Jiří Orten / Na zimu myslil jsem
Na zimu myslil jsem, jež o ztracených ví,
na zimu myslil jsem, jež přísně duše drží
v ledovém bratrství,
v ledové růži.
Komůrko samotná s dávnými předměty,
to ty jsi jako já, od dětství zasněžená.
sníh léta, 
jara sníh, k podzimu odjeti,
podzim je žena…
Loučení s loučením. Naučilas mě tomu
ó zimo, zimo má! Nesmiřitelně krápe.
K tobě jak k mamince se navracívám domů
tam do tmy hluboké, jež neptá se a chápe.
Na zimu myslil jsem. Co jinak zbývalo mi?
Nesmiřitelný déšť, jenž moje milé smáčí 
v dalekých dálavách, kde stojí mrtvé domy
kde život zabloudil a dokolečka kráčí
Báseň Jiřího Ortena a fotografie Martina Patřičného.
