem ještě otáčí,
když smí ještě světlo být,
můj pane, každému dopřej z nás,
co nemohli jsme mít,
moudrému jen hlavu přej,
zbabělému koně třmen,
šťastným přidej peníze
a na mě se rozpomeň.

2. Dokud se zem ještě otáčí,
je, pane, moc jen tvá,
kdo po moci však jen prahne,
ať z moci nemoc má,
odpočinout štědrému dej
alespoň v tento den,
Kainovi pokání přej
a na mě se rozpomeň.

3. Já vím, že všemu rozumíš,
věřím, žes' moudrosti král,
jak zabitý voják věří,
náš život že v ráji jde dál,
jak věří každý, kdo slyší,
neslyšné řeči tvé,
tak, jako věříme sami
v nevědomosti své.

4. Můj pane, Bože, vidím
zelený tvůj zrak,
dokud se zem ještě otáčí,
až sama to má za zázrak,
když má ještě čas,
když zbývá jí teplo pro oheň,
každému dej něco málo
a na mě se rozpomeň.