Uspávánky pro děti Jana Skácela. Milé vyprávěnky dětem před spaním

Básničky koncipované jako vyprávěnky dětem před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti. Navíc vydání s ilustracemi Oty Janečka patří mezi skutečné skvosty.

Jan Skácel / Uspávanky / ilustrace Ota Janeček / 1983, Albatros

Uspávanky:

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě

Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Uspávanka s plavčíkem a velrybou

Plavčík je onen, kdo se plaví
na moři,
a ne ze zábavy.
Není to žádná legrace
choditi na loď do práce.

No zkrátka, plavčík, toje pán,
co na moři je zaměstnán.

Na lodi, která ryby loví,
šplhati musí do lanoví
a čistit mosaz, až se blýská.

Na souši se mu spíše stýská.

A tak ti budu vyprávět
o plavčíku, co málem svět
obeplul na své plachetnici

a jmenoval se plavčík Jan
a doma říkali mu Janek.

Taková loď si žádá vánek,
když ten se opře do plachet,
nemůže plavčík zahálet.

Kormidlo velikánské třímá,
aby loď plula hezky zpříma.

Kormidlo třímá bez únavy
a ryby vystrkují hlavy
z moře, jež tiché je jak laňka,
a obdivují toho Janka.

A tleskají mu ploutvemi.

Plavčík Jan na obdiv si zvykl
a časem natolik už zpychl,
když ryby tleskaly mu zvučné,
že třímal jenom jednoručné.

A když tu slávu takhle nesl,
do hlubin náhle koráb klesl,
protože najel na útes.

Plavčík Jan taky na dno kles.

Nahoru vyplaval však zručně
a tentokráte obouručně.

Rybky, co tleskaly mu právě,
zatímco oddával se slávě,
jakmile nastala ta změna,
vzaly hned ploutve na ramena.

A najednou byl v moři sám.

Ať plaval sem, ať plaval tam
a vlnami si cestu razil,
na živou bytost nenarazil.

Oceán tichý byl jak laň
a po něm plaval plavčík Jan.

A kde se vzala, tu se vzala,
velryba к němu připlavala
a on ji na nos políbil.

Zkušený plavčík nelíbá
na širém moři velryba
a s velrybou j e také potíž.

Hle, co se stalo: náhle totiž
velryba zívla velmi zjevně
a plavčík Jan už nebyl zevně.

Najednou celý uvnitř byl.

Co ti mám ještě vyprávět?
Plavčík Jan obeplouvá svět
a nic mu к štěstí nechybí
v břiše veliké velryby.

Přes kostice se na svět dívá
a někdy velrybě té zpívá,
velryba sama nezpívá si.

A nezpívají medúzy,
nateklo by j im do pusy
to slané moře,
jež je věčné.

A tak na cestě nekonečné
zpívá si jenom plavčík Jan.

Houpy, houpy, houpy hou,
ryby plují pod vodou,
ryba není žádné ptáče,
vpředu plují zavináče,
za makrelou tlustí sledi
a velryba naposledy.

Ve velrybě jako pán
prochází se plavčík Jan.

Ve dne plují, v noci spí,
vůbec nic jim nechybí.

Uspávanka se sněhem a krásnou paní

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a j e to píseň celá stříbrná.

V zavátých úlech
včely střeží med,
ve sněhu zajíc
udělal si jamku,

a spi, můj hochu,
už i medvídek
celý se schoval
do zimního spánku.

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a celou zem tou písní uspává.

Uspávanka s Hokusajem

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
odnese domů
celé moře v hrnku,
a kdo namaluje pro děti
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku,
kde je hora Fudži
a pod ní
bambusový háj,
dokázal to
a jiné věci
malíř a mistr
Hokusaj.

Když doslechl se,
že j e jaro,
nic nemeškal
a hned tam šel
a poklonil se
švestkám v květu,
domů se vracel
cestou včel.

H
jako velká
hora Fudži,
O
jako něco
na okraj,
К
jako kúra
starých stromů,
U
jak by u vrat
někdo stál,
S
jak když vítr
listí střásá,
A
jako v slovech
a tak dál,
J
jako jíní
bílá krása

a máš to jméno HOKUSAJ.

Přál volnost ptáčkům, kteří uletěli,
nenosil marně
modré moře v hrnku
a namaloval, když to děti chtěly,
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku mají
horu Fudži,
bambus, sopky,
v sopkách vře
vřelá láva,
perly,
kraby
a japonského císaře.

A navíc
hrdé samuraje,
každý z nich nosil
meče dva
a statně stínal
stínům hlavy
a bral to
hlava nehlava.

Ať letí ptáčci, kteří uletěli,
divoká husa
kníhá noční tmou,
i kdyby dvakrát ostré meče měli,
let vodních ptáků nepřetnou.

Volavky stály
nad jezerem,
křik ptactva přikryl
rovný kraj,
s podzimem poslal
císař posla
na skvostném koni.

Hokusaj
rozlomil pečeť,
přečetl si,
co po něm císař
tolik chce:
rozkázal
namalovat obraz
před celým dvorem,
ale bez štětce.

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
donese domů
celé moře v hrnku,
něco je pro císaře, něco pro děti,
a tohle nešlo na rýžovém zrnku.

Zazněly gongy
za hradbami,
v paláci
určeného dne
usedli u stěn
samuraji,
dva ostré meče
na klíně.

Císařovniny
dvorní dámy,
krásné
až téměř к nevíře,
se shromáždily
v pestrých šatech
a rozevřely
vějíře.

Ať letí hejno, které uletělo,
nikdo z nás nesmí
rušit ptáků let,
vždyť přišel mistr, co se poté dělo,
to nelze jen tak povědět.

Hokusaj,
když sdělili mu císařovo přání,
aby vyhotovil v přítomnosti dvora obraz
a nedotkl se přitom štětce,
rozvinul po podlaze palácové síně
svitek papíru
a namaloval na něm koštětem
široký modrý pruh.

Vzal z rukou sluhy kohouta,
smočil mu nohy v barvě rudé jako krev
a hnal jej napříč.

Potom prohlásil:
Výsosti,
to je obraz řeky Tatsuta,
po které plyne listí podzimu.

Tak pravil malíř Hokusaj před celým
císařovým dvorem včetně císařovny,
samurajů a krásných dvorních dam.

Potom učinil, co mu přikazovalo
svědomí a dobrota srdce:

Kohouta pustil, ať si uletí,
odnesl domů
zbytek barvy v hrnku
a od těch časů jenom pro děti
maluje vrabce na rýžovém zrnku.

A teď se schovej
pod peřinu,
zde přesně končí
píseň ta,
a nechť tvůj spánek
tiše plyne
jak listí
v řece Tatsuta.

T
jako táto,
vzbuď mne ráno,
A
jako ano,
udělám,
T
jako,to už
tady bylo,
S
jako sláva,
Hokusaj,
U
jako u vrat
klika nová,
T
jako,je to
tady znova,
A
jako bambusový háj

 
Uspávanka s loupežníky a nebojácným chlapcem

V lese je sova, sova houká,
a na mýtině velká louka,
bludičky z třasovisk a blat
tam chodí v noci tancovat.
Jestlipak dovedeš se bát?

A je tam tůň a v tůni tma,
kdo kol té tůně cestu má,
propadne bázni, nepokoji,
ohlíží se a moc se bojí.
Ach, milí loupežníci moji!

Když přelézáme cizí plot,
padá nám srdce do kalhot,
a třebaže jsme loupežníci,
jídáme strach tou velkou lžicí.

Propána, to je ale к smíchu!
Když mlčí noc a v nočním tichu
za dálkou hvězd je blízko к hříchu
a blýskne se ocel ostrých dýk,
zachvěje se i loupežník.

Za upřímnost vám vzdávám dík.
Loupíme v noci, spíme ráno
a pro strach máme uděláno,
ráno však mlha stoupá z lad
a hrůzou nemůžeme spát.

Taky se málem celý třesu!
Chlapečku milý, věř nám, ach!
na světě každý tvor má strach,
i loupežníci v lůně lesů
na tvrdé podestýlce z vřesu.

Pánové, to je věru zvláštní,
vy vlastně vůbec nejste strašní.
Strašný je vždycky jenom strach!