Literární díla Daisy Mrázkové (5. 5. 1923 - 14.12. 2016) jsou přeložena do slovenštiny, angličtiny, němčiny, japonštiny, litevštiny a slovinštiny. A životním osudem zůstává spjata s svým manželem, malířem Jiřím Mrázkem (1920). Já sám teď ale začnu uprostřed vlastního dětství. Roku 1971 mi bylo sedm, a ne hned, ale brzy poté mi matka-učitelka přinesla z městské knihovny mezi jinými i knížku Byla jedna moucha (1971) pojednávající o jisté Rudolfince. Kniha pak už zůstala neodmyslitelnou součástí mých tehdejších let…
Pátého května dopoledne navštívím paní Daisy Mrázkovou (1923), jak jsem slíbil, a jí bude zase o rok víc. František Holešovský kdysi označil její místo ilustrátorky knih pro děti za ojedinělé. „Přes zdánlivou jednoduchost jsou její prózy rafinované a náročné,“ napsala o ní Růžena Hamanová v publikaci Čeští a slovenští spisovatelé knih pro malé děti. Daisy Mrázková spojila svými knihami literaturu s výtvarnem, ale výtvarno přišlo v jejím životě dřív. O to dokonaleji pak ovlivnilo její psaní. Vydala více než deset knih a před několika týdny vyšla v reedici její publikace Můj medvěd Flóra (1973), kde vystupuje „oživlý“ dětský medvídek. Podobně jako v knížce Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem (1969), ale tu paní Mrázková neznala.
Vzpomněla byste na ni, prosím?
Ano, ale moucha Rudolfína měla především ten osud, že byla psána až jako druhá v pořadí.
Jak to? Vždyť vaší druhou knížkou je Chlapeček a dálka (1969).
Jenže to byly jednotlivé pohádky, které se mi nehodily do vůbec první knížky, Muchomůrky.
Tak tedy k vaší prvotině Neplač, muchomůrko (1965). Vzpomínáte?
Jistě. Ale odevzdat prvotinu je povážlivá věc. Člověk je šťastný a zároveň zjistí, že už nemůže přestat psát. Takže hned po vyjití Muchomůrky jsem velice provinile volala jejímu tehdejšímu redaktorovi Karlu Černému, že nemůžu přestat psát a že jsem už zase napsala další příběh o Kateřině. „Víte,“ řekla jsem na omluvu, „když člověk má tu postavu v knize promyšlenou dost důkladně, tak ona se pak pohybuje už sama… Já za to nemůžu…“
Co na to odpověděl Karel Černý?
„To nevadí,“ pravil laskavě. On to totiž ve své zkušenosti čekal. „Nepospíchejte,“ říkával mi, kdežto já, začátečník, jsem byla celá žhavá, aby knížka už vyšla. „To nic neškodí,“ řekl, „tak jen pište klidně dál, uděláme druhé, rozšířené vydání…“ A k tomu skutečně také došlo.
A hned Muchomůrka dokonce dostala nakladatelskou cenu (1966).
Byla jsem ráda a oceněné knížky se tehdy uplatňovaly na Mezinárodním veletrhu dětské knihy v Boloni a byly automaticky překládány do angličtiny a pak i do ostatních jazyků. Mne však toto štěstí minulo.
Jak to, proč?
Protože tenkrát bylo všechno těžké. Celá cena byla vzápětí anulována. Pokusila jsem se tedy Muchomůrku přeložit do angličtiny sama, ale nebylo to dobré. Nechala jsem toho.
Ale ptal jsem se vlastně původně na tu Mouchu, která mi na obrázcích ani nepřipadá nijak špinavá…
Kniha o mouše byla tedy má druhá, protože jsem na ni přešla rovnou od Muchomůrky, ale nemohu si pomoci, Muchomůrka je lepší.
Rovnou jste na ni přešla, říkáte?
No, až teprve po delší době, když se Kateřina nadobro vyčerpala. Pak jsem začala psát Mouchu a měla hlavně starost, aby ta druhá knížka nebyla slabší než ta první, což...
Je stejně pěkná, aspoň podle mého názoru.
Ne, myslím, že se mi to nepovedlo a že Muchomůrka je opravdu lepší.
Čím vším?
Je jadrnější. Mouše, té jsem pak říkala sonda do dětství. Měla to být knížka obecnější, a ne z prostředí tak vyhraněného. Chtěla jsem si posvítit na rané dětství, kam až paměť sahá, a vysvětlit různé vlastnosti. Případně aspoň trochu ovlivnit tyto vznikající vlastnosti.
Což se jistě dá.
Právě že ne. Vlastnosti ovlivnit nelze. Vlastnosti už tam jsou. V dítěti. Ale aspoň trochu… Snad jsou děti ve věku tří, čtyř a pěti let ještě tvárné… Chtěla jsem je aspoň trochu postrčit žádoucím směrem, aby, až to celé vyroste a ztuhne, nebyl výsledek úplně špatný. Víte, měla jsem jednou azalku v kořenáči, krásně mi kvetla a ráda jsem se jí obírala, suché kvítky a lístky jsem jí odštipovala. A přitom jsem jí jednou nerada nehtem prokrojila jeden ten lístek.
Smrtící zákrok?
Ne, nic to nebylo. Ranka malá. Doufala jsem, že to zaroste, zapomněla na to. Příští rok jsem ale na své azalce s překvapením našla jeden velký list podivně, esovitě vykrojený. „Od čeho to má?“ Vzpomněla jsem si… Ano. Ta zodpovědnost je strašná, víte? A nejlepší je… Ale na to ať si přijde každý sám, co je nejlepší. Ale ještě k té Mouše. „Máte to hezké, ale trochu pedagogické,“ bylo mi řečeno v redakci, když jsem ji odevzdávala. Byla jsem si toho vědoma. I pojala jsem úmysl napsat něco nepedagogického, něco jen tak. Něco aby byl člověk šťastný… A tak začala vznikat knížka Haló, Jácíčku (1972).
Na kterou měl velký vliv i váš manžel.
Jiřímu vždycky perly padaly od huby. Stačilo sbírat a dávat je na papír. A moje knížky plynou jedna z druhé. Psala jsem, byla jsem šťastná.
S vydáváním bez problémů?
Paradoxní bylo, že se to dělo v době, kdy lidi nemohli svobodně psát. Nesmělo se jim nic vydávat. Ale já to politické zákulisí redakce neznala a nepřišla s tím do styku a nikdo se se mnou o tom nebavil.
Tak o čem se s vámi v Albatrosu bavili?
„Vy se tak krásně umíte sklánět k těm maličkým,“ řekla mi jednou paní redaktorka Dubská. A já: Propána, oni si myslí, že se skláním. Vždyť já se neskláním. Já jsem pořád tak nízko!
Pořád jako dítě? Snad i proto jste potom dostala šanci zahájit novou edici První čtení?
Krásný úkol jsem tehdy v Albatrosu dostala. To mohlo být asi roku 1972. Byla jsem požádána, abych udělala zahajující knížku Prvního čtení a velice si toho považovala.
Jaké byly podmínky?
Neměla to být knížka, již předčítají rodiče, ale taková, co se dá do ruky dítěti, které právě zvládlo písmenka: „Tady máš knížku, čti si!“ Tedy pro dítě asi v pátém, šestém roce. Někdy i dřív.
Jak jste k tomu přistoupila?
Vzpomněla jsem na první knížky svého dětství.
A to byly?
The Oxford Reading Books, First Infant Leader anebo Steps for Tiny Folks.
Anglické knížky?
Posílala nám je anglická babička, matčina matka. V dobré víře, že se z nich naučíme anglicky. Víte, babičky mají o rodný jazyk vždycky velkou péči a tuto zkušenost si české matky potěžkaly i ve vlnách emigrace po válce. A já jsem dostávala v dětství Reading Primere, malé sešitky s pečlivě, zodpovědně sestaveným textem, aby to byla jednoslabičná slova, věty krátké a holé.
Třeba?
Tom has a cat. His cat is Fluff. Pip is a kitten. Atd. Nic moc. Zajímavé to teda nebylo, nemohlo ani být, ale milovala jsem to, okouzlovalo mě to, mělo to krásné obrázky. Jenže angličtina má pro začínající čtenáře jiné, větší problémy. V češtině zato stačí naučit se abecedu – a už se může skládat. Nechtěla jsem ale udělat české První čtení nějak nezáživné. Chtěla jsem, aby si dítě hrdinu své knížky mohlo zamilovat, aby obracelo listy prostě v touze dovědět se, co bylo dál…
Co vás při psaní ještě ovlivňovalo?
Poučila jsem se na Helen Beatrix Potterové (1866–1943). O té vznikl loni film s Renée Zellwegerovou. Ona začala publikovat knížkou Příběh o králíku Petrovi (1902). Její malé knížky o zvířatech začaly vycházet v Anglii začátkem dvacátého století a vychovaly mnoho generací čtenářů a ona sama si pro ně určila formát asi čtrnáct krát deset centimetrů. „Do malých rukou malou knížku,“ říkala. Po jedné straně vždycky stručný text větším písmem, naproti barevný obrázek. Zpočátku se dítě dá vést jen těmi obrázky, ale brzy začne velké dobrodružství. Také jsem s ním začala a neváhala užít i tříslabičná slova…
Konkrétně třeba v knize Neposlušná Barborka (1973)?
Ta vznikla jako redakční úkol pro časopis. Zněl: „Udělejte nám něco o barvách!“ Redaktorkou byla tehdy Olga Štruncová. A v témže roce vychází poprvé i Můj medvěd Flóra. A tam je mnoho tříslabičných slov. Nevadí to. Myslím si, že proces, o který se ve Flóře jedná, děti zásadně baví. Něco zachránit, něco zlepšovat…
Flóra je prý přitom příběh skutečný. Čím vším?
O Flórinku se zasloužil můj syn Cyril, dnes žijící ve Švýcarsku, a všechno se to stalo, opravdu. Vše, co je v knize, ale nebylo mu už šest, ale osmnáct, když Flórinku našel. A on – ten medvídek – je tady až dodnes s námi a jak vidíte, sedí si dokonce rovnoprávně za stolem.
Takže ten příběh není ani trochu vyfabulovaný?
Ne. Jenom to auto je tam navíc.
A jste asi ráda, že roku 2007 došlo k reedici, že…
Jsem ráda. Horváthovi si Flóru vyžádali! A já si od toho slibuju i zlepšení distribuce, s tou jsou jinak potíže. A snad i možnost překladu, což sama neumím zařídit.
Vraťme se ale ještě k prvnímu vydání Flóry, tedy do roku 1973...
Udělala jsem pak ještě podobně členěné bilderbuchy Nádherné Úterý (1977) a Slon a mravenec (1982), jen formát byl větší.
A už roku 1975 vyšlo Auto z pralesa.
Ano, to jsou jednotlivé pohádky, ale napsané už dřív.
A publikace Kluk s míčem (1978)?
Knížka spíš čtivá, charakterizovala bych ji.
Roku 1980 pak vyšla publikace Co by se stalo, kdyby… A ta září barvami!
To jsem si užila barev na velkém formátu. Je to pro tříleté děti. Takže čtou rodiče. Nebo je to vlastně společné prohlížení obrázků a povídání nad knížkou. Výchova ke čtenářství.
Mělo by být. Od té doby už ale uplynulo skoro třicet dalších let…
…a po roce 1989 nastaly v Albatrosu jiné časy. Mělo se tam tehdy jít, mluvit s novým ředitelem, ale to jsem prošvihla. Pak už mě nepotřebovali.
Ne?
Ne. Připadala jsem si zaživa pohřbená. Ale podrželi mě přátelé z Vysočiny.
Kdo to byl?
Pan farář Václav Vacek z Letohradu, který vychová snoubence mým Jácíčkem a který rozdal těm snoubencům už Jácíčků několik set. Vydavatel ing. Vlastimil Bartoš, který vytiskl už čtyři moje knížky v reedici. Redaktorka letohradského farního časopisu Okénko Iva Marková a její manžel, lékárník Josef Marek. Markovi, ti prodávali mé věci ve své lékárně pod heslem: „Když bude chtít někdo něco na nervy, prodáme mu knížku!“
A Albatros se vám už neozval?
Až po letech. Ale to jsem tam zase už nešla, abych nebyla kam vítr, tam plášť. Víte, tyhle problémy v nakladatelstvích jsou už dneska na mne moc.
Jaký vliv na váš osud měli vaši rodiče? Psaním anebo malováním se alespoň částečně nezabývali?
Má matka Elsie Rice (1885–1980) byla, jak už řečeno, Angličanka. Otec byl Čech, krejčí (1879–1973). Do Anglie v mládí odjel za prací, žil v Londýně, ale bylo tam těch českých krejčíků víc. O poledních přestávkách chodili do parku s anglickými švadlenkami odnaproti a mezi nimi žila i moje maminka. Seznámili se, vzali se roku 1908 a roku 1911 si ji táta přivezl do Prahy. Vyučená ale nebyla.
Jak to?
To se v Anglii tenkrát nemuselo. Měla však ráda jemné, zdobné šití a krásně to dělala celý život – pro rodinu. A já, když jsem kolem roku 1980 kreslila černé kresby z čárek, z tisíců jemných čárek perem, říkávala jsem si: „To jsou ty její stehy.“
Za války jste studovala uměleckoprůmyslovou školu, ale roku 1944 jste z ní odešla. Proč?
Ne, z té školy jsem neodešla. Tak se to nedá říct.
Co se tedy stalo?
Roku 1944 nám přece Němci zavřeli Umprum – a žáci měli jít někam na práci. Byl mezi nimi i můj spolužák Jiří Mrázek. A já chodila ke Strnadlovi a Jiří zatím ještě na grafickou školu. Na Umprum se teprve chystal. Byl starší a válečné zavírání škol ho velice postihlo. Situaci jsme ale zvládli.
Jak?
Situaci jsme řešili podle svého mladého rozumu: vzali jsme se (1944) a odjeli k přátelům na Vysočinu. Tam jsme bydleli v malé světničce jedné chalupy u lesa, což se později promítlo do knihy Chlapeček a dálka. Na jaře 1945 jsme se ovšem vrátili do Prahy. Umprum tehdy dostala statut vysoké školy. Jiří studoval u profesora Kaplického a já získala studijní odklad, už jsme čekali rodinu. Veronika se pak narodila v létě. A další rok? Zase jsem žádala odklad – a zase mi ho dali. Nevím, jak jsem si to představovala, ale nemyslete si, moje touha po škole byla veliká.
I ten následující rok?
To jsem už o odklad nežádala, čekala jsem další dítě. Anna se narodila roku 1947, Cyril roku 1949… A když mu bylo šest a začal chodit do školy (1955), to už mi bylo devětadvacet. A už jsem studovat nešla.
Ale výtvarničila jste stejně.
Kreslila a malovala jsem sama doma v Nuslích. Nejdřív to byly portréty. Jiří mi přinesl z Letné malé štafle a materiály. A byl dobrý učitel!
Jak se to projevovalo?
Nikdy mu nebylo líno vysvětlovat, rozebírat, nosit knížky, papíry. A dokud mohl, myl doma nádobí.
Nádobí?
Ano. Mne poslal spát a pomalu, důkladně všecko umyl, takže ráno jsem našla v kuchyni třpytné pyramidy čistých hrnců, talířů a všeho, a navrch nikdy nechyběla cedulka s verši, jejichž obsah mě nahlas rozesmál. To ho probudilo – a mohli jsme snídat.
Zajímavé. A ukázala byste mi ty verše, paní Mrázková?
Já je skutečně schovávala. Máme jich plné šuple. Víte, spolužáci říkali Jiřímu Otec Mrázek.
Ale druhým proudem vlivu na vaše knížky byly samozřejmě i vaše děti, že ano.
Ty byly báječné! Ne, bez nich by moje knížky nevznikly.
Jak, paní Mrázková, vzpomínáte na ilustrování Irských pohádek (1959)?
Tehdy byla k použití jen čerň plus ještě jedna barva a výtvarníci to vesměs řešili černou kresbou s podtiskem, což mě ale nebavilo. Zvolila jsem si tedy barvu okrovou a udělala kresby, kde byly černá a okrová stejně důležité.
Autorů, kteří v knížkách pro děti pravidelně pojí obrázky s texty, je víc. Třeba i Olga Hejná, dnes žijící v Klatovech, anebo brněnský Alois Mikulka…
S Olgou jsem se kdysi setkala v Umělecké besedě a její půvabné pohádky jsem četla. Mikulku taky znám. Je mi ale nedostupně humorný. Já jsem vždycky všecko musela mít vážné. „Na Mrázkovou pozor, bere všecko vážně,“ říkalo se o mně v redakci.
Vaše knížky vyšly v mnoha jazycích. Vydání v jaké zemi máte nejradši?
Z překladů do jiných jazyků mě nejvíc těší ten od Viery Švenkové. Je to překlad Jácíčka do slovenštiny, který vyšel jako Haló, Hopkáčik! (Mladé letá, 1978).
Co sochařství – a vy? Jak jste se kupříkladu dostala ke spolupráci s Vlastou Prachatickou?
Seznámily jsme se v Umělecké besedě a seděla jsem jí modelem na hlavu! Vlastu Prachatickou, manželku sochaře Stanislava Kolíbala, zajímala lidská tvář. To jsme měly společné. Proto jsme spolu také roku 1961 vystavovaly.
Byla to vaše první výstava. A jinak jste ilustrovala řadu knih, často od zahraničních autorů. Přesněji řečeno: spíše autorek.
Ilustrací k jiným autorům jsem si ve skutečnosti moc neužila. Nejvíc mě těší výsledek pro knížku maďarské autorky Kláry Fehérové Budu mít svůj ostrov (1978). Dobře se mi to kreslilo!
Ale ty autorky jste si nevybírala sama. A jak jste tedy souzněla s redaktory, kteří to dělali? Např. s Olgou Krejčovou?
Redaktorka Albatrosu Olga Krejčová je pro mne důležitá, protože s ní to pro mne celé začalo. Já si vždycky přála ilustrovat knížku pro děti, ale nemohla jsem se k tomu dostat. Až Olga mě potřebovala, abych jí ilustrovala její knížku Malenka a stětec (1963). Dělala jsem to s rozkoší, seznámily jsme se nad tou prací blíž, a tak jsem si troufla přinést jí pár svých pohádek, které jsem měla doma v šupleti.
Jen pár?
Bylo jich asi šest. A byly napsány na popud z rozhlasu, kde tenkrát vznikal pořad Dobrou noc, děti. Zvaný Hajaja. Olga si moje Pohádky z myslivny přečetla a naočkovala mi, že by z toho byla knížka. A tady vlastně máte i začátek toho všeho.
Rozhovor připravil pro Čítárny (C) Ivo Fencl
