Před 70. lety, 26. listopadu 1945, vyšla poprvé kniha Pipi Dlouhá punčocha. Zrození Pipi je ale už poněkud staršího data. Jak k němu došlo? Tak, že mladší Lindgrenové dcerka Karin (nar. 1934) dostala v zimě 1941 zápal plic. Při léčení si vysnila jméno Pipi Dlouhá punčocha. "Vyprávěj o ní!" žádala matku - a Lindgrenová, která až dosud psala a publikovala minimálně, se usadila na kraj postele a najednou zjistila, že sama sní, fabuluje a vypráví: jednu ztřeštěnou příhodu za druhou. Ty příhody jí pučely v hlavě, až to byl hrozen, a úplně spontánně. Bez zajímavosti není ani to, že už v prosinci 1939 uveřejnila referát o "vzpouře mládeže", jehož hlavním spoluautorem byl její tehdy třináctiletý syn Lasse, o Pipi ale začala psát až zjara 1944. Jak?
Jednoho březnového dne ve Stocholmu sněžilo. Když jsem večer šla po chodníku kolem Vasova parku, pod nově napadaným sněhem ležel led, vzpomíná Astrid Lindgrenová. Upadla jsem, natloukla si nohu a musela nějakou dobu ležet. Abych zabila čas, začala jsem těsnopisem zapisovat příběhy o Pipi a v květnu 1944 (Karin bylo deset) mě napadlo, že bych to mohla přepsat na stroji a věnovat dceři k narozeninám.
Lindgrenová uskutečnila plán a jak přiznává, inspirovala se při konstruování příběhu dokonce některými prvky Hamsunova (1859-1952) románu Hlad (1890), konkrétně ji ovlivnily vylhané historky Hamsunova zoufalého hrdiny. Už před dceřinými narozeninami zaslala rukopis i nakladatelství Bonniers. "Upřímně doufám, že mě neudáte na Péči o dítě," psala v průvodním dopise, "sama mám dvě děti. A jak by asi na úřadě naložili s matkou, která píše takové knihy!"
To se opravdu neví. Gerard Bonnier však rukopis tehdy ke své škodě odmítl - a později dokonce ještě jednou, asi jako jeho předek Albert Bonnier o padesát let dřív odmítl překlad Nietzscheho Tak pravil Zarahustra. Smůla? Špatná intuice? V šedesátých letech se Bonnier opatrně vymlouval, že měl zrovna malé děti a děsilo ho pomyšlení, že si vezmou z Pipi příklad, tomu ale příliš nevěříme. Knížka dnes každopádně představuje národní švédské zlato a vůbec největší švédský úspěch v oblasti dětské literatury. Přeložena je do padesáti jazyků a vyšla ve více než třech milionech výtisků.
"Na co jiného by byl práškový cukr, než aby se trochu poprášila podlaha?" Pipi
"Hrát dospělou roli v ní vyvolávalo melancholii, která se během let stále prohlubovala."
Z Lindgrenové životopisu
Pravdou je ovšem taky, že už nejde o původní rukopis pro Bonniera. Ten Astrid po odmítnutí pragmaticky proškrtala a zmírnila Pipinu drzost!
Zdůraznila naopak velkorysost děvčátka, například k učitelce, její nenáročnost a skromnost. Anarchistická divokost původní verze ale vzala za své. A koho tedy potkalo štěstí vydání? Nakl. Rabén a Sjorgen, které se tím zachránilo před krachem. Kniha se dobře prodávala a nějakou dobu panoval klid, ale roku 1946 byla Pipi znovu napadena jako něco příliš kontroverzního a demoralizujícího a např. podle profesora Johna Landquista je hrdinka nenormální a nemocná. Dílo bylo nicméně typickým produktem doby volné pedagogiky, se kterou se začalo ve třicátých letech. 
4. května 2009 se padesátky dožila švédská sekretářka Inger Nilsson, známá na celém světě jako filmová Pipi Dlouhá punčocha.
Fotografie ze stejnojmeného filmu
Kontroverzní kniha?
Snad, třeba na mne však Pipi nikdy v dětství podobně nepůsobila a sice jsem chápal, že je výstřední a bláznivě nebojácná, až nebezpečně nezávislá a pozoruhodně nekonvenční, následkem toho jsem ale nešplhal jako kočkodan po hřebeni střechy a nezkoušel nad hlavu zdvihnout hřebce. "Příkladnými vzory v knížce jsou Tomík a Anika," napsala vydavateli autorka sama. Nu, a převzorní sourozenci "odvedle", ve kterých osamělá Pipi našla skvělé kamarády a k nimž chová až jaksi mateřsky, vyvažují její "zločiny".
I tak mě holka uhranula. Geniální, soběstačné dítě, jež celý svět přesvědčí o tom, že nebude chodit do školy. A nebude.
Tak žije ve vile Vilekule... úplně bez rodičů, jen s opičkou... a za pomoci svébytných zásad a zákonů. A vlastně přežívá svět i díky pytli tátou naloupených dukátů. Tak přece anarchie? Určitě! Jenže dokonce i ti policajti - protažení po střeše - holčičku akceptují a nechají se srovnat do lajny, když Pipi užije pohádkové síly. Protože JE to pohádka! A obdobně je zameteno se zloději.
"Dokud tu máme Pipi, tak v tomhle městě žádnou policii nepotřebujeme."
"To je fakt," přidal se další občan. "Pipi si dovede poradit s tygry i rváči."
"Jakpak by tu nebyla zapotřebí policie," protestovala Pipi. "Někdo přece taky musí dohlédnout, aby všichni pořádní cyklisté parkovali tam, kde se parkovat nesmí."
Co bylo dál? Navštívila cirkus. Přeprala "nejsilnějšího muže světa", Silného Adolfa, a teprve v tu chvíli došla Lindgrenová k závěru, že už je třeba nastolit kontrapunkty.
Prvním se stalo už zmíněné vyřízení zlodějů. Hle! Policii Pipi skutečně nepotřebuje.
Astrid Lindgrenová
Historky o nemožných služebných
A co v knize následovalo? Nu, hotové vzedmutí anarchie, a to v kapitole Pipi v kávové společnosti. Ta je o klábosení dam a Lindgrenová si z něj, pravda, dobrácky utahuje a paroduje hlavně historky o nemožných služebných.
Také Pipi si tedy pohotově vybájí jednu takovou neomalenou služku - své babičky, a ta prý programově tříštila nádobí, byla špindírou a jmenovala se Madla (v originále Malin). Ne, a Pipi nikdy neopomene zdůraznit, že babička byla s tak "výkonnou" služebnou navýsost spokojena, i když... „Malin ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičí Pipi ulicí za těžce konsternovanými dámami.
Lindgrenová se pak konečně i rozhodla ukázat, že i anarchistka může být na něco.
"Hromskou" sílu a bezstarostnost Pipinu ve výškách lze přece také zužitkovat, takže se holčička stane zachránkyní životů, o které málem přijdou dva chlapci: pětiletý a čtyřletý. Při děsivém požáru místního mrakodrapu zasahuje obratně, ale akt Pipina altruismu věru nepůsobí jako nějaká vystřihovánka z učebnice pro skauty. Hle! Cituji:
Vzala si na jednu ruku jednoho chlapečka a na druhou druhého. Vylezla na prkno... "Teď bude legrace, uvidíte," řekla jim. "Zahrajeme si na provazolezce." A když došla doprostřed prkna, zvedla jednu nohu do výšky tak jako tehdy v cirkuse. Dav na náměstí se zachvěl. Vzápětí Pipi ztratila botu a několik starších paní omdlelo...
A finále scény? Zbytek citace:
Zbyla na stromě sama... Vyběhla na prkno. Všichni se dívali a čekali, co asi má za lubem, a Pipi na úzkém prkně předváděla taneční kroky, zvedala ruce ladně nahoru a zase je spouštěla dolů a zpívala chraptivým hlasem, který tam dole na náměstí téměř nebylo slyšet:
Hoří oheň
svítí oheň,
tisíc jisker skáče,
do tance mi popraskává,
že by vzbudil spáče.
Zpívala a tancovala a točila se rychleji a rychleji, až někteří z lidí na náměstí uděšením přivírali oči, protože čekali, že každou chvíli spadne a zabije se. Z podkrovního okna vyšlehovaly dlouhé plameny a Pipi byla v jejich záři dobře vidět. Zvedla ruce proti večernímu nebi a v oblaku jisker, který se na ni snesl, volala: "To je hezký požár!" Pak teprve vyskočila do vzduchu a chytla se provazu.
Ilustrace Adolf Born
Právě tahle bez debaty maniakální pasáž na téma tanečku malé čarodějky byla roku 1946 kritizována nejvíc a citována nejčastěji.
I když třeba kritik Stig Ahlgren postřehl, že Pipi odpovídá obrazu žen v pověstech o čarodějnicích, které se před pár sty let objevily v utopii Elin Wagnerové o matriarchátu anebo u Emilie Fogelklouové, a které žily v představách lidu o dávných kouzelnicích v podobě odvážných, života znalých žen.
První díl Pipi však nekončí tímto ohněm (ať už je ten oheň symbolem čehokoli), nýbrž umírněnou oslavou Pipiných narozenin, na které zve jen a pouze Tomíka s Anikou.
Právě zde si, myslím, čtenář definitivně uvědomí hrdinčinu existenciální osamělost i filozofii, díky níž si děvčátko odmítá připouštět realitu. Podobá se vlastně Petru Panovi, který si taky "hrál špatně" a ve zpracování jehož osudů se dočítáme, že myslet si, že se máme dobře, je skoro stejné, jako se tak mít.
Nu, a je to právě anarchie, čím Pipi útočí na svou samotu a kupř. během oslavy narozenin učí vzornou Aniku a jejího brášku oblézat pokoj po nábytky, aniž je dovoleno došlápnout na zem (hra Ani ránu do podlahy). A vzápětí vede nevinné sourozence až na strašidelnou půdu, otevře otcův lodní kufr a...
Vytáhla dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz. „Tralalá!“ jásala. „To je napínavé,“ vydechl Tomy. Pipi vše uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč. „Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách. „Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“
Lindgrenová sice nepoužila termín „střelila pánu bohu do oken“, jinak ale Pipi hovoří k zesnulé mamince v nebi...
A jisté je, že se spíš rozbrečíme nad Lindgrenové knížkami Bratři Lví srdce (1973) či Mio, můj Mio (1954), ale také konec prvního dílu Pipi nelze nevnímat jako dojemný, i když... Ne zase přes míru.
Tomík s Anikou odcházejí z oslavy, svítí jim měsíc a jejich kamarádka za nimi volá v tatínkově noční košili, v ruce pistoli, v druhé kord: „Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“
Osamělá anarchistka. Nemusí ovšem jen dojímat, pravda. Bývá i skutečným nebezpečím a nabité zbraně vnucuje vzorovým kamarádům a...
Tomy byl nadšen! dočítáme se.
A Pipi? "Můžeme přece založit vlastní loupežnou bandu!. Chvála pánu bohu, že v tu chvíli místo anděla strážného zaklepal Tomíkův a Aničin tatínek a že si děti odvedl, aniž tušil, čemu už byly vystaveny na zmíněném výletě. Hle (a opět cituji)!
Pipi utrhla krásně červenou muchomůrku. "Jestlipak je jedlá? Pitná není, to vím, takže musí být jedlá, ne? Žádná jiná možnost přece není."
Ukousla si velký kus a spolkla ho. "Docela ujde," řekla spokojeně. "Jednou si takové houby usmažím..." A obrátíme list, kde se pořádá piknik na vysoké skále, a hle, požití muchomůrky nebylo bez následků.
"Mne by zajímalo, jestli je těžké létat," řekla (zdrogovaná) Pipi a zasněně se zahleděla přes okraj skalky. "Slétnout dolů, to by asi nebylo tak těžké. Horší bude vylétnout nahoru. Nejlepší asi bude začít tím, co je snadnější. Já to zkusím! Všechno lítá, co peří má..." A jen to dořekla, zvedla ruce a vyskočila rovnou do vzduchu..."
Ilustrace Adolf Born
Ono ovšem ani vlévání mléka do uší není tím nejpřínosnějším proti zánětu středního ucha a rodiče nepotěší ani zcela pyromaniakální tanečky při požáru, že ano.
"To je ale hezký požár!" zpívá si Pipi nad hroznou propastí. O co jí tady ale vlastně jde? Je šílená?
Určitě trochu ano, nicméně... Třeba známá kniha Jorgena Gaareho a Oysteina Sjaastada Pipi a Sókratés (2002) se na její dobrodružství dívá jako na lapidární zjednodušení Sókratovy filozofie a na Pipi jako na přímé Sókratovo vtělení, které fakticky osvobozuje městečko od přízemnosti. Ne, Pipi není jen dítě. To vnímala už autorka. A sama redakci napsala:
"Je malý Nadčlověk - v podobě dítěte. Dík nadpřirozené tělesné síle i jiným okolnostem je dokonale chráněna před všemi dospělými."
Už roku 1944 se taky Astrid Lindgren vědomě odvolávala na filozofa Bertranda Russella (1872-70) a jeho popis dětské touhy po moci odvozený z úvah psychiatra Alfreda Adlera (1870-1937), přičemž za kvintesenci Pipiny filozofie se právem považuje následující scéna, kterou nelze nemilovat:
"Trpíte pihami!" stálo napsáno na krabičce s krémem.
"Ne!"
"Copak si přeješ?" zeptala se paní.
"Ne!" opakovala Pipi.
"Já ti nerozumím," řekla paní.
"Já pihami netrpím!" řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: "Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!"
"To vím taky," odtušila Pipi, "ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!
Co dodat? Pipina naivita je samozřejmě hraná.
Její nevědomost je, tak jako - zřejmě - u Švejka, často předstíraná. Asi. A jak tedy vzniká? Z čeho? Je to následek posibilismu, který hlásá: V principu je možné všechno.
Současně je ale očividné, že Pipi se skutečně stala prostřednictvím Lindgrenové i jakýmsi nevědomým produktem doby a knihou, na kterou se podvědomě čekalo i následkem debat o dětské psychologii v třicátých až čtyřicátých letech. Šlo o pojetí výchovy, které se vynořilo ruku v ruce s tehdy novou filozofií liberární pedagogiky a s pohledem na práva dětí a respekt k nim a konkrétně přišlo i s jedním z největších bestsellerů všech dob, totiž knížkou Péče o dítě podle zdravého rozumu (1946) od pediatra dr. Benjamina McLane Spocka (1903-98), který ovšem svou revolucí ve výchově podle mnoha názorů zkazil celou jednu generaci.
A co? I tak je Pipi přesně tou symbolickou postavou, na kterou čekaly dívky celého světa, jak píše autorka Lindgrenové životopisu.
A že je sama? To pro ni přece není "vůbec žádnej problém," jak říkala babička z Vavřincové Takové normální rodinky. Určitou změnu ale do charakteru příběhů vnáší její otec, to je také pravda. Je pirát a jmenuje se Efraim a podle informací v prvním dílu sice "šel" sice přes palubu", ale naštěstí připlouvá živ a zdráv, jak to Pipi vždy snílkovsky čekala. Vzorem tohoto hrdiny byl bezesporu Carl Emil Petterson, jehož neuvěřitelný příběh otiskly švédské noviny ve třicátých letech a který se oženil na jednom z indonéských ostrovů u Papuy s černošskou dcerou tamního krále a stal se králem taky.
Letí kůň bez otěží po louce, lesem, plání, nikde nemá stání, jak vítr uhání...
Tak kdysi začínala česká verze znělky televizní seriálu s dnes padesátiletou Inger Nilssonovou a třeba pro mne to je nezapomenutelná písnička.
Ustrne ale na rtech, když si pádně připomenu realitu tohohle světa. I tu, v níž Astrid roku 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje sto dvě procenta zdanitelných příjmů. A uznejte sami! Nezavolá snad obvyklý "malý" člověk policii i sociálku, potká-li něco tak hrozivě originálního a silného jako byla Pipi? Zavolá. Jenže...
"Už v dětském domově místo mám," řekla.
"Opravdu? Už ti to někdo zajistil?" divil se jeden z policistů. "A ve kterém dětském domově?"
"Tady v tom," prohlásila Pipi hrdě. "Já jsem dítě a tohle je můj domov, takže je to dětský domov. A místa tu mám dost."
Další ukázky z knihy:
"Cože jsi?" ptala se Anika.
"Píditel."
"Co to je?" divil se Tomy.
"Píditel je ten, kdo se pídí! Co by mohl být jiného," vysvětlovala Pipi a zametala zbylou mouku na hromádku. "Všude na světě se válí plno věcí. Někdo se po nich pídit musí. A to je právě úkol píditelů."
"Jaké věci?" zeptala se Anika.
"Všechno možné," řekla Pipi. "Hroudy zlata a pštrosí péra a mrtvé myši a šroubky a matice a tak."
To se Tomymu a Anice líbilo a chtěli se také stát píditeli. Tomy ovšem prohlásil, že by se radši pídil po hroudách zlata než po maticích.
"Uvidíme, co se najde," řekla Pipi. "Něčeho se vždycky dopídíme. Ale teď si pospěšme, jinak přijdou
jiní píditelé a vyfouknou nám všechny hroudy zlata, co jich tu v okolí je."
A tak se všichni tři píditelé vydali na cestu. Začali hledat u vil v nejbližším okolí, protože Pipi prohlásila, že v hlubokých lesích se sice někdy najdou matice, ale těch nejlepších věcí se člověk skoro vždycky dopídí blízko lidských obydlí.
"I když to zase na druhé straně může být právě naopak," dodala. "Vzpomínám si, jak jsem se jednou pídila po věcech v džungli na Borneu. Zrovna uprostřed pralesa, kam ještě nikdy nevkročila lidská noha, jsem našla — co myslíte? Úplně zachovalou protézu. Pak jsem ji darovala jednomu jednonohému pánovi. Říkal, že tak dobrou protézu by za peníze nikde nekoupil."
xxxŠli dál. Najednou Pipi vykřikla.
"Podívejte se, co mám!" volala a ukazovala velikánskou rezavou plechovku, kterou právě našla v trávě.
"To je kořist, to je kořist! Plechovek člověk nikdy nemá dost!"
Tomy si plechovku nedůvěřivě prohlížel a zeptal se:
"Co s ní budeme dělat?"
"S takovou plechovkou se dá dělat všelicos," řekla Pipi. "Můžu si do ní třeba dávat koláče. Pak je z ní plechovka na koláče. Nebo si do ní nedám žádné koláče. Pak je z ní plechovka bez koláčů. To už je trochu slabší, ale taky to jde."
Pipi si plechovku prohlédla. Byla opravdu hodně rezavá a kromě toho měla rezavé dno.
"Vypadá spíš na plechovku bez koláčů," řekla zamyšleně. "Ale mohli bychom si ji dávat na hlavu a hrát si, že je noc."
Pipi si velikánskou plechovku narazila na hlavu a vykračovala si vilovou čtvrtí jako malá, plechem pobitá věž. Šla, až zakopla o natažený drát, upadla a plechovka s rachotem bouchla o zem.
"Vidíte," řekla, když si plechovku stáhla z hlavy. "Kdybych ji neměla na hlavě, tak jsem si teď rozbila nos."
