Básně Jana Skácela jsou jako naděje s bukovými křídly

Když posloucháte Skácelovou poezii, cítíte, jak vás hladí a zároveň se vrývá pod kůži. Najdeme v ní všechno, co nás životem provází, co nás trápí i těší. Je zde láska, sny, pábení, víno, dětství i stárnutí, samota i stesk, radost i květy léta. Svět Skácelův je jako lék, který bereme na svou nemocnou duši, jež potřebuje uklidnit, pohladit a nasát živou energii.

Jan Skácel byl mimořádný básník, z každého jeho slova to cítíme. Jen se začtěte do veršů básně Modlitba...

A dej mi sílu unésti | všechno, co změnit nemám sil | Odvahu, abych to, nač stačím | na tomto světě pozměnil | A také moudrost abych znal | a od sebe to rozeznal.

Skácel a jeho básně se nedají rozebrat, dají se jen cítít. Jsou jak jarní vzduch, když kvetou třešně. Můžeme jen žasnout nad neuvěřitelnou bohatostí obrazů světa, který Skácel vidí  kolem nás a kteý my můžeme vidět tak poeticky a přirozeně až mrazí.

Život a dílo významného českého básníka připomíná Karolína Dubová s prorektorkou literární akademie Josefa Škvoreckého Helenou Kupcovou.
>>> http://media.rozhlas.cz/_audio/811046.mp3

Je studánka a plná krve | a každý z ní už jednou pil | a někdo zabil moudivláčka | a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto | a do dlaní tu vodu bral | a prohlížel ji proti světlu | a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel | tu vodu v prstech bože můj | a v prázdném lomu kámen lámal | a marně prosil: kamenuj
A prosil ale neuprosil | a bál se ale neubál | a studánka je plná krve | a každý u ní jednou stál

Modlitba za vodu

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská


Podzim s mrtvým jestřábem

Krajina v mlhách Podzim hodil
kamenem zlatým ze všech sil
a u trati se v telegrafních drátech
s výkřikem jestřáb oběsil

Na nebi slunce jako jáma
do dálky běží telegrafní drát
a jako prázdná rukavice z peří
mrtvola ptáka visí za pařát


Přísloví

Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.
Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.
A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.
A nikdo neodčiní čin.
A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.
 

Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno
dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka
 

Večer na předměstí

Mám rád tu chvíli Jak stín laní
spočívá na ní neulhání
a vážně hasne denní jas

Je slyšet dětské hlasy z dvora
průčelí domů zrůžověla
zvoníci berou za provaz

Pořád

Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
 

Slova

Ta vyprošená na poslední chvíli
do mála zbývající
musí nám nyní stačit

Pověz mně
kolik jich potřebuje verš
aby ho nebylo příliš

A kolik kamínků se vejde na dlaň dítěte
a kolik do bolavých úst

Po celý den jsi zahazoval slova
aby ti zbylo večer na báseň

Někdo jde za námi a sbírá