Dvě tváře Ringo Čecha. Bizarní rocková poezie nejen pro Schelingera

Dvě tváře Ringo Čecha

Už 1965 se stal Ringo Čech nejlepším bubeníkem tehdejšího Československa. Když v tomto směru dosáhl maximum, rozhlížel se a větřil dál. Stal se kapelníkem, ale posléze odložil i paličky. Právě i proto, že na „bicím“ poli nešlo jít dál. A už mezitím začal s texty.

Psaní, a nejen písňových textů, se věnuje dodnes a dokonce tu práci i zábavu označuje za „vrcholnou uměleckou disciplínu", i když... Ano, snad ještě raději by dal „Anglánům gól hlavou na jejich vlastní půdě". Ale nepředbíhejme.

Zprvu šlo opravdu jenom o písničkové texty.
Pro kapelu jich prý občas dokázal napsal i třicet za noc, pokud tedy nepřehání. Kvalita? Kolísala, ale stal se bez debaty právě mistrem nadprodukce. Žebříčky časopisu Melodie se počátkem sedmdesátých jeho hity hemžily. I navzdory diskutabilním sykavkám taky Ringo víc a víc zpíval. S postřehem taky začal moderovat (třeba i) bigbítové festivaly a stal se Panem Pohotovým i mistrem bonmotu (asi i proto má tak rád Miloše Zemana).
Tehdy jsem založil jeho fanklub, tzv. Fanrič, a ten měl i hymnu, i když poněkud stupidní:

Každý, každá letí, spěchá
do Fanklubu Ringo Čecha.
Davy borců na mne křičí,
my chceme být ve Fanriči.
Vezmi nás tam, vezmi, Ivo,
žadoníme jak o pivo.
Přijměte nás do Fanriče,
slyším zvenčí davy křičet.
Volám na ně, volte Gotta,
oni na mne, to víš, to tak.
Volám tedy, volte Zicha,
oni na mne, buď už zticha.
Volám, volte Nohavicu,
oni na mne: Vtomhle hicu?
Volám tedy, volte Čecha,
a už každý letí, spěchá!

No comment! Ale co? Šlo o nevinný a navíc vcelku amatérský spolek. Vznikl roku 1983 a dodnes tvrdím, že právě amatérství bylo kladem. A tady se už já, ale ani Ringo se Zemanem neshodneme, vždyť i František se už před lety v Melodii přihlásil právě k pozitivům amatérismu.

Mám vlastně rád i spisovatele Svatopluka Čecha (1846–1908) a knížky Matěj Broučka na výstavě (1892) anebo Pestré cesty po Čechách prací Matěje Broučka a společníků (1891), ale co naděláme, když největšími českými všeuměly stejně již zůstanou dva Cimrmani, z nichž mladším je právě Ringo. „I pojďme - a učme se od něho," zní i dávná a mírně vychloubačná tajenka křížovky na jedné Ringo Čechově novoročence. A on? Vskutku zabrousil do X oborů!
Je i dramatik, jak víme, a tady začal opatrně: Úpravou hry karlovarského knihkupce Jindřicha Kuno známou jako Loupežníci na Chlumu aneb Síla víry (česky vyšla poprvé už roku 1816, zatímco k premiéře Čechovy verze došlo roku 1985).

Jak Ringo pokračoval?
Mimo jiné komedií Smějeme se se Shakespearem aneb Vraždící maniak! (premiéra 1987 v Plzni). Ale zrovna tak byl scenáristou. Televizním... i filmovým. A Přátelé bermudského trojúhelníku (1987) i Sedm hladových (1988) jsou plody té práce v kinech, na kterých se podílel ještě Petr Novotný.

Dnes už Ringo i autorem takřka dvaceti publikací
a vydal i parodie na společenského rádce (kdysi v časopise Pionýr), povídky Z kapsáře strýčka Františka (Mladý svět 27/77), sešitky dětských veršů jako Půl a půl je celá (1978, jde zároveň o omalovánky) anebo Dívčí válku (kniha poprvé 1990). Dále pak knihy Ringo v Annonci (1991), Můj boj (1993), Ringo (1993), Jiří Schelinger: Život a... (1994), Češi a jejich samičky (1995), Češky a jejich samci (1996), Hú Is Hú is hú is hú is hú (1998), Pra... pra... pra??? (2001), Titanic (2002), Cucurucuců (2003) a další.

Poměrně vysoko bych tu umístil hlavně Ruský týden (1990), k jehož sepsání se zřejmě cítil vnitřně puzen nejvíc. Ale vtipné jsou šířeji pojaté paměti Z mého života (1983) – a vizme třeba jenom kapitolu o jeho setkání s Jiřím Suchým uprostřed normalizace, anebo scénku Jak jsme mučili kritika Síse aneb Co se ho namlátíme, aby nás měl rád, ve které vzpomíná na mládí umělce, který se pak etabloval v USA (nar. 1949) a je dnes taky autorem řady knížek.

ringo cech

Pro Čecha zvlášť příznačná je ovšem v této knize vzpomínka Komické číslo.
Jednou na Silvestra se (neboť je to zřejmě záznam skutečného vystoupení) totiž nechal honorovat za pouhé (ale zato veleúspěšné) půlnoční mlčení vprostřed pódia.
Říkáte, že pro „řádnou“ českou literaturu jsou Františkovy knihy nanejvýš pozadím? A koloritem? Snad, ale přínosem podle mého názoru zůstávají stejně. A s nimi hravé Čechovo veršotepectví.
Jenže často i poměrně vážné, a právě že vážně. „Já dělám šaška, je to jen maska," zrýmoval kdysi příznačně, ale víc napoví i edice jako Zpíváme s kytarou, již tak často plnil.

Anebo knížka Verše pod osnovou (1987). Suchý nebo Jiří Štaidl jsou jistě většími textaři, ale pouze „císař hardrocku" dokázal propojit nespojitelné. Sice vrávoral na krajích diletantismu, ale povětšinou „nehapal“. To on totiž umí pravou dětskost, jež = i ryzí dospělosti. A tím vítězil a snad i ještě vítězí.

Není přitom bez zajímavosti, nakolik byl (a je) v osobním životě jestřábem alias tím, kdo den co den usíná již okolo osmé večer. Aby se však už okolo páté ráno vzbudil a nutkavě se znovu a znovu dával do tvoření. A že tím přichází o tak důležité ranní sny? Sice ano, věřme však, že právě ty jsou tím spíš sublimovány v díle. I do ráno vymyšlených textů. Jenom jejich rozbor by vystačil na knihu.

Ale nejen v písních byl mistrem zkratky a sloganů. V životě jakbysmet.
Ano, i původcem banalit se stal, autorem až moc krátkých spojení, ale ani tak nic nesmaže třeba tvorbu pro Jiřího Schelingera (1951-1981).
A představa, že ho zničil, již mnozí mají? Podle mého názoru je omylem a každopádně nelze zapomenout, jak se o Jirku starával jako dobrotivá babička, jak to kdysi konstatovala Melodie.
Netlačil ho navíc stále do legrácek. Ringo věděl, jak je důležité „míti Schelingera“, a to vědění uměl zúročil i vážněji. Měřítkům socialismu se ovšem „svěřenec“ a přítel vymkl až příliš a stal se tak trochu nežádoucím. A Ringo se v tu chvíli (a věřme, že nikoli na nějaký pokyn) stáhl z jeviště do pozadí a zůstal doma.
„Chci víc psát," odůvodnil to. „A soustředit se.“ A Jiří?
Zůstal po sedmi letech spolupráce bez dozoru a zemřel 13. dubna 1981, kdy byl v Bratislavě vyprovokován ke skoku do Dunaje, jak to detailně rozebírám v jiném svém známém článku.

Texty posledního Jiřího elpíčka Nám se líbí znějí od té chvíle až jaksi předzvěstně a zlověstněji...
„Hej, jaro, co mi asi neseš,
proč štědré jako k jiným nejseš?
Proč druhým dáváš a mně bereš?
Mám já to, lidi, převrácený,
pro mne to doba lásky není…“

Čech přiměl navíc Jiřího zpívat i třeba ponurý Pohřeb přítele:

„Varhaní tóny,
prostor a čas,
kamarád dobrý
opouští nás.
Smutný jsem, neslyším tvůj milý hlas,
smutný jsem, nevidím tvé věrné oči,
smutný jsem, nechápu, proč všechno končí?“

Jirkovi fanoušci slyšeli už za zpěvákova života ale i ještě pochmurnější Čechovy texty. Asi jako rub komického třeštění! Určitě. A třeba to byla slova projektu Zemětřesení.
Černě oděný Schelinger je pak na jevištích Československa reprodukoval jen několik měsíců před slovenskou tragédií. A zde máme i příklady. 1. Čechova píseň Hodina H:

Čekám tě ze čtyrech světovejch stran,
možná že zleva, možná že zprava,
královno ze Sáby s očima vraha,
znova se zastaví u městských bran,
v oknech se rozsvítí - už zvoní hrana.

Možná že mě, možná že tobě.
Srdce už nevlastním - voda ho vzala,
leží tam hluboko v studeném hrobě,
kde je ta voda, řeka jí vzala, kde je ta řeka,
voli ji vypili, kde jsou ti voli, páni je snědli,
kde jsou ti páni, na hřbitově zakopáni!

Rožnovské hodiny vizitu odbyly,
ty přicházíš v bílém a jde z tebe chlad,
Když svítí slunce, ty nevrháš stín, vznášíš se v povětří,
zatímco sním. V hodině H má přijít pan Godot,
zatím jdu na špacír. ty koukni se do not.

V těch notách kalená střela je z kuše, chirurgem vyjmutá z rockové duše! 
Hodina H, hodina H. tak noste na stůl, hostina začíná.

A jiný příklad ponuré písně pro Schelingera?

Rožnovské hodiny
vizitu odbily.
Ty přicházíš v bílém
a jde z tebe chlad.
Ač svítí slunce,
ty nevrháš stín.
Vznášíš se v povětří,
zatímco sním.
V hodině H má přijít pan Godot.
Jdu zatím na špacír, koukni se do not.
V těch notách kalená střela je z kuše,
chirurgem vyňatá z rockové duše.

Ještě jinde zpěvák díky textaři takto pochmurně sní:

Lidi už domů jdou,
hostina skončila. I já šel přes celý sál a klouzal v kalužích,
už ne jak pán, v šatech hrůzně zmačkaných. Já zbyl tu sám…
Hej, vstávej, už jsi tady zbytečnej…!

Podobně tomu i v písni Galéra:

Mávej, mávej šťastným dnům,
mávej, neskutečným snům.
Mávej láskám, loukám jarním, mávej stráním, návrším.

A jen o píď dál Jiří - za rachotu hardrocku - zpívá:

Ruce jen krev samou mám
a na zádech od biče samé šrámy.
Za lodí mou jen z pěny štít.
Ta brázda vln
mé já navždy pohřbí…
Nemůžu říct, co je dnes,
a zda bude vůbec nějaké zítra,
a pytel z plátna, lože poslední,
ten mému žalu uleví.
Jen racku leť do velikých výšek,
ať něčí oči vidí můj ztracený svět.
Já ruce teď spoutané mám a bolest nekonečnou v pláni vodní…

I tak se rodí legenda. A tvůrce? Čech? Chová v sobě víc než sedm múz. A jak už to známe, občas se drze kasá: „Na co sáhnu, to se mi daří."
Přehání? Kdo jiný by ale paralelně s výše uvedenými texty dokázal vyprodukovat i hity pro Pražský výběr jako Hrabě X, Zubatá anebo Můj koníček, které vedly k zákazu prvního LP této skupiny??? A kdo jiný by uměl současně vydat v Melodii 12/81 i takovouto parafrázi lidové písničky:

Když jsem psal texty to první léto,
vysloužil jsem si nadávky za to.
Když jsem psal texty to druhé léto,
zborcenou harfu dostal jsem za to.
Když jsem psal texty to třetí léto,
Titzl mé jméno pokálel za to.
Když jsem psal texty to čtvrté léto,
pomatlán blátem Černým byl za to.
Když jsem psal texty to páté léto,
též na mne plivnul Horáček za to.
Když jsem psal texty to šesté léto,
před penzí Kotek znectil mě za to.
Když jsem psal texty to sedmé léto,
Rejžek má LP rozdupal za to…

Mezi čímž fungoval následující refrén:

Literární blůma Tůma,
Standa Titzl do mě ricl,
Jirka Černý, jménu věrný,
ten Horáček, pěknej ptáček,
dědek Kotek, jedem přetek,
Rejžek jančí, skunk redakční,
Melodie krákoře, věř té potvoře,
skvělý Ringo pláče doma v komoře.

A finále?

Když jsem psal texty třicáté léto,
už si na ně zvykli, díky jim za to.
Melodie krákoře, a to je dobře,
skvělý Ringo čeká na honoráře.

Kdo je tygrem, co vpřed kráčí, singly svoji trasu značí? Kdo s Janečkem meč svůj zkříží, když se doktor k vrchu blíží, amatéra lehkou paží a ještě i hrdlo svlaží? Kdo je mistrem figur tance, chrabrým poslem renesance? Odpověď si přečti v dáli, bicí při ní sólo hrály.
Touto říkankou jsem Františka Ringo Čecha (nar. 1943) pochválil, když jsem zahálel na vojně (1986-88) a obratem Ringo pochválil říkanku. Dávno je pryč onen čas SP desek, které přímo chrlil, ale i konkurenčních Kroků JUDr. Františka Janečka.

P.S.: V roce 2015 dostal F.Ringo Čech státní vyznamenání Za zásluhy od prezidenta Zemana.