"Jsou lidi, kterým sudba dopřála, aby dokončili své určení. Potom jsou takoví, a tím byl i Jiří Šlitr (* 15. 2. 1924 – † 26. 12. 1969), kterým je nit života předčasně přestřižena a vy víte, že by za tím ještě následoval obrovský zajímavý vývoj. Pociťuju v tom obrovskou křivdu osudu. 
Všechno, co Šlitr stačil udělat, má svou nespornou hodnotu a patří to k špičkám ve svém žánru – ale pořád mě provází pocit, že Jiří Šlitr teprve stoupal ke svým vrcholům." Napsal Zdeněk Mahler
Člen divadla Semafor Jiří Datel Novotný, herec, svého času i tajemník Jiřího Suchého a tiskový tajemník divadla, vytvořil knížku vzpomínek na Jiřího Šlitra, iniciátora vzniku divadla Semafor a představitele jeho nejlepší éry. Výtečný portrét vycházející z úvah a postřehů někdejších Šlitrových kolegů dokresluje bohatá fotodokumentace.
Všichni, kdo se s Jiřím Šlitrem potkali, vydávají svědectví o jeho mnohostranném talentu a nevšední pracovitosti. Vždyť jeho kresby putují po výstavách a jeho písničky se zpívají dodnes.
Vzpomínka na Jiřího Šlitra - Ďábel z Vinohrad | Jiří Datel Novotný
Jiří Šlitr (* 15. 2. 1924, † 26. 12. 1969)
Jiří Šlitr byl český hudební skladatel, instrumentalista (virtuózní klavírista), zpěvák, herec a výtvarník. Odborné vzdělání měl pouze v profesi, kterou nikdy nevykonával: byl vystudovaným doktorem práv. Ve všech dalších oborech, jimiž se proslavil, byl samoukem. Dětství prožil v muzikální rodině, hrál a kreslil odnepaměti.
Jiří Suchý sám potvrzuje, že to byl právě Jiří Šlitr, kdo inicioval vznik divadla Semafor.
Dílo Jiřího Šlitra se řadí k tomu nejlepšímu, co přinesl obrovský vzmach české kultury šedesátých let dvacátého století.
Klokočí - text a hudba Jiří Šlitr
Po babičce klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné o tom,
co bude potom,
až budu sám.Ztratila jsi včera klíč, dnes ideál,
všechno je pryč, kdo by se smál,
proto vím, že se sluší mít smutek v duši,
vzlykat a tiše říkat,
já rád tě mám.R:Opuštěné nábřeží, z modravého dýmu chrám,
nebo město bez věží,
řekni co chceš, to ti dám,
zlatý pohár s fermeží nebo snad s protěží,
bílý šat,
za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv
chci ti dát.3.Je tu však to klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné
o tom, co bude potom
až budu sám
Mám jednu tetu v Bechyni,
jezdí k nám na návštěvu
a hrabě se nám ve skříni
a na dráze má slevu.
Druhou tetu mám v Kolíně,
má na náměstí dům,
v něm sedí s kočkou na klíně
a při tom pije rum.Nejpodivnější ze všech tet
je ale teta třetí,
má jeden žaludeční vřed
a asi sedm dětí.
Ta pije whisky se sodou
a někdy taky bez
a tahle teta náhodou
má hrozně ráda jazz.Sousedi, když jdou do kina,
tak teta světlo zhasíná
a do vzpomínek potichu se noří
potom se chápe trumpety,
na kterou strýček před lety
hrávával při požárech svoje „hoří“.A v melodii teskné
se pokoj rozplyne,
jak s ta trubka leskne
a teta v kombiné.Sousedi, když se vrací zpět,
nejpodivnější že všech tet
přestane hrát a tváří se zas přísně
a v pokoji s ní zavřená
zůstává tichá ozvěna
tý její smutný opuštěný písně.
Ukázky z knihy:
Jiří Suchý vzpomíná
Já byl ochotnej hrát jako lev, jenom abych připoutal pozornost na sebe, aby si lidi co nejmíň všímali Šlitra. S tím jsme začali hrát. Řekl první větu tím svým způsobem a ozval se ohromnej smích. Řekl druhou a měl potlesk. Když řekl třetí větu, měl jsem pocit, že uletí střecha divadla, tak to tam burácelo. Při čtvrtý jsem věděl, že musím velice přidat, abych mu stačil.
Pak jsem si to rozebíral doma. Říkal jsem si – ti lidi si jistě řekli, že je to člověk vzdělaný, s akademickým titulem, tak on to jen hraje, že nic neumí. Mysleli si, že je to taková mistrná figura, a hrozně ho brali.
Šlitr mi hned druhej den ráno volal a říkal: „Tak večer to zase rozbalíme, viď!“ Byl strašně nadšenej z toho, jak mu to šlo. A protože byl inteligentní a chytrý, získával na tom jevišti praxi a rutinu, ale nikdy neopustil tu svou zvláštní naivitu, protože cejtil, že to je jeho hřivna a tím se liší od všech ostatních. On dokázal to, co v malířství Henri Rousseau. Tu svou figuru pak už jen zdokonaloval, a když dělal Ďábla z Vinohrad, táhl už celej večer sám.
To bylo fantastický zrození velkého komika přímo před mýma očima. My jsme spolu v Paříži viděli francouzskýho komika Rogera Riffarda, který silně připomínal tu jeho neohrabanou postavu, a jemu se strašně líbil. Některý gesta potom, už v tý dokonalejší formě, okoukal od něj. Ale u toho Šlitra to vypadalo úplně jinak, protože to byl Šlitr.Jiří Datel Novotný vzpomíná
Prvního ledna 1969 jsem nastoupil jako tajemník k Jiřímu Suchému. Celý rok jsem se tedy mohl pohybovat i vedle Jiřího Šlitra. Označení „tajemník“ dodávalo mé funkci určité důležitosti – alespoň v mých očích. Bylo mi dvacet čtyři a někde uvnitř jsem se dmul pýchou. Jak to ale známe, pýcha předchází pád. Jedním z mých prvních úkolů bylo opatřit mému šéfovi lístky na představení v Činoherním klubu. Dnes už nevím proč, ale lístky jsem neopatřil a chtěl jsem vše zachránit přímo na místě. Jiřího Suchého a jeho ženu jsem doprovodil do divadla a přes dav, čekající u mříže, jsem se snažil domluvit s uvaděčkou. Dělala na nás posuňky, že jako ano, že ale musíme počkat, až se všichni posadí, je vyprodáno, ale určitě nějaké místo zbude… Bylo najednou zakyslo, čekali jsme a zarytě mlčeli.
Vtom kolem nás prošel davem čekajících Jiří Šlitr, vytáhl svůj lístek a šel dál do divadla. Cestou se jen otočil a utrousil směrem k Jiřímu Suchému: „To máš z toho, že sis pořídil tajemníka, blbče!“ V té době jsem už věděl, že se před lidmi rádi urážejí a mají z toho srandu, ale mně do smíchu rozhodně nebylo…
