Švédská spisovatelka Astrid Lindgren, která za své příběhy sklidila neuvěřitelnou přízeň čtenářů a spoustu ocenění včetně toho nejvyššího (Cena H. Ch. Andersena), se stala kamarádkou dětí celého světa. Svůj život věnovala nejen psaní pro děti, ale i otázce svobody a práv dítěte. Jaká ale byla skutečně autorka, kterou uznává hned několik generací? Co je na ní a jejích dílech tak originálního? A jak vlastně vznikaly její jedinečné knihy?
O tom všem zaníceně píše Margareta Strömstedt. Jako dlouholeté a blízké přítelkyni se jí spisovatelka mimořádně otevřela a tak mohla vzniknout objevná autobigrafie nejznámější spisovatelky pro děti na světě.
Že se Margaret Strömstedt kniha vskutku podařila, můžete posoudit sami. A když už ji budete číst, určitě vás napadne porovnat svět Astrid třeba právě s tím vaším. Jak ten idealizovaný, tak skutečný. Věřte, že nudit se nebudete a je docela možné, že vás něco napadne, že vám něco dojde ... jak už to u dobrých knížek bývá ...
Je nesmírně zajímavé poznat obdivuhodnou ženu, která si přála, a mnohé pro to učinila, aby všem byla kniha stejně potřebná jako chleba či sůl.
Margareta Strömstedtová (1931)
je autorkou řady knih pro děti a mládež. Prvního uměleckého úspěchu dosáhla s vyprávěním o svém dětství ve Smalandu. Pracovala v televizi a jako novinářka řadu let vedla literární rubriku v časopise Dagens Nyheter. V roce 1977 publikovala první biografii Astrid Lindgrenové, a protože se během času přihodilo mnohé v autorčině životě a přibyly i nové knihy, po dvaceti letech ji přepracovala a rozšířila. Jelikož měla možnost po třicet let blízce a dlouze s autorkou rozmlouvat, studovat nejosobnější materiály a sledovat její tvorbu, vypráví o ní tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. Vznikl unikátní životopis vylíčený unikátní autorkou.
Astrid Lindgrenová Životopis | Margareta Strömstedt | Vydal Albatros 2006
Životopis je doplněn mnoha fotografiemi ze života spisovatelky a ilustracemi z jejích knížek.
Ukázky z knížky, které vás mohou velmi překvapit ...
„Nejlepší na Dětech z Bullerbynu je, že tatínkové a maminky jsou tam hodní,“ napsalo jedno dítě v dopise Astrid Lindgrenové. Je to dopis, který možná neříká tolik o Dětech z Bullerbynu, jako o vztahu tohoto dítěte k rodičům. Tatínky a maminky z Bullerbynu charakterizuje především to, že nejsou příliš vidět, že jsou zaneprázdněni vlastní prací a nemají čas se příliš zabývat dětmi. V tom se také podobají Samuelu Augustovi a Hanně z Näsu:
Měli jsme dvě věci, jež činily náš domov takovým, jaký byl – bezpečí a svobodu. S oběma rodiči, kterým na sobě tolik záleželo a kteří byli nablízku, když jsme je potřebovali, jsme měli pocit bezpečí, přitom jinak nám nechali svobodu pohybu po našem okolí, plném fantastických míst na hraní. Samozřejmě nás vychovávali ke kázni a v duchu božích přikázání, jak vyžadovaly zvyklosti doby, ale ve svém světě her jsme byli nádherně volní a nikdy hlídaní. (…)
V našem dětství se na rozdíl od mnohých rodin nehubovalo. Maminka nikdy donekonečna nehudrovala, a tak jsme vždycky na první zavolání přišli. Vychovávala nás ona, nevzpomínám si, že by se do toho někdy vložil Samuel August. Myslím, že matčin způsob výchovy dětí byl velkorysý. Bylo samozřejmé, že člověk musel poslouchat, jenže ona nikdy neměla nesmyslné a nemožné požadavky. Například se nevyžadovalo, aby člověk bezpodmínečně dodržoval hodiny jídla – když přišel pozdě, vzal si něco ze spíže. Bez nějakých výčitek. Vůbec si nemohu vzpomenout, že by někdy řekla jediné slovo výčitky, když jsme přišli domů s roztrhaným nebo zašpiněným oblečením. Mám pocit, že byla toho názoru, že dítě má právo v zápalu hry zapomenout na čas.
Odraz této výchovné praxe v Näsu včetně velkého respektu k Hanně lze najít hned v několika knihách Astrid Lindgrenové.
V knížce My z ostrova SaltkrĆkan se pokouší tatínek na děvčátko jménem Tjorven marně uplatnit výchovnou roli, která náleží maminkám:„Běž domů, Tjorven,“ řekl vznešenému dítěti. Představte si, že se odvážil a že byl jejím tatínkem. Ale moc si nepomohl.
„Kdo řek, že mám jít domů, máma?“ zeptalo se dítě přísně.
„Ne, já,“ odpověděl tatínek.
„Tak to nepůjdu, protože teď přijmu loď.“Stejně silný vztah mezi otcem a matkou a dcerami najdeme v knížce pro teenagery Kerstin a já: Když jsme jako děti nadšeně šlapaly do kaluží doma ve městě a naše služka vystrčila hlavu z okna a řekla: „Kerstin, Barbro, pojďte hned domů,“ zeptaly jsme se vždycky opatrně: „A kdo to řekl?“ Protože jsme věděly, že pokud to řekla maminka, bude nejrozumnější, když se okamžitě sebereme a půjdeme, ale pokud to řekl tatínek, tak si můžeme klidně ještě uplácat jednu nebo dvě bábovky z bláta a nic se nestane.
Říkáme sice, že Děti z Bullerbynu jsou realistické v popisování her a vztahů na úrovni dětí, zároveň však idealizují a jsou vlastně výrazem přání v popisu těch nemnoha situací, kdy se objeví rodiče. Tatínkové z Bullerbynu jsou hraví a jezdí s dětmi na sáňkách. Není realistické, že by se Samuel August a ostatní sedláci chovali takovým způsobem. Ani Astrid by – jako Lisa z Bullerbynu – svou maminku z radosti neobjala. Hannu nikdo neobjímal. Jen Samuel August si mohl dovolit vnější projevy něhy, které se odehrávaly mezi rodiči a dětmi z Näsu. Astrid Lindgrenová vyprávěla, že si vzpomíná na jediný případ z dětství, kdy ji maminka spontánně objala. Bylo to tehdy, když se vrátila domů po dlouhé době nepřítomnosti, a na to objetí dcera nikdy nezapomněla.
Způsob, jakým se Hanna k dětem chovala, byl typický pro tehdejší dobu a prostředí. Samuel August svou otevřeností a měkkostí typický nebyl.Literární rodiče v Dětech z Bullerbynu, byť jsou přítomni minimálně, nejsou pro své prostředí a dobu vůbec typičtí. Jsou spíše produktem poloviny čtyřicátých let, kdy se psaly knihy o chápavých rodičích střední třídy. V těchto letech se totiž v mnoha domovech radikálně změnila situace. Z velkých selských rodin s jejich samozřejmými pracovními povinnostmi se staly malé intimní základní rodiny, jejichž členové neměli společného nic jiného než vzájemné city. Počet potomků v rodinách klesal a děti byly více vázány na rodiče než na sebe navzájem, a to i citově, zvláště na matky. Objetí a intimní vztahy hrály stále větší roli, v pozitivním i v negativním smyslu.
Velká část dětí z knížek Astrid Lindgrenové vyrůstá právě v takové soudržné rodině. Jsou líčeny se znalostmi dětské psychologie a velmi realisticky. Děti z Rošťácké uličky, děti z ostrova SaltkrĆkan, Benjamin z Karkulína ze střechy, všechny tyto děti jsou moderní a „osvobozené“, je jim dovoleno žít v souladu se svým temperamentem a agresivními projevy a přitom být v bezpečí. Konflikty s rodiči jsou drobné, každodenní – a otevřené. Rodiče jsou svým hlubokým pochopením ideální.
Je ovšem vyloučené, že by Astrid Lindgrenová sama jako dítě dávala ve vztahu k rodičům průchod citům stejným způsobem.„Pamatuji si, že jen jednou jedinkrát jsem se mamince postavila. Byla jsem poměrně malá, kolem čtyř let, a jednou jsem si umanula, že maminka je hloupá, a rozhodla jsem se, že uteču na venkovní záchod. Dlouho jsem tam nezůstala, a když jsem vyšla ven, sourozenci si právě pochutnávali na bonbonu. Usoudila jsem tehdy, že je to nespravedlivé, a proto jsem v zuřivosti směrem k mamince kopla. Ta mě odvedla do pokoje – a tam jsem dostala výprask…“
Je velký rozdíl mezi vlastním, poměrně autoritativním dětstvím, autorkou popsaným jako svobodná a veskrze šťastná doba – „nevzpomínám si, že bych jako dítě v sobě nosila nějakou chuť ke vzpouře“ – a mezi jejím psychologicky realistickým líčením světa dítěte, kdy se v každém okamžiku staví na stranu dítěte proti všem autoritám. Je to stejný protiklad, jako když člověk postaví vedle sebe způsobnou Lisu z Bullerbynu a revoltující Pipi Dlouhou punčochu.
Přitom oba typy měla spisovatelka v sobě, vždyť obě knihy, Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu, psala ve stejnou dobu. Bullerbynská Lisa je – stejně jako Pipi Dlouhá punčocha – jenom polovina autoportrétu.
Toto střídání mezi poslušností a revoltou vystopujeme i v celé autorčině tvorbě. Možná bychom mohli říci, že teprve v Emilovi z Lönnebergy stvořila dítě, u něhož se revolta plná fantazie spojuje s přizpůsobením zavedenému vzoru rodiny a společnosti – a že z toho důvodu stojí Emil osobnosti Astrid Lindgrenové nejblíž.Harmonické přizpůsobení potvrzují spisovatelčiny autobiografické poznámky i vlastní vyprávění.
Má to ten následek, že scéna s malou trucující Astrid, která dostane bití, se nehodí nikam. Mírnou a hravou variantu najdeme jen ve sbírce povídek Kajsa Nebojsa v příběhu Pelle se stěhuje. Pojednává o malém chlapci, který se jednoho dne rozzlobí na tatínka a maminku a rozhodne se odstěhovat do Myslivny, „malé červené budky na dvorku s vyřezaným srdíčkem na dveřích“. Tam chce zůstat už navždycky, ať ho maminka prosí sebesrdceryvněji, aby se vrátil.„Možná jsme občas nespravedliví, ale máme tě moc a moc rádi.“
Pelle se po chvíli nechá přemluvit a vrátí se zpátky.A když ho maminka obejme, přitulí se k ní a pláče ještě víc, až je maminka celá promočená.
„Odpouštím vám,“ šeptá Pelle mezi vzlyky.
„Děkujeme, milý Pelle,“ řekne maminka.Spisovatelka budí dojem, že potlačuje důležité prvky svého dětství, protože ruší obraz, který se rozhodla vykreslit. Kdo má alespoň trochu pochopení pro to, jak pracují vzpomínky na dětství, chápe, že nikdy neznamenají celou pravdu, nýbrž pravda znamená pouze nejosobnější obrazy, které si každý člověk o svém dětství vytváří. Hannin výchovný výprask čtyřleté Astrid nikdy neměl pro autorčinu osobnost zvláštní význam; takže je odbourán a použit teprve jako zkušenost bez subjektivního náboje nebo bez autobiografického předznamenání.
Řadu let musela Astrid Lindgrenová čelit provokativním otázkám o „šťastném dětství“, ale teprve když jsem se setkala s ostatními sourozenci Ericssonovými z Näsu, definitivně jsem se přesvědčila o pravdivosti autorčiných odpovědí. Vlastně až tam jsem pochopila, že jejich dětství v Näsu bylo výjimečné. Bratr Gunnar zemřel už roku 1974, sestra Ingegerd roku 1997, ale mezi sourozenci přetrvávala do vysokého věku původní hravost, prostořekost, radost a pocit láskyplné sounáležitosti. Dveře do dětství se otvírají, nikdo nic neskrývá, a i když mnoho negativního létá kolem, u žádného z nich nemá šanci zakotvit. Vzpomínky na hry, smích a bezpečí a na lásku Samuela Augusta určily vztahy mezi sestrami a celkový obraz dětství.
Možná by ten obraz byl poněkud jiný, kdyby dosud žil bratr Gunnar. Gunnar byl nejstarší, jediný syn, Astridin milovaný bratr a stálý kamarád. Byli skoro stejně staří, dělil je jen jeden rok. Po Gunnarovi se narodily tři sestry, a jak jsme poznali Hannu, nijak ji to nepřimělo, aby k nim při všech svých pracovních úkolech a vytíženosti zaměřila plnou pozornost.V rodině se vypráví o Gunnarově citlivosti a jeho potřebě něhy. Občas, když Gunnara bolely zuby, vzala ho Hanna na klín a utěšovala ho. Seděli tak spolu, Gunnar se třel tváří o její měkkou košili a ona ho konejšila. Pak se stávalo, že Gunnar někde našel maminčinu košili a hladil si o ni tvář, jako by ho pořád ještě bolely zoubky.
Sestra Astrid intuitivně chápala, že bratr má velkou potřebu mateřské lásky. Epizoda s Gunnarovými bolavými zuby se objeví i v jedné její knížce, když vypráví o osamělém dítěti v citově vyprahlém prostředí. Sirotek Rasmus z dětského domova v Rasmusovi tulákem hledá teplo u přísné a všemi respektované slečny Jestřábové:Ředitelka vykonávala obvyklou večerní obchůzku. Šla od jedné postele k druhé a dohlížela, jestli je všechno tak, jak má být. Někdy, velmi výjimečně, se stávalo, že nějakého chlapce pohladila, skoro jakoby proti své vůli. Rasmus Jestřábku neměl rád. Ale každý večer doufal, že ho jednou pohladí. Nevěděl proč, jenom prostě toužil, aby ho pohladila (…)
Slečna Jestřábová došla ke Gunnarově posteli. Rasmus ztuhl napětím. Teď… teď se blíží k němu.
„Rasmusi, nežmoulej tak tu deku, zničíš ji,“ řekla slečna Jestřábová.
Pak pokračovala dál a minutu poté zavřela za sebou dveře. Klidně, rozhodně a nemilosrdně. V ložnici bylo úplné ticho. Jen z Rasmusovy postele se ozval hluboký povzdech. (…)
Jednou večer před mnoha lety, když dostal zánět středního ucha, ho vzala na klín. Směl si opřít nemocné ucho o její rameno a ona mu zpívala V bezpečí je každý z nás. Měl ji tehdy moc rád a ještě dlouho poté si z celého srdce přál, aby zánět středního ucha dostal znovu. Ale zánět středního ucha se neopakoval a slečna Jestřábová o něj už nikdy zájem neprojevila, a když večer obcházela postele, téměř nikdy ho nepohladila.Slečna Jestřábová není sice portrét Hanny, ovšem neuspokojenou touhu Rasmuse po něze musela Astrid Lindgrenová, ať už vědomě, nebo podvědomě, vzít ze skutečnosti, přímo z lůna citlivých „bullerbynských“ dětí.
