Dávné proso Jana Skácela... jakési jiné ticho

 
Nasávání veršů Jana Skácela je jako toulání krajinou s letmými dotyky minulosti na oblých vlnách polí a luk jižní Moravy. A pak čtete:
Pod samým tichem
jakýsi jiný hluk
a pod tím hlukem
jakési jiné ticho
Mítmavo
Slova nahrstěná
řitkami k sobě
střídavě různem klásti

Že nevíte, co znamená mitmem a mítmavo?
Tak čtěte, co napsal Jan Skácel:
"Za svého vesnického dětství slýchal jsem je z úst starých lidí. Dlouho jsem hledal po slovnících, až jsem zjistil, že „mitvy“ znamená v některých nářečích dávat věc jednou tak a podruhé obráceně. Například klásky na poli. Kořeny těch slov jsou staré a tajemné.
Uslyšel jsem v nich mnoho ticha a pocítil jsem potřebu básně."

Dávné proso / Jan Skácel / první vydání 1981

MITMEM

Pod samým tichem
jakýsi jiný hluk
a pod tím hlukem
jakési jiné ticho

Mítmavo
Slova nahrstěná
řitkami k sobě
střídavě různem klásti

KVADRATURA KRUHU

Rozličné vzdálenosti podzimu
a místo posypané pilinami
které zůstane
když z města odcestuje cirkus
A ještě dlouho potom
školáci vracejí se domů oklikou
aby mohli
na rynku čichat lva


NOKTURNO

Hlídáme vlky dlouho do noci
Pak sníme lunu
Zůstanou jámy plné hvězd
Tma voní jako námel sladce
To se nám zrovna nejvíc spát chce
a přemýšlíme jak smrt oslovit
Bez ní by nebylo dětství
krajina duté svobody stébel


LUNAPARK

Harlekýn ukrást lunu chce
Pierot pláče Proč
svět veselý je jako střelnice
a bez dětí se točí kolotoč
Kam bez dětí se kolotoče točí
okolo růže z noční střelnice
Pierot pláče vypláče si oči
Harlekýn ukrást lunu chce
A náhle je mi teskno u srdce
a ptám se papírové růže proč
je někdy svět jak marná střelnice
kam bez dětí se točí kolotoč


UKOLÉBAVKA

Na konci všech lásek
z pohřbu maminčina
ponese si každý
vlastní smrti kvásek
Znovu budou péci
doma chléb
Tolik krásných věcí
nebude
Kopist jako veslo
díže co by loď
u cest nedlážděných
kámen neuhoď
Za zelenými ovsy
spatříš vlky výti
Zůstaň u nás na noc
neb chce večer býti


DOTYKY

Na snůšce medu citrónový pyl
a na jablůňce v lese černý pomeranč
Housátka uštipují zeleň
a ztrácejí se v bledých kopřivách
Cestičky razí
bludiště mírná k zachování smrti
Bojí se bojí bojínek
A kdo chce dovnitř musí předsíní
až po kolena vysypanou okrem
Za plotem mrzne Proto Boleráz


PÍSEŇ O NEJBLIŽŠÍ VINĚ

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj
A držel ale neudržel
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál


SONET SE SLAVÍKEM A OBAVAMI

Poznáš až nebudou už slova
jak veliký byl zázrak v tom
že větev vyslovila ptáka
a slavík řekl nahlas strom
A nikým netázaná navždy
po desáté mi odpověz
do jaké hloubky ve snu voní
pod zemí muškát dřín a bez
A nikdy nezeptaná znova
dříve než rukáv ticho schová
zeptej se nač se bojím ptát
Moc toho zbývá nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
Když slavík zpívá nemá kdy se bát


USPÁVANKA

Potom se opřel o žízeň
a prosil
aby nepřestala
A obával se toho mála
Bál se jak dítě
Moc se bál
A kde se vzala tu se vzala
stařenka smrt se přištrachala
s hliněným džbánem
svěží vody
A on se napil
Popel dní
opláchl se rtů
všechnu trýzeň
tím douškem smyl
a nenechal
si vůbec nic
Už ani žízeň


ČAS

Kdyby tak ztišila se úzkost kavylu
oněměl vítr voda nedotekla
kámen se slitoval na nebi zhasla světla
a člověk zády obrátil se k zlu
jak nerozbitným jevil by se džbán
ten s kterým se tak dlouho k studni chodívá
až
pst a pomoz mi
posbírat střepy věčně trvá čas
a vše co stvořeno je za nás nebo z nás
strach bolest kavyl smrt i láska tvá


ÚČTOVÁNÍ NA VESMÍRNÝCH KONTECH

Když se tě děti na ulici zeptají
pane kolik je hodin
(a smráká se a míč se zakutálel)
nesmíš jim nahlas povědět
že je už strašně dávno
Vždyť co je čas co býval a co bude ještě znamenat
za našich příštích dnů
kolika branami jsme prošli shrbeni
a kolik bylo vrátek
přes kolik přelízek a zápraží
Daleko od nás je Antarktida
a v Brazílii
moře vyplavuje na břeh po ránu
dojemné mrtvé pinguiny
A za koho se vlastně tolik trápíme
ztraceni ve vesmíru
v němž obří hvězda první velikosti
není než nepatrná veš
v souhvězdí zvaném Vlasy Bereničiny
A rovněž v Einsteinově paruce
Byl příliš kadeřavý
a ty to dávno víš má lásko