Vypravil jsem se na zahájení výstavy soch Oty Janečka. Bastion, (restaurant) Praha 2, Horská. Jel jsem autem, tramvají a šel pěšky. Není marné překonávat mírné překážky na cestě k umění. Na mě za Ostrčilovým náměstím čekala cesta parkem a potom řada schodů z kamenů. Potom železná klec. Ale klec zbudovaná pro mou ochranu.
Pršelo, prošel jsem kolem soch do restaurantu.
Na zahájení promluvil zastupitel Prahy 2, potom sochař Milan Martiník a syn Oty Janečka, Tomáš. Hrál nám jazzový orchestr, Land of Honey. Výborný raut, dobré pití a vstřícná obsluha. Ani kávu, co jsem si objednal nechtěl nikdo zaplatit. Když zahájení skončilo, přestalo pršet. Nevím, jak to pořadatelé zařídili, budu o tom uvažovat.
Věděl jsem, že Ota Janeček dělal i sochy, jako to ví každý, kdo alespoň trochu zalistoval knihou L. Hlaváčka. (Vydal ji Odeon, 89. Ještě bývá vidět v antikvariátech) Jak řekl syn Tomáš, začal jeho otec drobné sochy řezat do kůry borovic a později je převedl do hrušňového dřeva. Lepili mu ze dřeva bloky? Vystavené sochy jsou odlité do bronzu, takže to nemůžu zjistit. A není to důležité.
Co tedy má ten, kdo sám sochy dělá z toho koukání na sochy druhého?
Vystupuje ze svých kruhů. Je to možná iluze. Ale práce s iluzí je snad umělcův obor, nebo ne?
Poznámky:
Ota Janeček žil v těch zvláštních časech, kdy na tisíc lidí byl jeden umělec. Možná. Možná jich bylo ještě míň. Umělců.
Cena sochy – to lidi dost zajímá. Chtějí nějakou mít? Tahle soška má cenu, protože ji dělal Janeček. Chtěla byste ji, kdyby ji dělal F.Pištora madam ? Jaký podíl má jméno- značka na našem chtění?
V jednom atelieru po malíři sídlí výtvarník, Jan Brabenec, který pracuje s kůží. Pozdravuju ho a přeju štěstí.
Socha ze dřeva je jiná než z bronzu, i když tvar je týž. Jiné vyzařování. Janečkovy sochy jsou dělané s potěšením a pro potěšení, které se v bronzu trochu ztrácí…
Malou (formát kolibřík) laskavou knížku Oty Janečka vydala v r.99 Lyra pragensis (sv. 120) Jmenuje se Vše začíná vajíčkem.
Autor v ní píše – Člověk je schopen vidět pouze tu krásu, kterou přechovává ve svém vlastním srdci.
Něco podobného mi říkal sochař Luděk Tichý – Přistupuj se srdcem otevřeným.
A kolikrát už jsme četli něco podobného, že? Třeba – krása je v oku toho, kdo se dívá.
A pořád to nestačí.
Co tedy má ten, kdož dělá, z toho, o čem pracuje? Ne, není to marnost, vůbec ne!
Práce s radostí dělaná, s chutí a talentem a dobrým viděním je modrá jak nebe, protože druhým může pomoct něco otevřít. Duši třeba. A někomu i kapsu nebo hlavu.
Tuhle fotku máte místo podpisu
Zdraví Martin Patřičný