Poetický příběh malého vesnického kluka Bobše patří určitě mezi klenoty české dětské knihy. Dodnes vzpomínám, jak nám paní učitelka Vitásková ve třetí třídě četla Malého Bobše na pokračování a my ani nedutali, jak jsme v duchu prožívali všechna jeho dobrodružství. Mnohem později jsem se dočetl, že Pleva svou knihu testoval ve své třídě ještě před vydáním, aby se přesvědčil, jak děti na příběhy reagují.
Pleva napsal knihu už v roce 1931, ale svým odkazem je stále aktuální, i když jsem se setkal s mnoha hloupými názory o tzv. komunistické knížce.
Každý kdo knihu četl nebo viděl velmi vydařený film mi dá za pravdu, že je to jeden z nejpoveděnějších příběhů o dětství a světě dospělých. Na jedné straně nesmírně poetický, ale i krutě realistický.
Odehrává se na vsi před první světovou válkou a otevřeně vypovídá o tehdější světě. Světě dospělých, kde se střetávají chudí a zbohatlíci v nerovném souboji o přežití a světě dětí, které celou sociální situaci vnímají po svém a objevují tak pomalu svůj budoucí a bohužel nespravedlivý svět. Pleva vytvořil na svou dobu jedinečné dílo zobrazující přesné popisy sociálního světa malého Bobše, které často kontrastují s poměry dětí z bohatých rodin.
Šestiletý Josef Janouš, nazývaný Bobeš žije se svými rodiči, dědečkem a babičkou ve vesnické chalupě, kde prožívá skoro idyleické dětství plné klukovských uličin. Příběhy jsou často humorné, místy proložené pohádkou, ale mají i svou tragickou tvář spojenou se smrtí. Bobeš postupně začíná vnímat neradostnou situaci v rodině, zvláště když otcův těžký úraz přiměje rodinu, aby obživu hledala ve městě, kde zajistit existenci bylo ještě víc obtížnější než na vesnici.
Dnes už není Malý Bobeš běžně k vidění ani v knihovnách. Zřejmě kvůli hloupé ideologizaci a autocenzuře v mediálním a politickém spektru společnosti
A je to velká škoda, protože kniha je dodnes v mnoha srdcích starší generace. Bylo by opravdu dobré knihu dál číst dětem ve školách. Příběh dokáže i dnes mnoha dětem otevřít oči, začít chápat tento chaotický svět, který se stále na mnoha českých místech podobá době, o které Pleva psal.
První příběhy o malém chlapci napsal Pleva do Vlastivědného sborníku Podřipska už v letech 1929 až 1930.
Celkem deset krátkých příběhů dalo základ třem kapitolám budoucí knihy, tedy prvního vydání Malého Bobše. První vydání knižního Malého Bobše je z roku 1931, druhé z roku 1933 a třetí díl vyšel roku 1934 v Nakladatelství Ústředního spolku jednot učitelských v Brně. Od časopiseckého vydání po autorsky definitivní podobu knihy z roku 1953, byl příběh přepracován celkem třikrát. Pleva vždy navazoval na předchozí verzi a upravoval ji. Z textu vydání z roku 1953 vycházela všechna následující vydání knihy.
Na ilustracích se podíleli Rudolf Puchýř, Ondřej Sekora, Jan Provazník, Vladimír Brehovzský, Jan Doubrava, Ilona Papežová-Kudrnová a v posledních vydáních Vlasta Baránková.
Filmové zpracování známé stejnojmenné knížky Josefa V. Plevy v malebném okolí Ledče a Žďáru nad Sázavou.
Ukázky z knihy...
Na jevišti je hluboký pustý les, v lese jsou loupežníci, a teď v tom lese bloudí náš ubohý Kašpárek. Kašpárek naříká, běduje a nevidí, že právě nedaleko za dubem je ukryt strašlivý loupežník, který chce Kašpárka zabít! Kašpárek jde, nic netuší, přímo k dubu, loupežník, pomaloučku vytahuje ohromný meč, a když je Kašpárek u samého dubu a stále o ničem neví, pojednou vyskočí loupežník strašně zařve a mečem přímo proti Kašpárkovi!
Kdyby byl Kašpárek živý, měl by pusu jistě tak dokořán, jako máte nebo jste měli vy, kteří jste se na Kašpárka dívali – ale jistě jste ji víc neotevřeli, než náš malý Bobo, když viděl ten nádherný zlatý
zámek. Inu ten vám měl pusu jako vrátka u stodoly.„ Bobeš se dívá, dívá. – Já to přeci nejsem, myslí si, když jsem tady, no ba, sáhl si na bambulatý nosíček, který se podobal drobátko višni, a povídá si: „ To je můj nosík, tak to jsem já, tam je někdo jiný, ale kdo? A víte- li pak, že ten druhý nebyl on, ale ona! Byla to holčička, malá, ještě menší, než byl Bobo.“
„Maminko, to je trest, viďte?“
„Co to povídáš dítě?“
„Víte, maminko, to je pro tu kouli, já, já, já, jsem vám lhal – ona ta koule je kradená – ona není moje, kluci, ne, ne, ne kluci, my, já i kluci, jsme ji ukradli sklářovi z domku a já už to, maminko vícekrát
neudělám, já tu kouli jdu hned vrátit. – Maminko, já se bojím, že ten tatínek umře.“ Bobeš mluvil všechno téměř jedním dechem, a když domluvil, usedavě se rozplakal.
„Já jsem to věděla, Bobši, žes prve nemluvil pravdu, ale netrap se pro to, to není trest pro kouli, to je neštěstí. A já už musím utíkat. Buď tu hodný. Bože, jen aby to tatínek vydržel, co bychom si bez něho počali!“„Tak vidíte, maminko, že je to zlý člověk.“
„To už nese bohatství s sebou.“
„Tak bohaté lidi nemůže mít nikdo rád viďte?“
„Bohatí se mají jen někdy rádi mezi sebou, ale chudí lidé nemohou mít přece rádi svoje nepřátele.“
„Však rychtářka v Radobylicích, ta nás také neměla ráda, protože jsme byli chudí, viďte maminko?
Ani nechtěla, abych si hrál s Boženkou…“
„ No, vidíš. Tak, a teď už si Bobši, něco čti anebo se uč. Mám ještě plno práce a nemám čas tu s tebou filosofovat. Až budeš dospělý, tak stejně všechno dobře pochopíš…“Tatínek při večeři vyprávěl, jaký rozruch mezi dělníky v továrně způsobila zpráva, že jich bude polovina propuštěna z práce. Továrník Daxner dal prostě oznámit, že už má plná skladiště nábytku, stavební nábytek že se teď v zimě vyrábět nebude, protože se v zimě nestaví. Když se tatínek na chvilku odmlčel, řekla maminka: „To je strašné – teď na zimu. Měla jsem strach, že i tebe propustí.“
„Topiče zatím potřebují, ale kdyby dali vyhasnout jeden kotel, tak nevím… propustil by Daxner především asi mne. Když ředitel továrny oznámil výluku, svolali jsme hned narychlo schůzi výboru,
na které jsme se usnesli, že zítra půjde delegace k továrníkovi a bude žádat, aby dělníky nepropouštěl, že si po dobu tří měsíců dáme všichni o dvacet procent snížit plat, jen aby dělníci nepozbyli
zaměstnání a nezůstali teď v zimě na dlažbě bez peněz. Vždyť propuštění dělníci jsou většinou lidé ženatí a s dětmi.“
