Že nejsem velkým příznivcem české poezie, to asi není třeba zvláště připomínat, ani to, že považuji naše vlastní myšlení nad naší literaturou za bezkontextové a vyžadující zásadní revizi v následujících desetiletích. To nemohu udělat já, který si za svůj úkol beru snad jen to vzbudit povědomí o a touhu po kontextu. Na druhé straně některým úvahám o české poezii se nedá vyhnout, ať už jsem se věnoval Zahradníčkovi, Zábranovi, Jirousovi, anebo nyní také Jiřímu Ortenovi (31.8. 1919 – 1.9. 1941).
Všichni tito čtyři básníci nepatří do hlavního proudu „svědomí“ národa, jejich verše jsou velmi osobní a až nepříjemně pravdivé, vydlabávající člověka z jeho pohodlného důlku, na němž každý sedí v koloniích stejnostejných bytostí a říká mu hnízdo. Jen těžko se v české poezii hledá poctivost, slova nad ní jednoznačně vítězí. A zejména dnes, kdy po Holanově vzoru jsou to už jenom slova, už ani hezká nebo uchvacující, ale esoterická, ba přímo nelidská slova, je třeba se vracet k básníkům, jakým byl Orten, jehož si – jako ale i třeba Komenského nebo Husa nebo Havlíčka – stačila maloměšťácká společnost zdomácnit ve formě bezduchého, nerozumějícího uctívání. Málokdo nicméně usvědčuje dnešní poezii z prázdnoty, zbytečnosti a rouhání tak jako Jiří Orten.
Předně, Ortenova poezie směřuje k niternosti, je reflexí jeho prožitků v tragickém životním údělu.
V žádném případě nerezignuje na srozumitelnost, ostatně je psána právě jako svědectví, nikoli jako pouhý zručný výtvor někoho, kdo stojí stranou a jehož život je banálně pohlcen ve vlnách konzumní společnosti. Orten věří v člověka víc než v dílo, a v tom je – tak jako třeba Rimbaud – věren prastaré tradici, jejíž stopu psali už Sofoklés, Dante nebo Goethe a Shakespeare. Nepřeženu, když řeknu, že jeho básně jsou modlitbou (některé tak výslovně nazval), a to ne disonantní, nýbrž ladně rýmovanou a melodickou. Modlitba je tu výraz jakési naivity, ne však ve špatném smyslu.
Zpočátku je v Ortenově poezii patrný, pro českou poezii typický, důraz na slova, na omamný háv, v němž se ale mnoho neskrývá. Takové básně stojí zejména na efektních obrazech a přirovnáních, např. báseň Listopad (vycházím z výboru Jiří Orten: Veliké stmívání, Odeon Praha 1987). Ale už tu vítězí sevřenost nad žvanivostí, už tu je jasně citelná kontemplativní, vážná atmosféra, které byl za kmotra František Halas.
Ortenova naivita zraje s tím, jak hledá únik. Není to únik před svědomím nebo před vlastní integritou, naopak je to únik k nim před tvrdým doléháním vnějšího světa.
Jako žid byl Orten za nacistické okupace diskriminován, postaven mimo společnost (k tomu připočtěme, že Češi ve svém antisemitismu stáli často proti židům na straně nacistů) a čekala ho další perzekuce. K tomu zbylé dny svého života, který se nakonec uzavřel kvůli tragické nehodě, nestrávil v osobním štěstí. Rozešel se svou dívkou, což ho traumaticky poznamenává. Jak velký kontrast oproti dnešku, kdy už umíme „zacházet“ s láskou jako s něčím, co je v prvé řadě třeba přežít bez úhony, ať už pomocí pragmatických rad („však on se najde někdo jiný“, „přece si nebudeš kazit víkend“, „zvaž, kde jsi učinil chybu, a pouč se pro příště“) nebo pomocí psychofarmak.
Ač Orten určitě nebyl tradiční věřící, jeho niterný svět se neobejde bez víry, že je to hloubka, čistota prožitku, co vítězí nad vnější hrůzou – odtud to zrání naivity, jež plyne ze zraňování, z napětí mezi absurditou smrti a utrpení na jedné straně a hledající vírou, jež nemůže, byť zmučená na dně kobky, přistoupit na jejich vítězství.
Tento postoj by měl být důvěrně známý každému člověku, který skutečně trpěl a byl natolik ušlechtilý, že šklebící se grimase hrůzy vzdoroval před pádem do cynismu a rezignace. A přesto ho dnes všichni chtějí ukřižovat jako něco nedospělého, smějí se slzám a smějí se víře, protože pro ně je všechno, co by mohlo snad být opravdové, a priori kýč – a pláčou jen nad nízkými dotacemi na jejich „kulturu“. Člověk a poezie už nesplývají, poezie je skupinovým zájmem blbečků, kteří dávno nemají co říci člověku. Slova zvítězila nad existencí. Ne tak u Ortena!
Jeho nevyžilá naivita je jeho silou, což se ukazuje třeba vrcholně ve slavných devíti elegiích.
Zde se spojuje obraznost a mistrovství slova s hloubkou vnitřního prožitku, s napětím mezi nitrem a vnějškem. A není tu žádného dozrání a přetavení, není tu úspornost: Orten využívá úzkého prostoru kouta, do nějž byl zatlačen, aby řekl všechno, dokud je čas to říci. Dychtivost a chvat vítězí nad delším usebráním. Básník nedospěl a dospět nemohl, jeho naivita zůstává dětskou, ne však dětinskou (dětinští jsou mnohem spíše starší básníci dneška, kteří se snaží vypadat, jako by ani stáří ani smrti nebylo – jako by ta tisíciletí kontemplace lidského údělu byla smetena ze stolu jenom proto, že oni nikdy nedospěli, protože nevstoupili do těžkého boje o vlastní duši, ale duší vždy pohrdali jako Čapkovi mloci).
Nebudu rozebírat jednotlivé Ortenovy básně. Nebylo by to spravedlivé vůči němu a jeho osudu. Je příliš ovlivněn poezií svých českých předchůdců, nepodařilo se mu vymanit se z tohoto vlivu a více se opřít o světový rozhled – na druhou stranu je v naší poezii málo tvůrců s tak osobním svědectvím, jehož doušky obnovují člověka v člověku zvláště v této vyprahlé době neosobních lidí.
Číst Ortena doporučuji každému, kdo ještě někdy v hloubi nitra přece jen nepřestal věřit, že současnost je posledním slovem dějin. A také každému, kdo v poušti té dnešní poezie už přestal chápat, proč byla poezie po tolik staletí tak hluboce ceněna a proč by neměla být zapomenuta. Jestli čtenář zároveň s nadšením pro Ortenovy tak osobní básně bude cítit i hluboké pohrdání dnešní literární komunitou, pochopí, proč jsem napsal tuto recenzi.
SEDMÁ ELEGIE
Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
ťala se průzračnost o rudou oblohu
a krvácela pak a šla a zapadala.
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
a peklo zavírá na vůni, na fialku,
potom je chlapec sám a procítá a jde
za skutečností zel. Myslí, že nenajde.Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.
Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran,
pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce.
Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce
k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta,
co nikdy nemůže být větrem odváta,
byla to ona řeč, ta drahá mateřština
rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
byla to ona řeč, jež mluví bez řeči.
Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly
a věci kolem ní dotčeny rychle chladly?
Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla
než sebe uvidět bez duše, bez těla
v zrcadle průhledném; shledávala jen slova
o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová,
toužila zvěděti o sobě v cizích snech.
Nebyla pramenem. Tonula v pramenech!Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!Padaly slzy mé, padaly do močálů,
padaly na živé království běd a žalu,
padaly nestoudně, Karino, píši vám,
poproste náhrobek, jejž deštěm omývám,
připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob,
připadám si jak pláč, bez času, bez podob,
píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.Znám jednu holčičku. Je jako polibek,
jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,
protahuje se jen na slunci, jež je malé,
nepálí, dává pít: usínat na ňadrech.
Je mladá jako zem. Je lehká jako dech,
jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí.
Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti?
Vy jste to věděla? A víte, Karino?
Znám také velkost žen: čekání matčino,
zda jednou vrátí se k ní její smutný syn.
Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.
Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.
Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje -
a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,
je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním.
Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým?
Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá?
Co i tam umírá? Co i tam věčně padá?
Milenky? - Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,
odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět,
rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem,
aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem,
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,
aby ji milenci chválili za bolest.Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,
směji se do krve a pláči kapky krve,
a Bohem opuštěn a Boha opustiv,
píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ...
