Jan Vladislav psal svoji poslední básnickou sbírku Příběhy (s podtitulem Parafráze) v letech 1997–2009 (tedy až do své smrti). Jde o básně (povětšinou rozsáhlejší), s epickou osnovou, tedy skutečně o příběhy, jež zachycují životy nebo výmluvné zlomky osudů velkých umělců – básníků, malířů, divadelníků, filozofů (například Michelangelo, Borges, Čechov, Artaud, Mejerchold).
Ovšem do těchto „příběhů“ se prolíná osobnost autora, jeho bytostné úzkostné a naléhavé tázání a hledání nejzákladnějšího smyslu umění, života, lásky.
O sbírce Petr Adámek v Hostu napsal:
Poezie Jana Vladislava byla už od Hořícího člověka zasažena hlubokou melancholií, zároveň tu však od počátku byla schopnost vidět přesně, namísto mlhavých a rozostřených tónů používat jasné kontury. Na samém konci té dlouhé cesty vidíme starého básníka, který si vystačí už jen s několika málo tahy, aby jimi zacloumal naší netečností: „V střídavém pominutí smyslů / řekneš ano, a už tě unáší / to přitakání cestou, / která se nedá vzít zpět. // V střídavém pominutí rozumu / řekneš ne, a celý život se ptáš, / co všechno ten vzdor / vymazal z mapy tvých cest.“
Jan Vladislav (1923-2009) byl básník, překladatel a esejista, navzdory nepříznivým podmínkám autor neobyčejně rozsáhlého literárního díla vlastního, ale také překladatelského, editorského a pedagogického. Doma i v exilu (po roce 1981) byl jedním z hlavních hybatelů nezávislého šíření volného slova.
Ukázky z knihy:
Žil jsem v tvém domě odjakživa,
přihodilo se to prostě jako narození
a jako se jednou přihodí smrt.
Zvykli jsme si na sebe, alespoň
já na tebe, tys vždycky mlčel,
a mlčíš i teď, kdy se blíží
čas výpovědi.
Dovol mi vzít
s sebou pár obrazů, okno
se stromy, jež zima svlékla
a jaro jako vždy zase obleče,
s tou příkrou strání a nebem,
které je vidět celé, jen když ležím
bez hnutí, bez dechu
na holé zemi.
Nenasytně čtu
a hledám v knihách už jenom věštby,
jestli jsme i my ten zimní strom
a můžeme se ještě obléci
listy, květy a plody
už v tomto snu,
jak doufal K…***
Žárlím na řeku, ve které ses včera
v noci koupala, chraptěl vášnivě
zpěvák flamenka, půjdu ji večer
sešlehat prutem,
a dole na ulici přihlížel hlouček mužů,
jak mladá žena k tomu tančí a zvedá cíp černé sukně.
Štěstí nechce, abychom se na ně
dívali příliš zblízka,
napsala mi třináctého června
osmnáct set padesát sedm,
a velmi mu prospívá, když je přijímáme
s očima zavřenýma.***
V střídavém pominutí smyslů
řekneš ano, a už tě unáší
to přitakání cestou, která se nedá vzít zpět.
V střídavém pominutí rozumu
řekneš ne, a celý život se ptáš,
co všechno ten vzdor
vymazal z mapy tvých cest.
Zkrátka, nejpravděpodobnější je,
psal patnáctého ledna osmnáct set osmdesát pět z Adenu domů,
že člověk jde spíš tam, kam nechce,
že děláš spíš to, cos dělat nemínil,
a žiješ a umíráš jinak,
nežli jsi vůbec někdy pomyslel,
a není naděje,
že by ti to někdy někdo
nějak nahradil.***
Na samém počátku, jak stojí psáno,
byly stvořeny s duší Adama
i duše nás všech. Kdykoli žena počne,
přinese anděl noci semeno před Boha,
a ten rozhodne, jaké to dítě bude,
malé či velké, slabé či silné,
muž nebo žena — jedině volba
mezi dobrem a zlem je věcí člověka –
a přikáže duši, aby vstoupila
do toho plodu. Duše však otevře ústa,
protože ví, co ji očekává,a s nářkem se vzpouzí: Proč na mně chceš,
abych šla do světa? A Bůh odpoví:
Proti své vůli jsi byla stvořena,
proti své vůli se narodíš na svět,
proti své vůli zemřeš.
Když ležíš vedle mne a položím ruku
do tvého klína, cítím pojednou,
jak ve tvém pomalém, pokojném dechu
pulzuje vesmír, a nepřestávám žasnout,
jak se má duše mohla tak dlouho vzpouzet
a nechtít na svět.***
„Ulovilo jsem tě,“ šeptalo srdce
a prstem náruživě
přepočítávalosvé spící kořisti
vrásky a jizvy.
„Ulovilo jsem tě,“ ptalo sea zděšeně otvíralo
své ještě živé
oběti oči,
„ale co dál?“
