Čínské pohádky vycházejí z jiné tradice, z jiných legend a lidových vyprávění. Dýchnou na čtenáře exotikou z velké dálky a navodí atmosféru jako při návštěvě cizokrajné země. Jednotlivé pohádky v této knížce jsou uvedeny čínskou bájí ze starobylé Číny. Vybírejme nyní s vypravěčem.
"Každý má rád něco jiného. Byli básníci, kteří měli nejraději starobylé příběhy o bozích. Jiní zas dávali přednost líčením výprav do dalekých zemí. Třetí poslouchají s oblibou vyprávění o strašidlech a jiných nadpřirozených bytostech. Někteří - a já s nimi - mají nejraději pohádky, nad kterými tají dech děti."
Mistrně vyprávěné čínské pohádky
A my musíme dodat, že tajit dech budou nejen děti, protože o vypravěčském umění Jana Vladislava, barda české literatury, už koluji legendy. A tato kniha je jen potvrzuje.
Navíc je kniha doplněna mistrovskými ilustracemi Zdeňky Krejčové, které jsou v této oblasti jednoznačně nejzdařilejší a došly uznání i v Číně.
Pohádky ze Země draka / vypravuje Jan Vladislav / Ilustrovala Zdeňka Krejčová / Grafická úprava a návrh obálky Gabriela Dubská
Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v Praze 2008, 2. upravené vydání po padesáti letech
Co řekl o knize Jan Vladislav ...
Jak odborník snadno pozná, většina těchto "Pohádek ze Země draka" je zpracována podle toho či onoho evropského překladu. Přesto však náš svazek obsahuje i řadu pohádek nebo variant uváděných - pokud bylo možno zjistit - v evropské verzi poprvé. Zásluhu o to má prom. fil. Zlata Černá, která potřebné texty vyhledala a přeložila a navíc přehlédla celý rukopis po odborné stránce a pečovala o transkripci čínských jmen.
Při práci na této knížce bylo přihlédnuto zejména k této literatuře:
Ancient Chinese Fables, Peking 1957;
Eduard Chavannes, Cinq Cents Contes et Apologues, Paris 1911;
Bratja Lju, Kitajskije narodnye skazki, Moskva 1955;
Chinese Literature, ročníky 1954, 1955, 1956, 1957;
Henri Doré, Recherches sur les Superstitions en Chine, Chány-hai, 1912;
Verne Dyson, Forgotten Tales od Ancienit China, Shanghai, 1927;
Wolfram Eberhard, Typen Chinesischer Volksmärchen, Helsinky 1937;
Wolfram Eberhard, Volksmärchen aus Sudost-china, Helsinky 1941;
Kitajskie narodnye skazki, Moskva 1957;
Min-ťien wen-i ("Lidové umění", Šanghaj; texty v rukopisném překladu Z.Černé);
Pchu Sung-Ling, Zkazky o šesteru cest osudu, přeložil Jaroslav Průšek, Praha 1955;
Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, přeložil Jaroslav Průšek, Praha 1954;
Skazki starogo Sjunja, obrabotka Z. Zadunajskoj, Leningrad 1957;
E.T.C. Werner, Myths and Legends of China, London 1922;
Richard Wilhelm, Chinesische Volksmärchen, Jena 1921.
Všem těmto i dalším nejmenovaným odborníkům a prostým vypravěčům patří autorův srdečný dík.
UKÁZKA Z KNIHY
Všechno, co vám budu tady vyprávět, zapsali v dávných i nedávných dobách mistři dobrého slohu a dovedného štětce podle vyprávění jiných. Některé příběhy jim vyprávěli přátelé, když se sešli u misky horkého vína. Mnoho si jich zapsali od venkovanů, kteří se ubírali kolem jejich skromných pracoven do města na trh. Jiné zas našli v starých potrhaných knihách bez prvních listů, takže ani nevěděli, kdo je zapsal a kdy to udělal. Další prý jim dokonce došly poštou z nejrůznějších končin země, když se rozneslo, že takové povídky sbírají. A nejeden příběh byl sebrán těmi, kteří se za nimi rozjeli do blízkých i dalekých vsí v povodí širokých řek a na úpatích vysokých hor.
Každý má rád něco jiného. Byli básníci, kteří měli nejraději starobylé příběhy o bozích. Jiní zas dávali přednost líčením výprav do dalekých zemí. Třetí poslouchají s oblibou vyprávění o strašidlech a jiných nadpřirozených bytostech. Někteří – a já s nimi – mají nejraději pohádky,nad kterými tají dech děti.
Ty pestré pohádky o statečných chlapcích, o chudých sběračích chrastí, o vílách, které přebývají v květinách a lasturách, o zázračných obrazech, svítících míčích a zlatých vrabcích vypravují nejčastěji starci a stařenky. Sami je kdysi slyšeli taky od svých starých rodičů a dědů. A jejich dědům je dávno a dávno vyprávěli dozajista zas jejich dědové. Tak bychom mohli jít proti proudu času jako proti proudu řeky až k prameni ...
... Kdysi jsem četl, že slunce bylo zprvu krásný hoch a měsíc zase krásná dívčina. Dívka se ale styděla, že se na ni pořád všichni dívají, a poprosila slunce, aby si vyměnili místa. A tak je měsícem od té doby hoch a sluncem dívka. Teď už se na ni lidé nedívají. Kdo k ní přece jen pozvedne oči, musí je zase okamžitě sklopit.
Ale to všechno se stalo v dobách, kdy ještě lidé nevěděli, kolikrát mají jíst. Aby nepomřeli hlady, seslalo k nim nebe posla s příkazem, že mají jíst jednou za tři dny. Jenže ten nešťastný posel to popletl. Vyřídil lidem, že mají jíst třikrát za den. Od těch dob jedí lidé poslušně třikrát denně.
Když nebe vidělo, co se stalo, bez prodlení posla potrestalo. Proměnilo ho v buvola, nejspíš aby odčinil, co způsobil, a pomáhal člověku získat dost obživy, když už musí tolikrát jíst. Ale ne každý má k práci buvola a ne každý jí třikrát za den. Chudý člověk je nejednou rád, když se dosyta nají aspoň jednou za den. Tak tomu bylo i s chudou vdovou a matkou Siao Lua, o kterém se hovoří v pohádce ...