Za dva týdny mi bude čtyřiapadesát. V tom věku byl už otec těžce nemocný, ochrnutý po mrtvici. Po prvním záchvatu se ještě ke své peněžní přepážce na poličské poště pokusil vrátit; když se tam ale jednou na něho kdosi osopil, aby sebou hnul nebo šel od toho, poznal, že už mezi lidi nepatří. Komise to uznala taky a poslala ho do invalidního důchodu. Posedával doma, začal znovu kouřit, zlobil se na svou nemohoucí ruku, že mu do špičky špatně cpe půlčíky cigaret, a do pěti let zemřel. Kolečkového křesla, od něhož si sliboval projížďky ulicemi a parkem, se nedočkal.
Zpráva, že mu bylo konečně přiděleno, přišla několik dnů po pohřbu. Při pitvě zjistili, čím vším ho poznamenala válka, ta první: tyfus, malárie a tak dál. A nejhorší je, jak si uvědomuji s rostoucím pocitem bezmoci a provinilosti, že o něm vlastně nic nevím. Z té kupky starých papírů, které jsem našel ve spodním šupleti u skříně v ložnici, z těch pár rozpadávajících se vysvědčení, hektografovaných potvrzení o službě ve francouzských legiích, služebních hodnocení a jmenovacích dekretů, ke kterým jsem pak přiložil onen pitevní nález, se toho moc vyčíst nedá.
A z jeho občasných vyprávění mi v hlavě uvázly jen nesouvislé útržky; nenapadlo mne, že si budu jednou vyčítat, proč jsem si to nezapisoval. Ostatně otec toho o sobě sám od sebe mnoho nenamluvil, aspoň ne přede mnou a dokud jsem byl kluk; a později, když už jsem byl z domu a hlavně když už on byl nemocný, jsem se zase já nedovedl včas k němu posadit a na všechno se ho zevrubně vyptat, ačkoli jsem si to vždy znovu sliboval. Jenže v tom věčném shonu mladých lidí, a snad i z jakéhosi ostychu, či co to bylo, jsem to pokaždé odsunul na příhodnější chvíli.
Praha, sobota 1. ledna 1977
Ukázka z jeho deníků
Dva krátké filmy o Janu Vladislavovi
Návrat Jana z pařížského exilu do Prahy v létě 2003 (31´, Česká republika, 2003)
S Janem na Sicílii v létě 2004 (20´, Česká republika, 2005)
Režie: Kateřina Krusová
Photoccredit: Citarny.cz
