Sonety Jana Skácela ze sbírky Dávné proso / Jan Skácel / první vydání 1981
SONET SE SLAVÍKEM A OBAVAMI
Poznáš až nebudou už slova
jak veliký byl zázrak v tom
že větev vyslovila ptáka
a slavík řekl nahlas strom
A nikým netázaná navždy
po desáté mi odpověz
do jaké hloubky ve snu voní
pod zemí muškát dřín a bez
A nikdy nezeptaná znova
dříve než rukáv ticho schová
zeptej se nač se bojím ptát
Moc toho zbývá nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
Když slavík zpívá nemá kdy se bát
SONET MÍSTO RŮŽEVeřejnou růži v parku ukrást lze
za letní noci Růže ve váze
je raněná a k ránu opadává
tak jako všechno jako lidská sláva
Jsou růže položené na rakev
růžičky bílé pro nevěsty
je růže utržená ze msty
a růže vzpoury temná jako krev
Z těch květů žádný Růži pro tebe
půjdeme spolu na mez utrhnout
kde opřela ses loktem o nebe
když dělili jsme dávno od nedávna
A mléčná dráha rázem byla splavná
a vory lásky mohly po ní plout
SONET O LÁSCE VE FORMĚ BLUESDny jsou jak nákladní vlaky
kolik jich v roce je
jedenkrát dojedou všechny
a skončí koleje
Proč bych se já tím trápil
v roce je tolik dní
můj vláček nejezdí načas
můj vlak má zpoždění
A jestli přijede pozdě
co se mi může stát
pro lásku ztratil jsem hlavu
ztratil jsem jízdní řád
(Dny jsou jak nákladní vlaky
třpytí se koleje)
SONET O LÁSKÁCH NAŠICH DĚTÍNekradou nemusí mít strach
svou lásku nehodlají tajit
a nechtějí se schovávat
a líbají se u tramvají
Den bílý jako ovečka
jde kolem nich a nevadí jim
Proč také Léto nepočká
a loučí se tu milá s milým
Co na tom Třeba v závějích
I kdyby hustě sněžil sníh
po celých dlouhých sedum let
Láska je někdy jako zával
Odmítají však odklízet
sníh který nikdy nenapadal
SONET O ZÁPASU S ANDĚLEMHlas v pruské modři zazněl
neznaje slitování
hle anděl podivení
dotknul se jejich tváří
A oni zápasili
co stačily jim síly
celou noc s andělem
až zastihl je den
Už zvony vyzvánějí
a pomoci jim není
můj bože buď jak buď
Pustíš nás? Pravil ano
anděl a bylo ráno
na poli plném hrud
SONET O LÁSCE A MODRÉM PORTUGALUA bývalo i hrozně na vinici
Na věky sami Černé hlavy vína
ležely sťaté lidský život byl
perenospóra marná prašivina
A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání
Zas konec léta Zas je blízko k vínu
a čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi
Ať život sklání se či nesklání
dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými lisy
SONET SE SPÁNKEM VČELNakonec uteče nám bílé kůzlátko
a osiříme
– – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – –
Z velikých zásob noci
bude kanout tma
– – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – –
Oživnou kopřivy
Hlasitý spánek včel naplní krajinu
– – – – – – – – – – – – – – – –
a úly
zeptáš se
kde ukryty jsou úly
SONET O ČERVENCOVÉ NOCI NA VYSOČINĚVečer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá
Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor
Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží
a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát
SONET O TĚCH KTEŘÍ JI ZARDOUSILISvou lásku zabíjejí jako holoubátko
Něžně a tiše Za bílého dne
Stačí když přiloží dva mírné prsty k hrudi
a vyčkají až srdce umlkne
I v naší lásce bylo dotýkání
a rostla noc noc vyrostla jak thůje
než jsme se odvážili Prsty mají paměť
a rovněž dlaň si celá pamatuje
Však zámlka té smrti pod peřím
ta němá hrůza nesmí býti tvá
má lásko O to modlím se a nevěřím
A pochopil jsem vím dnes co se děje
když na skon holoubat se někdo vyptává
a oči prázdné má a bez naděje
SONET JAKO TALISMANAby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání
Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím
Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic
SONET O LÁSCE A BÁSNICÍCHZ přadénka času aspoň jednu nit
do jehly navléct v srdci zašít ránu
to chtěl by básník
A hrubou solí chleba posolit
Smutnému Pierotu rád by dal tu růži
jež rozkvetla až dozrál v řece stín
a bez trnů je
A sám by schoval oči do květin
Najednou zčernala však přes noc všechna sůl
z přadena času
touha moták motá
veletoč růže zabil Pierota
a pyšný básník na kolenou slaví
ty staré lásky které nerezaví
SONET S KRAJINOU MÍSTO NÁHRDELNÍKU
– – – – – – – – – – – – – –
a protože už brzy zestárneme
a budeme jako domy ptáků
našel jsem pro nás krajinu
kde je napajedlo
růžový kopec
propadání
a také stráň
na které paměti ještě trvá
A dám ti ji
jako jsem daroval život vlastní smrti
když jsem ji tenkrát přemohl
na sloní louce
v trávě nešlapané
