Všiml jsem si, že dítě vůbec nestačí na rozlehlý výpravný celek (jako je třeba obrázek města s množstvím domů, s různými architektonickými detaily, okapy, střechami a stříškami, povozy a lidmi). Všiml jsem si, že si z takových obrázků vždycky vybraly jednu nebo dvě věci, třeba docela nevýznamné, které ani nebyly pro obsah nějak typické, zkrátka takové, které jim padly do oka, ať už to byla jen žába nebo veverka, princezna nebo jak se někdo směje. A rychle otočily list, aby viděly, co je na dalším. Rozhodl jsem se pro princip, který má v podstatě rysy marginálií, i když přerůstají někdy do formátu půlstran.
Neilustroval jsem to, co se mi líbilo, ale to, co bylo třeba a kde bylo třeba.
Ilustrace vznikaly zároveň s lámáním předběžně vypočítávané sazby, tedy organicky jako její součást, sledujíce oba aspekty najednou: jednak potřebu jednotlivých pohádek, jednak stavbu knihy jako celku. Chtěl jsem malého diváka udržet v napětí po celý rozsah knihy – vždyť je to necelých tisíc stran. Chtěl jsem, aby se tu nic neopakovalo, aby každý nově otočený list poskytoval nový zážitek.
Možná že někteří shledávají řešení knihy efektně dekorativním.
Chtěl bych zde zdůraznit, že určité vztahy obrázků a textu tak mohou působit, ale v podstatě jsem sledoval dokonalejší vyjádření obsahu, než jaké mi mohly poskytnout dosavadní způsoby dětské ilustrace. Za mnoho různých řešení jmenuji alespoň několik, jako je možnost vyjádření dvou dějů odehrávajících se současně na dvou různých místech, nebo vyjádření dějové gradace (Hrnečku, vař!, O otesánkovi). Nebo vyjádření celé dějové posloupnosti. Domnívám se, že dějovost mohla být někde znásobena rozdílem obdobným poměru mezi fotografií a filmem.
I ty barevné papíry, kterých jsem užíval, nebyly pro mne jen prosté barevné papíry.
Takový čtverec modři může se změnit v moře nebo oblohu podle toho, pluje-li v něm ostrov, ryba nebo letí pták. Stane se třeba temným lesem nebo nocí. Stačí k tomu někdy jen bílá tečka hvězdy. Pokládal jsem tuto maximální prostotu prostředků za nejpřímější cestu k vnímání dítěte. Je pravda, že nejsou věci červené a růžové, jako jsou zelené louky a modré oblohy. Ale i zde jsem sledoval ve volbě barvy obsahovost: žlutá je sluncem zalitá paseka, po níž jde Karkulka k babičce, a temně růžový spánek Šípkové Růženky. Barevná plocha sama o sobě nemůže vyjádřit obsah, ale dostává se jí ho motivem, který nese. Proto tatáž barva dostává u různých motivů různý obsah.
Byla mi vytýkána různorodost. Vzhledem k tomu, že jde o texty různých pramenů, forem a poloh, jsem považoval za nutné, aby se to odrazilo i ve výtvarné mnohotvárnosti.
Myslím, že jednotná základní barevná škála a markantní členění celku stačily sjednotit využitou šíři různých výtvarných prostředků. Vykročil-li jsem od fotografismu na druhý konec řady, učinil jsem tak proto, aby si postavy králů, princezen a ježibab svou věrojatností nevynucovaly víru v existenci takových bytostí. Nemůže zde vystupovat přírodopisný lev, šakal či hyena, neboť zvířata v těchto pohádkách jsou jen obrazy lidských vlastností nebo osudů.
Bylo by možné hovořit ještě o mnohém. Chtěl jsem v celé knize zanechat jen jakási stébla, na nichž by se přečtené napnulo jako jemná pavučina.
Nechtěl jsem nic víc než znásobit slova a pomoci je udržet v tak maličké paměti. Vím z osobních zkušeností, že pohádky, které zde zůstaly neilustrovány, byť by byly hezké, zapadnou dříve v zapomenutí. Viděl jsem na své výstavě pětileté děti, které přesně určovaly obrázky k pohádkám, ke kterým patří. O nic jiného mi nešlo, než aby si vše uměly zapamatovat, popřípadě aby se pomocí obrázků dokázaly pokusit o vlastní vyprávění. Toto počínání se může jevit některým jako experiment. Neměl jsem však experiment vůbec na mysli. Zdá se mi, že je tu všechno logické a samozřejmé, a nemohl bych to udělat ani jinak.
Zkrácený text na závěr ankety pořádané časopisem Zlatý máj č. 7–8/1960
