Za starých časů vycházela Mateřídouška dvanáctkrát do roka. Tenkrát se v nich objevovaly vkládané romány na pokračování. Tak kupříkladu v letech 1973-1974 to byl Ukradený orloj Hany Doskočilové, mezi roky 1972-1973 totálně prokomunističtí Holodranci Jurije Darina (v převyprávění Ivany Malé mne neskutečně nudili), v letech 1971-1972 to byl Karlík a továrna na čokoládu od Roalda Dahla (v překladu Jaroslava Kořána), no, a mezi léty 1970-1971 vyšla i Pipi Dlouhá Punčocha Astrid Lindgrenové (14.11. 1907 – 28.1. 2002) v překladu Josefa Vohryzka a s ilustracemi Adolfa Borna, podotýkám, že to byl překlad zkrácený.
Ano, zkrácený byl, ale bylo to ASPOŇ NĚCO. A mně teprve šest. Co to tehdy znamenalo?
Že ten jeden měsíc, po který jsem pokaždé musel čekat na další novou kapitolu švédské knížky, byl podobný éře, jakou se mi dnes jeví rok. A právě následkem toho jsem Pipi dokonale vstřebal. Když jsem se na ní vlastně i učil číst.
Pipi Dlouhá punčocha ..
Když ta kniha vyšla ve Švédsku poprvé (1945), byla přijata jako něco kontroverzního, jak je všeobecně známo. Působila tak i na mne? V žádném případě.
Pipi je sice velmi výstřední, ale právě proto, že je to Pipi. To vím – a věděl jsem to už tenkrát. A ani ve snu by mne tedy nenapadlo, vylézt po přečtení příslušné kapitoly na střechu a tahat tam s sebou děti ze sousedství, jako to s přehledem udělala ona. Nenapadlo mne to stejně tak, jako mne nikdy nenapadlo zvedat po Pipině vzoru koně!
Co chci říct? Když Astrid Lindgrenová po válce oponovala kritikům, měla naprostou pravdu. Příkladným vzorem jsou v knize Tomy a Anika, tj. děti jako z cukrkandlu, sourozenci přímo převzorní, kteří se hned na začátku stanou ideálem Pipiných přátel.
Ve druhé kapitole mne pak zaujalo slovo píditel.
Po Pipině vzoru jsem se v naší Vrchlického ulici také nějakou chvíli pídil, a to i ve dvou: se svou o dva roky mladší sestřičkou. Myslím, že jsme i ledacos vypídili, ale co, už nevím. Krádeží to, jak pevně věřím, nezavánělo.
Za mírně kontroverzní by šlo považovat další kapitolu: Pipi si hraje se strážníky na babu. Lezení po střeše je zde však pojato v tak dobromyslném duchu, že si i ten nejhloupější z řady dětských čtenářů ihned uvědomí, že se nachází v pohádce.
Jedině v té ostatně může policie osaměle žijící holčičku akceptovat. Akceptovala ji! Jak jsem byl rád! A jak jen mi to připadalo samozřejmé.
Dál? Když tedy ne do dětského domova, měla by Pipi chodit aspoň do školy, ne?
Taky že to zkusila. Ale byla nesmírně prostořeká a dlouho ve třídě s Tomym a Anikou nevydržela. Ne, není snad nutno dodávat, jak jsem ji za to obdivoval. Jak jsem se smál, stejně jako později můj šestiletý syn. Ale má tchýně? Která mu knihu předčítala? Ta mi ji později vrátila s divným výrazem a slovy: „Já mu to přečetla, ale nevím. Nějak jsem tomu nerozuměla.“ A není to přitom nijak hloupá dáma. Jen bývalá učitelka a… Docela věřím, že se bývalým učitelkám ani moc nechce tak „nevýchovné“ kapitole rozumět.
Další skvělou Pipinou schopností bylo a zůstává pábení.
Hrabalovské. A prášení, baronovské. Její historky jsou v té knize jako vložené příběhy - a čím jsou ty příběhy kratší, tím víc se tomu, co Pipi vykládá a vykládá…, dá říkat lhaní.
Přesně tak. Ona přímo nesmírně lhala. Vadilo mi to někdy? Ne! A začal jsem snad lhát po jejím vzoru? Také ne. Už jsem lhal před tím – a příběhy jsem si vymýšlel zrovna tak. Pipi mne tedy už jenom ujistila, že vlastnit fantazii, to je v pořádku.
V další kapitole nazvané Pipi uspořádá výlet se setkáme i s býkem, který by normální dítě mohl, dejme tomu, i třeba probodnout rohem, ale Pipi býkovi roh… Prostě ulomí. K tomu zpívá toto:
Slunce svítí, býk se řítí
naší letní krajinou,
voda v botách pěkně čvachtá,
já mám ráda sekanou!
Dočetl jsem. A napadlo mne snad - v měsíci poté - lézt ke kravám do ohrad a tahat je za rohy. Věru nenapadlo.
Další pokračování se jmenovalo Pipi jde do cirkusu...
a pak se Astrid Lindgrenová možná na chvíli zamyslila. Představuji si ji, jak sedí po ránu v posteli. Nakonec dospěla k závěru, že je třeba nastolit i nějaký kontrapunkt k už „vyřízenému“ párku policajtů, a tak nasadila do akce podařený páreček zlodějů. Stejně dobráckých. A Pipi? S lupiči si poradila stejně hravě jako s muži zákona.
Tak. A už nikdo nemohl říkat, že by policajti holčičce „byli přece jenom k něčemu“. Očividně nebyli. Poradila si i bez nich.
Pipi v kávové společnosti.
Ano, tak se jmenuje další kapitola, a prostředí, do kterého mne uvedla, bylo mi zatím nejvzdálenější, protože jsem nikdy o žádných kávových společnostech neslyšel. Ve Švédsku ale asi byly častější a Astrid Lindgrenová si tedy v tomto pokračování utahovala z planého tlachání žen na podobných sedánkách.
Nejvíce ji ovšem zaujalo pomlouvání služebných, a tak si Pipi taky jednu takovou služebnou vysnila - a byla to ta vůbec nejvýstřednější služebná, která se kdy na zemi vylíhla. Madla. Tedy v českém překladu. A:
„Ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičela Pipi za zcela konsternovanými dámami na celou ulici.
A dál? Znovu si představuji, jak se Lingrenová zamýšlí, než se znovu – a těsnopisem - pustí do práce. Hm. A co kdybych přece jen ukázala, že i anarchista může být někdy na něco?
Je třeba obrovské síly toho děvčete zužitkovat.
A tak se stala Pipi i zachránkyní životů, o které málem přišly děti během požáru vysokého domu. Dostala je hravě, vlastně jako by mimochodem z plamenů… a znovu přitom předvedla, jak je jí pojem závrať naprosto neznámým.
A první díl knihy končí: oslavou Pipiných narozenin,
na kterou pozvala pouze Tomyho a Aniku. Právě v této pasáži asi také nejvíc (a nejdojemněji) vyniká strašná osamělost děvčátka, kterou si však samo absolutně odmítá připustit.
Přesto je nepochybně právě Pipina anarchie podvědomým útokem na tuto samotu.
Pipi zde učí své převzorné kamarády oblézat místnost po nábytky, aniž by bylo povoleno došlápnout na podlahu, a pak je zavede na půdu, kde je námořnická truhla po jejím tatínkovi. Pipi vytáhne dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz.
„Tralalá!“ jásala.
„To je napínavé,“ vydechl Tomy.
Pipi všechno uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč.
„Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách.
„Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“
Všimněme si, že tu Lindgrenovou ani nenapadlo použít termínu „vystřelila pánu bohu do oken“.
Lindgren dobře věděla, že i když bývá svět dospělých často špatný, nemá nikdy cenu obracet zbraň proti sobě. Že je místo toho lépe něco napsat. A dá se jistě brečet i nad knihami Bratři Lví srdce (1973) nebo Mio, můj Mio (1954), které jsou opravdu tragické, ale stejně mi už vždycky bude připadat nejdojemnější konec prvního dílu Pipi, když od ní Tomy a Anika odcházejí, už po oslavě, za měsíčního svitu, a ona za nimi zavolá z tatínkovy noční košile, v jedné ruce pistoli, v druhé kord:
„Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“
První kniha o Pipi vyšla ve Švédsku v roce 1945. (Jedno z nejznámějších vydáníje knížka z Albatrosu, ilustrovaná Adolfem Bornem.)
V roce 1949 režisér Per Gunwall točí vůbec první film: PIPPI LĹNGSTRUMP neboli Pipi, Dlouhá punčocha.
Ovšem nejznámější je série filmů ze 70 let: PIPPI LONGSTOCKING (1973), PIPPI IN THE SOUTH SEAS (1974), PIPPI GOES ON BOARD (1975) PIPPI ON THE RUN (1977)
Foto_Wikipedia
